Ten příběh by vlastně byl úsměvný, kdyby mezi jednotlivými etapami neuběhlo patnáct, dvacet let. A vypadalo to, že posledně ji zavřeli definitivně. Teprve v roce 2009, když si přišli pro Teplou Vltavu, začalo se mluvit o její amnestii. Nakonec z toho vyvázla s jakous takous podmínkou. Moje tajná láska – Vydra.

I tak se zdálo, že mi splutí Vydry nebude souzeno. Vydra se podle nových pravidel Šumavského národního parku, platných od roku 2009, smí sjíždět jen o víkendech mezi 8. a 18. hodinou, a to ještě jen od března do května. Než loni vstoupil zákon v platnost, bylo po sezoně. Ani letos mi Vydra moc nepřála. Řeknu vám, ještě štěstí, že ke všem omezením nemá stanovenou i minimální výšku hladiny. A tak jsem se nakonec dočkal.

Vydra je splavná od Modravy až k Antýglu. Jedná se o rychlý peřejnatý tok horského charakteru obtížnosti WW II–III. Je to dohromady asi sedm kilometrů. Další úsek, z Antýglu kolem Turnerovy chaty a dál k Čeňkově pile, kde zase Vydra zaniká a soutokem s Křemelnou tvoří Otavu, bych stejně nejel, i kdyby mě všichni ochranáři prosili. Obtížnost tady rapidně stoupá a já jsem člověk, ne vydra.

Kde se rodí Vydra

Okolí parkoviště na Modravě je ještě pod sněhem, ale kdo chce na Vydru, musí něco překonat. Dříve, v letech zákazu, překonávali vodáci bdělé strážce přírody. To pro mě není. Já se při pádlování rád soustředím na řeku a na její okolí a bez potyček s ochranáři se docela rád obejdu. Proti tomu je sníh úplně zanedbatelná překážka.

Stojím na soutoku Roklanského a Modravského potoka, kde Vydra vzniká a odkud je taky povoleno splutí. Nástupní místo není přesně stanoveno, vybíráme si Roklanský potok, ale vhodná místa jsou i na potoku Modravském. Jestli zase někdy někoho napadne, že by se Vydra dala zavřít, nedisciplinovanost vodáků na nástupním místě bude hlavním argumentem. Nasedáme ještě nad začátkem Vydry a hamatáme po loukách na březích. Určitě tam roste nějaká vzácná květina nebo žije endemický druh vydry...

Když se kšeftovalo s Teplou Vltavou, ptal jsem se těchto ochranářů, proč se najednou Vydra otevírá. Řekli mi, že na základě nového průzkumu se zjistilo, že vodáci celkem ničemu neškodí. Vydra byla snad dvacet let zavřená, aby se pak zjistilo, že vodáci jsou vlastně neškodní! Podle mého názoru by ten, kdo je zodpovědný za průzkum, který vedl k uzavření Vydry, měl sám jít bručet.

Ostatně, vyjma prostoru u nástupu vodáci řece ani škodit nemohou. Je-li málo vody, jako teď, musí se plně věnovat pádlování, protože koryto je mělké a plné balvanů. Pokud je vody více, bude to takový fofr, že vodáci nebudou mít čas škodit.

Pohled z paluby

První metry ještě plujeme po Roklanském potoce. Pak proskočíme malý kamenný práh, zprava přiteče druhá půlka řeky a Vydra je na světě. Horní úsek právě narozené řeky vede mezi horskými loukami. Proud je svižný, kličkujeme mezi kameny. Brzy se ale koryto zužuje, proud zrychluje a řeka teče stále víc z kopce. Vjíždíme do hustého smrkového lesa. Někde vpravo sice tušíme silnici, ale celou dobu o ní prakticky nevíme. Vydra, myšleno řeka, skáče přes kameny. Voda je natlačena mezi skály soutěsek, které nečekaně přicházejí jedna za druhou. Občas nás řeka nechá vydechnout ve větším vracáku, ale těchto míst k odpočinku je pomálu. Prostě pořád uhání dolů, peřej za peřejí, soutěska za soutěskou. Břehy jsou pokryty hlubokým zmrzlým sněhem, takže i největší vodák –škodič si rozmyslí vůbec vystupovat z lodi. Při krátkých pauzách zasekáváme do sněhu hlavičku pádla po způsobu ledové kotvy, abychom se ve vracáku udrželi.

Asi po dvou kilometrech se Vydra trochu zklidní, šumavské hvozdy ustoupí do pozadí a opět plujeme v mělké vodě mezi horskými loukami. Jen chvilku, abychom se ohřáli na sluníčku a aby Vydra nabrala dech k dalšímu skákání přes kameny. Na rovinu, je to taková kličkovaná, občas člověk neví kudy kam a občas se prostě musí přímo přes kameny.

Asi v polovině splavného úseku kříží řeku starý rechlový most. Vlevo začíná Vchynicko-tetovský kanál, dříve používaný k plavení dřeva. Dnes se ho zmocnily ČEZ a vodou z Vydry krmí vodní elektrárnu. S nelibostí sleduju, jak třetina už tak bídného průtoku mizí v náhonu. Plavba starým kanálem by jistě byla poučná. Vtekli bychom do Křemelné a výlet zakončili na Čeňkově pile, ale nehledě na technické překážky v náhonu bychom tím porušili asi milion nařízení a zákazů. Navíc na rechlích číhá zelený mužík a provokativně se ptá, pročpak neplujeme dál. Pod mostem a dál k Antýglu je řeka víceméně suchá. Naši plavbu tentokrát ukončí starý most na Rechlích.

Kdo zaváhá, nepluje

Další dva kilometry k Antýglu si necháme na příště – jestli bude nějaké příště. Snad bych měl doporučovat, abychom na Vydru nejezdili masově a šetřili ji, ale neudělám to. Naopak. Sjeli jsme ji za dopoledne třikrát a každé splutí bylo jiné. Pokud můžete, jeďte tam, dokud to jde. Chovejte se slušně a respektujte podmínky křehkého příměří. Nikdy nevíme, kdy ochranáři nechají udělat studii zase s jiným výsledkem nebo budou potřebovat něco zavřít. Na to, abychom Vydru sjížděli jenom očima ze břehu, je příliš krásná.

Článek vyšel ve 2. čísle HYDROmagazínu 2010.

foto: Šťovík, Jana Lhotská a Ondra Semecký