Po dravé řece pluje loď a na ní nebojácná čtveřice chlapců. Putují proti proudu času. Hluboko do minulosti, do dob, ve které potkávají podivuhodné tvory, nad kterými se tají dech. Na Petra útočí obří dravý pták se zakrslými křídly – phorusrhacos, Toník fotografuje nejmohutnějšího brontosaura, Jenda zahání pádlem nalétávající pteranodony a Jirka konečně nachází i opravdového živého trilobita…

Geniální filmový režisér Karel Zeman stvořil samozřejmě se svým štábem v Cestě do pravěku (1955) většinu prehistorických zvířat ve filmových ateliérech ve Zlíně na Kudlově (mimochodem řadu revolučních trikových metod sám vymyslel), kluci – herci, se ale s pravěkými zvířaty setkali „tváří v tvář“ ve skutečně existujících exteriérech. Ale kde konkrétně?

Karel Hutěčka prozrazuje cestu k pokladu

Ve Zlíně na Kudlově stále žije (a je i v pětaosmdesáti letech stále mimořádně aktivní a činorodý vedoucí výroby Cesty do pravěku: Karel Hutěčka, který měl v roce 1955 na starosti přípravu zlínských scén slavného snímku. A prozradil mi o nich řadu cenných zajímavostí. „Některé filmové záběry se točily na hladině Fryštácké přehrady,“ připomenul například vedoucí výroby. Odtajnil i přesnou polohu přesličkového a plavuňového pralesa, skrz něhož proplouvali hlavní hrdinové v prvohorách: „Celý karbon se točil v bazénu v Hostivařských ateliérech. Byla to jedna z nejnákladnějších filmových akcí té doby. Kapaliny bylo v bazénu po kotníky a byl poměrně rozlehlý. „Vody tak bylo opravdu dost a dost,“ vzpomněl i na pražskou lokaci. „A závěrečné scény se točily u moře, v NDR,“ popsal vedoucí výroby Karel Hutěčka i místo, kde se točil závěr filmu.

Jedna z mála filmových vodních ploch s klidnou hladinou, speciálně upravený ateliér a exotické závěrečné exteriéry… Kde se ale točila převážná většina filmu? Kde? U jaké fotogenické řeky? Kde přistáli Petr – Josef Lukáš, Toník – Petr Herrmann, Jenda – Zdeněk Husták a Jirka – Vladimír Bejval u jeskyně pravěkých lovců? Kde je dělilo jen pár metrů vody a strmý sráz od louky s bojujícími srstnatými nosorožci? A kde pozorovali při západu slunce další souboj, tentokrát obrovitých jurských oblud?

Místo činu? Váh!

Nebudu vás dlouho napínat – zlínští filmaři natočili v padesátých letech minulého století naprostou většinu exteriérů k filmu Cesta do pravěku… podél slovenské řeky Váh. A já se minulý týden rozhodl, že se po vzoru hlavních hrdinů vypravím do těchto kouzelných filmových míst také. A zvu vás na tuto výpravu s sebou.

Vyčůrané České dráhy a dotek věčnosti

Cesta autobusem a posléze vlakem ze Zlína do místa prvního setkání s řekou Váh – do Púchova, byla nečekaně obtížná. A to doslova. Superlehký nafukovací člun pokřtěný Sindibád, který jsem si pořídil toto léto k plnění vodáckých snů, váží sice pouhých šest kilo, ale společně s narvaným čtyřicetilitrovým speleologickým vakem, stanem v nepromokavém obalu a taškou přes rameno vytvářejí zavazadlo – těžké jako kráva. Na tury domácí jsem si vzpomněl i na sluncem rozpáleném nádraží v Horní Lidči, kde mi sdělili, že si k vlaku, který jsem si vybral, musím povinně dokoupit mezistátní rychlíkový příplatek i když hodlám cestovat mašinkou jen pár kilometrů. „Tak to tedy ne!“ odmítl jsem další z mnoha vycucávacích provokaci Českých drah a pomodlil se k Manitouovi, aby už konečně toto prehistorické zvíře směla konkurence odstavit od válu (i když mám k většině předpotopních potvor kladný vztah). „Další vlak bez příplatku jede za tři a půl hodiny,“ sdělili mi alespoň ochotně a… já šel stopovat. Že se třeba dostanu do Púchova dřív. Ha, ha, ha. Po hodině mávání křídly jsem se vrátil na nádraží a užil si neuvěřitelně n-e-k-o-n-e-č-n-ou věčnost čekání, jako vystřiženou pro změnu z filmu Tenkrát na Západě….

Nejenom Znojmo je vidět dvojmo

„Púchov závody, vystupovat!“ Opouštím vlak prošpikovaný šmírujícími kamerami a nestačím se divit. Slovensko mě při cestě do pravěku vítá stylově. Prehistorickým polorozpadlým mostem přes řeku Váh s roznýtovanou rezavou podlahou, přes který má člověk málem strach přejít. Ale i … podivnou schizofrenií. Řeka Váh totiž teče pod púchovskou čtvrtí Horné Kočkovice – dvakrát! Jednou ji „vodohospodáři“ spoutali a narovnali do strouhy – Nosického kanálu a podruhé ji sice také spoutali a narovnali, ale už ne tak brutálně a řeka tu, bohudík, stále ještě připomíná řeku. „Haleluja! A je v ní pořád ještě i dost vody,“ oddechuji si a úspěšně zaháním dosavadního největšího strašáka. Po přibližně dvoukilometrovém přesunu v úmorném vedru pod přehradní hráz tak mohu konečně zvednout kotvy. Hurá!

První dojmy? Nic už není skutečné

Den je jako malovaný. Obloha je azurová, sluníčko pálí a voda teplá a překvapivě křišťálově čistá (a křišťálově čistá zůstává kupodivu i v dalších hodinách, neprotéká totiž žádnými lidskými sídly). Řeka nepatrně meandruje, sem, tam, proplouvám kolem přirozených zátočin s naplaveným štěrkem, ale břeh je kompletně všude po levé i pravé straně zregulován, je vyztužen většími či menšími uměle navezenými balvany a tato situace je stejná i další kilometry po proudu (bohužel až do cíle). Pečlivě nastudovaná panoramata (samozřejmě bez filmaři dokreslených hor a bez dosazených tropických palem) z filmu Cesta do pravěku tak hledám marně. Původní řeka zmizela v propadlišti věků…

O žouželi pozemské i nadpozemské

„Tak co, milá untatheria, trachodoni, edmontosauři a styracosauři, kde vás máme?“ Váh pod Púchovem příjemně rychle teče (rychlostí 5 – 7 km/h) a v horkém letním odpoledni se kolem něj toulá spousta zvířat. Pozoruji překvapenou srnu, ondatry (?) i potomky dinosaurů: volavky popelavé i bílé, bukače velké (?), racky chechtavé, břehule říční i jiřičky obecné, žluté konipasy luční i spoustu nad hladinu vyskakujících ryb. Lidí je naštěstí podél vody pomálu. Vodáků potkávám NULA (za celé dva dny!), ale sem tam se srdečně zdravím s několika málo koupajícími (u dedin Ladce, Podvažie a Klobušice). Ahóóój!

Pozor, nebezpečí!

„Jiné babky mají taky hloupé dědky, ale ne tolik hloupé!“ vzpomínám na citát z Mrazíka, když si znovu pozorně všímám do řeky vysypaných balvanů. Na Sázavě, Vltavě, Otavě… jsou vesměs kulaté – omleté, ale v „moderně“ zregulovaném Váhu ostré jako břitva. Na několika místech dokonce „vodohospodáři“ do řeky vysypali i kusy železobetonu i s trčícími dráty a to přes celou šířku toku. Sindibád ale naštěstí proplouvá i těmito (pro něj) nebezpečnými místy jako vítěz. Z mostu na nás vesele mávají tři dívky. „Ako sa voľáš?“ vyzvídají.

Voňavé tábořiště u máty peprné

Frrr! Místo karbonových vážek (dravá meganeura měla rozpětí křídel až 80 centimetrů) poletují v záři zapadajícího slunce nad Povážím aeroplány z letiště z Dubnice. Kolem řeky se vlní i lány slunečnic, ale hojně tu roste i máta. Upozorňují mě na to sympatická dvojice mladých manželů, která ji sbírá přímo u místa mého podvečerního zakotvení poblíž dedinky Bolešov. „To je vůně, co? Žádná chemie,“ dostávám od nich dárek a zároveň se dozvídám, že se chtějí ještě letos odstěhovat do divočiny a pěstovat si spoustu rostlin sami. Alternativní způsob života vyznávají i další příjemní manželé se synátorem, které potkávám po postavení stanu už za šera. „Jmenuji se Lukáš, jedeme si vyfotit jednu skalu,“ dozvídám se od vůdce a přijímám pozvání k táboráku. Povídáme si u plamenů o slovenských mafiánech i africké savaně plné slonů a lvů, koukáme na hvězdy a je nám fajn.

Setkání s obry

Kap, kap a chrst! V noci se protrhla nebeská stavidla a i ráno řeku bičují provazy deště. Naštěstí je stále horůco. Balím mokrý vigvam a pluji dál (s cestovateli jsem se už rozloučil večer). Je to zvláštní plavba. Kol dokola příroda, ale vše přeřvává rachot z blízké dálnice. U Dobré řeka naštěstí autostrádu opouští. Ustává i déšť. A pak to přichází! Zlatý hřeb dnešního dne: i v Cestě do pravěku tolik opěvované setkání s obřími brontosaury! Mají mohutná těla, dlouhé prohnuté krky, po hladině se pohybují elegantně, ale… mňo, jsou přeci jenom o trochu menší – v klidné zátočině potkávám elegantní labutě (mimochodem ptáky s největším rozpětím křídel – až 240 centimetrů).

Chlapíka s kápí oplakával orel

„V Kláštoru na Skalke žil původně poustevník, kterého zavraždili a zařval nad ním orel. A v minulém režimu kolem něj cvičili i vojáci armád Varšavské smlouvy,“ zjišťuji si zajímavosti o další atrakci, tyčící se pod zalesněnou horou na pravém břehu.

Sluníčko opět svítí naplno. Řeka ale přestává téct i když je stále křišťálově čistá. Trenčín už se blíží – hele, tamhle už je vidět věž hradu! Proplouvám mezi neuvěřitelně dlouhými vodními rostlinami a přistávám v maríně.

Pravěký Trenčín

A závěrečná tečka Cesty do pravěku? Je opět stylová. Chátrající trenčínské nádraží pamatuje doby dávno minulé. To vlakové, obložené vybledlými zelenými kachličkami, připomíná pitevnu nebo v lepším případě interiéry psychiatrie a to autobusové se zase například pyšní pouze zrezivělými stojany posvařovanými z použitých disků kol. Ale i tak budu na Slovensko a putování po řece Váh vzpomínat rád. Na viděnou příště…

P. S. Foto z cesty bohužel žádné nemám (na Hronu mi vyteklé baterky rozleptaly foťák). Z toho důvodu se můžete ve článku podívat pouze na mou fotku bohužel pouze z jiné vodácké akce a na fotky (záběry z filmu) z info o filmu Cesta do pravěku: www.burianzdenek.cz/Cesta-do-praveku.html?.

Ve Wikipedii se sice uvádí Morava jako „místo činu“, ale já mám informace od Karla Hutěčky, který byl u toho.