Vodácký orienťák potřebuje terén s labyrintem mnoha kanálů a průplavů – a tady je vystupovat na břeh zakázáno. Jediným takovým terénem, dostatečně zmapovaným, je Laguna di Venezia, Benátky.

Bloudění orientačního plavce

„Deset vteřin do startu... pět – čtyři – tři – dva – jedna – start!“ Červená kánoe odráží od kamenného mostíku z červených cihel. Rychle si beru mapu a rozmýšlíme trasu. Do startu zbývají dvě a půl minuty. Naším úkolem je projet v co nejkratším čase všechny kontroly, zakreslené v mapě mezi startem a cílem. Běžně se tento styl označuje jako scorelauf – pořadí kontrol není pevně stanoveno a záleží jen na závodnících, jakou taktiku a trasu zvolí.

„ „Nejdřív sem, pak sem...“ ukazuje Daggi a velkoryse se rozmachuje po mapě, „a tohle sebereme na zpáteční cestě.“

„To se ale budeme vracet po Canale Grande!“ Protestuju, protože na Canale Grande bývá hustý lodní provoz, silný proud a velké vlny. Minuta do startu.

„Tak dobře, nejdřív nahoru, pak zpátky, napříč přes Grande.“

„Start!“

Čas už běží, když teprve nasedáme do lodi a odrážíme od břehu.

„Nejdřív nahoru,“ připomínám, ale vcelku zbytečně. Plán scorelaufu je jedna věc, skutečnost druhá. Taktika bere za své dřív, než se vůbec rozvine. Vracíme se zpět kolem startu před udivené zraky posádky, které právě zbývá minuta do startu. Co je platná perfektní mapa, když celý kanál zabírá popelářská loď? Pokud je kanál ucpaný zaparkovanými gondolami či motorovými čluny, dá se to ještě vyřešit, pravidla dovolují překážku přelézt a loď přetáhnout. Základní pravidlo vodáckého orienťáku jasně říká: striktní zákaz vystupovat na břeh, ne vystupovat z kánoe. Nízký mostík s klenbou zcela zatopenou vodou vysokého přílivu je stejně nepřekonatelný, jako popelářský kukačlun.

Mapa má vždycky pravdu

„Tady mapa vůbec nesedí,“ hlesne Daggi z přídě a už v ten moment ví, jakou řekla grandiózní hloupost. S mapou se nediskutuje. Mapa je přesná jak milimetrový papír.

„Musí sedět,“ odpovídám netrpělivě. „Právě jsme vyjeli na Grande.“

„Správně. A naproti nemá být kanál. Jenže tam je ...“

Jestliže je v mapě přes kanál zakreslený most, musí tam být most. Jestliže se kanál má podle mapy rozdělovat, musí se rozdělovat. Pokud most chybí a kanál jen zatáčí a nevětví se, verdikt je jasný: jste v maléru. Nacházíte se někde úplně jinde, než jste si dosud mysleli, a ve spleti anonymních uliček na slepé mapě se velmi nesnadno určuje správná poloha.

Ve srovnání s jinými vodáckými závody poskytuje orienťák nevyčerpatelnou variabilitu, protože na rozdíl od klasických vodáckých tratí může být start a cíl pokaždé jinde. Závod se jezdí na slepé mapě (bez zeměpisných názvů a souřadnic) s měřítkem 1:7500, na mapě uzmuté opravdovým orientačním běžcům.

Studujeme mapu a vlastně si musíme zrekonstruovat celou plavbu od startu. „Vždyť jsme o kanál vedle! Podívej, vpravo je jeden úzký kanál, přímo naproti úzká ulička, co vypadá jako kanál... tak to máme tady za rohem kontrolu!“

Vplouváme do kanálu a probíjíme se proti gondolám a proti přílivu.

„Presto, presto,“ povzbuzují nás gondoliéři, prostor pro vyhnutí však neudělají.

„Ti neuhnou,“ volá vesele Petr ze soupeřící posádky. „Už se za nima vlečeme od Rialta!“

Protože ale „černé rakve“ jedou v protisměru, záhy nás minou a cesta ke kontrole je volná. Visí na drátu pod mostíkem tak, aby byla vidět jen z vody a nemohl na ni dosáhnout žádný suchozemec ze břehu.

„K další musíme přímo naproti přes Grande,“ hlásí Daggi. „Kterej pitomec ji umístil do slepého kanálu?!“

„No, no! Tu jsem tam dával já.“

Každý ze závodníků je i dílčím pořadatelem a do stanoveného prostoru umisťuje podle svého uvážení část kontrol. Vodácký orienťák totiž patří do kategorie privátních, tedy neveřejných závodů (není proto třeba žádat o žádné povolení), kdy si závodníci sami postaví závodní trať. Během závodu dodržují běžná pravidla lodního provozu na kanálech, které se dají shrnout do jednoduchého pravidla „vyhnout se parníkům a nesrat gondoliéry“. Neexistuje žádná ideální trasa, kterou by s nadhledem vytvořil v pohodlném křesle osvícený stavitel tratí. To zvyšuje jak atraktivitu závodu, tak nároky na taktické myšlení závodníků. A navíc – často donutí posádky plout i tam, kam by je to jinak ani nenapadlo. Třeba do slepých kanálů...

Když dva dělají totéž...

Nezbývá než přiznat, že závodníci v roli pořadatelů uvažují velice podobným, vesměs škodolibým způsobem, a tak vlastně ani není divné, když je ve slepém kanálu umístěná každá druhá kontrola. Stává se tak, že kontrolní body leží na opačné straně jednoho baráku, ale závodníci mezi nimi musí objet půl Benátek.

„A ještě ke všemu tady není!“

Přestože jsme na samém konci kanálu a nad námi se zdvihá už jen majestátní zeď kláštera, kontrola nikde.

„Možná bude zastrčená až pod tím obloukem,“ hádám. Nízko nad vodou je v klášterní zdi klenba jako tajná chodba. Skláníme se na palubu a vplouváme dovnitř.

„Chceš čelovku?“ Hlas pod klášterem zní dutě a nepřirozeně. Žádný prima pocit to tedy není, přece jenom jsme v Benátkách a jeden nikdy neví, co všechno je tu ještě neobjevené. „Ani ne... na druhé straně je vidět světlo! Á, tady je!“

Trháme kontrolní papírek a rychle se rozhodujeme zkusit plout dál. Pod klášterem je úplný tunel, dlouhý několik desítek metrů. Když to nepůjde, ztratíme pár minut, ale získat můžeme... půl Benátek!

Pomalu se posouváme vpřed a podplouváme celý klášter. Vzápětí vplouváme do otevřeného kanálu a nacházíme další kontrolu. Ano, mapa je přesná, skutečnost tu však přelstila topografii. „Tady jsme poslední, ber lampión,“ upozorňuju Daggi, když odtrhávala kontrolní útržek. Kdo je na kontrole poslední, odváží ji s sebou do cíle.

Musíme pak vyplout na otevřenou lagunu, téměř na širé moře. Odpočítáme jeden, dva, tři kanály a vracíme se mezi vysoké zdi domů, mezi kterými jsou napnuté šňůry s prádlem. Po nedávných záplavách je město dokonale vypláchnuté a voda nebývale čistá.

„Do háje,“ vydechne Daggi u další kontroly. „Tady jsme poslední. Ta minulá tam měla zůstat!“ Ženeme se zpátky a doufáme, že stihneme vrátit kontrolu dřív, než ji někdo bude postrádat. Návrat stojí čas, a hlavně spoustu sil, ale vrátit ji musíme. S vítězstvím se můžeme rozloučit, ale to není tak strašné jako vědomí, že bychom někomu mohli zkazit závod. Co na tom, že neunikneme dlouhému návratu po kanálu Grande mezi parníky autobusů, motorové čluny taxislužby, bagry plavební správy a popeláře městských služeb. Zrovna dnes musí probíhat svoz komunálního odpadu!

Plavba do cíle je dlouhá. Někdy se kánoe proti odlivu ani nehýbe z místa, dokud neručkujeme po zakotvených člunech u nábřeží.

„Tady už je cíl!“ hlesne vyčerpaně Daggi. „Ale asi jsme špatně... nikdo tu není!“ Podle odhadů jsme měli být třetí nebo poslední a zatím v cíli není žádná loď. Ale Daggi si je nakonec jistá. Naproti je přece německá ambasáda.

„Tak honem na břeh a spustit čas!“

Závod končí ve chvíli, kdy je posádka na břehu. Odliv obnažil několik schodů pokrytých slizkými zelenými řasami, vystupujeme raději pomaleji a na jistotu. Počítá se, kdo je první na břehu, ne venku z lodi. A hlavně, kdo je první v cíli, pouští stopky a měří handicap.

Soupeři mají pět minut na to, aby přistáli a porazili nás. Vyvazujeme loď k zábradlí. Zamlouváme místa v pizzerii. Dvě a půl minuty. Převlékáme se. Pomalu se stmívá.

„Tak jsme to, Daggi, vyhráli!“

Benátky skrz naskrz orientační

Slunečné nedělní poledne nás už zastihne na startu třicátého druhého ročníku oficiálního městského orientačního běhu Meeting orientamento Venezia se čtyřmi tisíci účastníků.

Z devíti a půl kilometru vzdušnou čarou je jich v křivolakých uličkách Benátek minimálně patnáct. Tady už naše výsledky tak slavné nejsou. Ale upřímně řečeno, kdo by se ještě staral o výsledky? Důležité je udržet vše v rovnováze: v sobotu dostaly záhul ruce, v neděli nohy. A hlavně: další čtyři tisíce lidí získaly mapu a mohou si uspořádat privátní vodácký orienťák.

„Abyste se z těch Benátek nerozsypali,“ ohrnuje nos Martin, jenž si zachovává alespoň zbytek kritického myšlení: „Ano, Benátky jsou famózní na vodácké orienťáky. Na klasické běhací orienťáky nejspíš ještě lepší. Ale na rybaření jsou naprosto nevhodné...“

foto: Jana Lhotská a Šťovík