Vždycky má někdo zpoždění a dorazí na sraz později, tentokrát jsem to byla já. Nakonec jsme ale přece jenom vyrazili směr Sassnitz, odkud jsme se přetrajektovali do Trelleborgu. Jelikož jsme řeky, které chceme jet, neměli dopředu nějak moc naplánované, rozhodli jsme se až na trajektu, že jako první zamíříme na Sjou, abychom se rozpádlovali na lehčí vodě a pak se mohli pokusit o něco trochu těžšího. Naše skupinka neobsahovala jedince výrazně lepšího a tak jsme se nechtěli pouštět do ničeho extra hard. Řeky, které jsme sjeli, byly v zásadě obtížnosti WW III–IV.

Na Sjoe jsme se potkali s Grázlem, který tu přes léto raftuje a tak nám udělal doprovod na první tři dny. Začali jsme playrunem, který jsme si první jízdu sjeli od nasedačky raftů až po slalomku. Jelikož náš denní režim nebyl zrovna nastaven na brzké vstávání, tak jsme si první den dali playrun ještě jednou a další řeky jsme nechali na den příští.

Druhý den jsme se opravdu překonali a naplánovali si dvě řeky: Grand Canyon na Sjoe a Store Ulu. Do Grand Canyonu jsme nasedali trochu s obavami, protože jsme z několika zdrojů slyšeli o jednom zásadním místě, které bylo nutné jet podle různých lidí z různých stran. Bedlivě jsme dané místo vyhlíželi, až na vysedání. Nakonec jsme se shodli, že to místo tam bylo, ale čekali jsme něco většího tak jsme ho nějak nezaregistrovali. Druhá na pořadí byla již zmiňovaná Store Ula. Jako první jsme se jeli podívat na vodopády, abychom zjistili stav vody. Já a Porňas jsme se do odhadů moc nepouštěli, jelikož jsme byli v Norsku poprvé. Kdežto Panda, Ivoš a Džembís stáli na okraji a směle házeli odhady do éteru. Zajímavý byl úkaz, který se opakoval i na dalších řekách a to ten, že se v názorech lišili. Vždycky padli tři názory a to ty, že voda je nižší jak před dvěma roky, stejná, a nebo dokonce i vyšší. Pro někoho jako já, kdo většinu své pádlovací „kariéry“ odbrousil na slalomových tratích, byly tyhle odhady značně deprimující, zvláště když koryto vypadalo skoro suché a já jsem si představovala, jak budu brousit lodí o kameny. Sice jsem svoje kevlarouhlíkové žihadlo nechala doma a vybavila se plasťákem, ale stejně. Store Ula jak se později ukázalo, opravdu moc vody neměla, ale řeka je to hezká, a tak jsme si prohlídli slajdy a svorně je přenesli.

Večer jsme se utábořili na vysedače spodní Jori, kterou jsme měli naplánovanou na další den a započali jsme náš první norský večírek.

Ráno jak už to tak bývá, nebylo příliš slavné a tak jsme s nasedáním na vodu příliš nepospíchali. Na vodu jsme se dostali někdy po páté hodině. Jori je poměrně kontinuální vodnatka a tak jsme z toho já a Porňas, který jsme to jeli poprvé, byli trochu vyjevení. Ale nakonec se nám řeka moc líbila. Začátek byl o něco lehčí než zbytek řeky, protože asi po prvním kilometru se do řeky vléval celkem výrazný přítok. Nicméně řeku jsme za nějaké dvě hodinky sfoukli bez ztráty květinky, naložili jsme auto a vyrazili dál.

Přejezd nebyl dlouhý, protože jsme zakotvili na nedaleké Loře. Večer jsme ještě narazili na skanzen na levém břehu, kde nás opět zarazil systém placení v Norsku. Ve skanzenu byli všechny domečky otevřené, volně přístupné i k přespání a vedle byla krabička, do které se měl vhodit určitý obnos peněz. Chtěla bych vidět, jak by to fungovalo u nás… Druhý den jsme pozvolna vstali, nasnídali se a vyrazili na řeku. Začínali jsme někde v dolní třetině horního úseku klasifikovaného WW III a pokračovali následující WW IV, kde je jeden lehký, ale pěkný, slajdík. Dál se řeka mírně zúží a začnou do ní zasahovat podemleté skály.

Opět následoval přesun, tentokrát na Raumu, která měla, jak slibovali kluci, být opravdu vtipná. A tak jsme se do toho pustli. Místo, kterému kluci říkali Karlovo, jsme si radši přenesli. Další místo, kde někteří měli resty z předloňska, jsme sjeli všichni v pohodě až na jednoho eskymáka, a pak následovali dlouho dopředu avizované Little Huka Falls.

Šli jsme se na ně podívat. Džembís zaujal místo fotografa, já a Porňas jsme se chopili házeček a Ivoš s Pandou šli dělat předjezdce. Sjeli to v celku bez problémů a tak nastala chvíle pravdy chci, a nebo nechci to jet taky. Dlouhé rozhodování vyplnil Džembís svojí pohodovou jízdou a tak jsme se na sebe s Porňasem jenom podívali, pokrčili rameny a šli do toho. Vstupenka byla celkem ok, až na to že nás dole chytil pravý válec a oba jak přes kopírák jsme si ho probublali, moc nedržel a tak jsme z něj v bez problémů vyjeli. Jelikož nerada jezdím, jako poslední vrhla jsem se do nájezdové peřeje na druhý vodopád (jestli se tomu vůbec dá říkat peřej) jako první. Byl v ní kámen, z kterého jsem měla strach, že mě rozhodí a tak jsem se rozhodla jet přímo na něj a jako ho přeboofovat. Ale ouvej, nějak se to nepovedlo a pod kamenem byly další, do kterých se mi zaklesla špička, a už jsem byla hlavou dolu. Byla jsem kousek nad hranou a tak jsem se pokusila o takového slabého eskymáka, který se mi samozřejmě nepovedl a tak jsme zbaběle opustila loď a vydala se vstříc 5 metrovému vodopádu jako plavec. Já i vybavení jsme přežili skok ve zdraví jen s mírně potlučeným kolenem. Porňas mě překvapil, protože i po mém excesu měl morál a vodopád skočil. A Panda mě tímto prohlásil za královnu skoku vodopádu po pr**li.

Další den jsme si naplánovali jako přejezdovej a odpočinkovej, protože Valldola, kterou jsme chtěli jet, měla málo vody. Ale vodáckej bůh tomu chtěl jinak, a když jsme viděli norský vodáky, jak nasedají na horní Ottu, rozhodli jsme se ji sfouknout taky. Je to úsek, který má necelé tři kilometry a je klasifikovaný WW IV. Nasedli jsme na vodu a jeli. První peřej si dali Panda s Džembísem a pak to začalo. Poznala jsem, co znamená slovo skauting. Měli jsme celkem málo vody, ale nevím, jestli bych to chtěla jet i kdyby té vody bylo víc. Výsledek byl takový, že celý úsek jsme jeli, teda spíš nesli asi dvě a půl hodiny a na vodu jsme nasedali jenom tehdy, abychom přepádlovali těch dvacet metrů voleje k další přenášce. Takže odpočinkovej den nás vyčerpal mnohem víc, než jsme chtěli a ještě jsme nic nesjeli.

Ottu jsme opustili se smíšenými pocity a odjeli na zasedačku Ostri, kterou jsme měli v plánu následující den. Ostri je krátký asi 2,6 km dlouhý úsek kontinuálních vodnatých peřejích klasifikovaných WW IV přecházející do 1,8km dvojkotrojky. Řeka to je hezká ale poměrně krátká a tak jsme chtěli dát ještě Tundru. Dojeli jsme na nasedačku a zjistili jsme, že má o dost víc než je třeba a tak to byl další vhodný argument, kromě toho, že je to k řece sakra daleko a sakra z kopce, pro to ji vynechat.

Opět jsme cestovali, tentokráte jsme se utábořili na nasedačce Bovry. Panda nám převezl auto, jelikož ho na předešlé řece chytlo zápěstí, a tak mu chtěl dát den voraz. Bovra mi přišla jako jedna z nejhezčích řek, které jsme v Norsku jeli.

Čtyřmetrový vodopád se rozhodl jet jenom Džembís. Převedl pěkný nájezd na roládu na začátku vodopádu a skočil. Porňase Džembísův výkon nahlodal a pustil se do vodopádu taky. Nad hranou ho chytil vracák a vodopád s několika kontry na hraně scouval. Asi chtěl překonat můj výkon z Raumy, ale to se mu nepovedlo, protože pod vodopádem vyzvedal a v pohodě odjel.

Devátou řekou v pořadí byla Sogndalselva, kde Panda s Džembísem a Ivošem vždycky prohlídli terén, vyndali házečky a odjistili nám hladký průjezd. Menší problém nastal až na poslední peřeji, kde Porňas zakotvil na nějaký čas ve válci a vysloužil si tak přezdívku pan válec. Čekal nás další delší přejezd, jehož cílem měl být Voss. Jak nám celý první týden voda celkem přála, tak ve Vossu tomu bylo naopak. Myrkdalselvi, Bransetelvi a další řeky nám zůstaly kvůli malé vodě zapovězeny. Tak jsme alespoň nasedli pod Moneydropem na Strondelvi a dali si spodní 4 km dlouhý úsek WW III+.

Zbývaly nám ještě tři pádlovací dny do konce zájezdu a tak jsme zamířili směrem k Raundalselvi. Chtěli jsme zde strávit dva dny a sjet dva úseky, ale horní úsek jsme vzdali, potom co nás zaskočil rozdíl obtížností zapsaný v kilometrážích. V jedné byl popsaný jako WW V-VI a v druhé jako WW III následovaná WW IV. Nechtěli jsme pokoušet štěstí a spokojili jsme se s playrunem. Obnesli jsme tři zásadní místa Morning Glory, katedrálu a vodopád.

Potom nám na řece zbyla ještě nějaká místa, ale moc jich nebylo.

Vydali jsme se na poslední štaci za vodou a to do Dagali na Numendalslagen, kde jsme se setkali s Luckou, Matesem a Vojtou. Strávili jsme tam dva dny na vodě a dva večery v hot tubu. Kde probíhaly bujaré večírky, protože horká voda účinky našeho posledního alkoholu ještě znásobovala.

V sobotu ráno jsme se chystali na cestu směr trajekt, ale ouha, vybitá baterka a auto nestartovalo. Bylo celkem brzo ráno a tak jsme museli vytáhnout Vojtu z postele, ten někde vyhrabal startovací kabely a my mohli vyrazit. Trajekt jsme stihli bez problémů, ale veselá cesta ještě nekončila. Poslední nepříjemnost přišla hned za českými hranicemi, kde auto škytlo, protože nám došla nafta a zastavilo. Sundali jsme kolo, kterým jsme pendlovali na vodě a vyslali Džembíse na nejbližší benzínku. Pak už jsme bohužel (bohudík) dorazili do Prahy.

Pokud máte ještě deset minut času, podívejte se na video:

text: Markéta Sušánková
foto: Džembís