První zastávku si děláme v Německu a jedeme Loisach. Tuto řeku asi blíže není třeba představovat. ,,Krásná technická“. Ivoš konstatuje, že je fakt málo vody a poznává to prý podle támdletěch kamenů, který normálně bejvaj pod vodou. Teď by se na nich dalo stanovat. Stejně si ale první vodu užíváme, pár holčiček nám zvedá, ale na rozpádlování ideální.

Řeky ve Francii mají jednu velmi pěknou vlastnost, a to, že si na každé řece všichni najdou to své. Střídají se tu lehké úseky s těžkými, vodnaté s technickými. Zároveň jsou ale řeky svým způsobem zrádné pro ty, kdo je neznají. Velmi snadno se kajakář nechá ukolébat lehkou vodou, kouká po krajině, a najednou z ničeho nic to začne bejt hustý. Po pár takových zkušenostech jsme si zvykli být stále ve střehu. Vděčíme za to ale i Fánovi, který nás udržoval v bdělosti. Sám si totiž z WW II dokáže vytvořit pětkovou vodu a nás do tohoto procesu pečlivě zapojuje. Co dále nás na Francii příjemně překvapilo, bylo perfektní značení nasedacích míst. Naopak nás zaskočily turecké záchody vždy a všude (když už normální, tak aspoň bez prkýnka) a hejna a hejna francouzských much.

Jako první francouzskou řeku jsme zvolili Durance, která pramení v Kottických Alpách. I tato řeka má mnoho úseků lišícími se obtížností. Pro holčičky jsme hledali pro začátek obtížnost WW II-III, což se nám podařilo. Zvolili jsme úsek ze St. Clément (úsek nad je WW I – I+) a vyrážíme od raftového centra hned za mostem. Jak jsme si přečetli, cestou jsme měli potkat pověstnou rodeovou vlnu Rabioux (video 5:45), která je rodeová prý proto, že zde předvádí rodeo i ten, kdo nechce. O tom jsme se všichni přesvědčili, protože jsme zapomněli zastavit a nasypali jsme se do ní všichni najednou a tak efektivně, že místní žabaři s házečkama jen pokyvovali hlavou a obdivně bručeli nad naší odvahou a rodeovými prvky. Než mě pohltila tma, stačila jsem ještě kouknout na Mártyho famózního back loopa. O svý kryse psát nebudu, ta je tajná. Spíme u řeky u městečka Embrun a konečně vytahujeme kytáry a rum.

Další den se chystáme na řeku Guil, kterou máme v plánu jet od vrchního úseku až po Hradní soutěsku (video 11:34). Vydáváme se na cestu, pijeme rum, posloucháme Tři sestry, zkrátka se chováme jako správní smrtibráchové a libujem si, jakou by z nás ostatní kamarádi měli radost. Cestou párkrát zastavujem u silnice a prohlížíme řeku. Má málo vody, proto vynecháváme horní úsek a nasedáme níž. Pár lidí zůstává pendlit a my hurá do toho. Řeka chvíli teče širokým mělkým korytem a po chvíli se uzavírá se úzké technické soutěsky psané za WW III – IV, při stavu vody se ale obtížnost IV téměř neobjevuje. Dojedeme až ke středověké pevnosti Chateau Queyras a vylézáme z lodí, protože následuje Hradní soutěska a pak soutěska L´Angle Gardien dlouhá cca 2 km. Tento úsek je psán za WW IV – V a celý je dlouhý cca 6 km. Soutěsku si jdeme prohlédnout a hodnotíme jí jako hustou. Dále jedou jen 4 kusy a zbytek se dělí na 3 skupiny: Márty ťape na hrad, další ťapou do hospody na steak a my zbytek jdem na ferratu, která vede právě soutěskou a vylezá se na zadní stěně hradeb. Celé tohle vysokohorské údolí je nádherné, nevíme kam se dřív koukat. Ne nadarmo se tomu tady říká Malý Tibet. Večer spíme v kempu na řece Ubaye, je to krásný slunečný místo v údolí řeky s výhledem na pohoří. Snědli jsme asi milion bramboráků a začali zpívat. Fána zrovna rozjel svoje kytarový sólo, když tu najednou Honzovi do klína slítla veverka. Chudinka se pardálím skokem vydala na úprk, ale špatným směrem, letěla přímo Ivošovi tváří v tvář, udržujíc s ním oční kontakt. Ivoš se tvářil tak vyděšeně, že veverka ještě dokázala změnit směr letu a zmizela ve tmě. Doteď se jistě nervově léčí v dutém stromu za setkání s českými vodáky.

Další den jedeme Ybayu (video 12:02). Vrchní úsek nejedeme, protože je na suchu. Začínáme tedy v Le Martinet, odtud je to krásná trojková sypačka dolů, s velkými vlnami, válci a občasnými nečekanými průskoky. Uskutečňují se zde první bojoví eskymáci a taky první krysa. Z řeky jsme nadšení, proto se jede druhá jízda. Nahoře ale dost pršelo, voda lehce stoupla a změnila se v tekuté kakao. Takovou řeku mít před barákem…to by bylo. Výjimečně zůstáváme i další noc v kempu, proto večer vyrážíme do vedlejší vesničky, kde si u místního jezera vybalíme víno, sejry, já český pivo, a koupeme se.

Ve středu je na řadě řeka Guissane, jedná se o úsek z Le Casset psaný za WW II – III, přičemž na 24 km má přijít dlouhá peřej, též zvaná jako Lesní esíčko, s obtížností WW III+. Tu opět přehlížíme, sypeme se do ní a ukazujeme místním masňákům, jak se to jezdí bez zbytečnýho prohlížení. Peřej přišla naprosto nečekaně, slabší kusy si cvičí eskymování a lovíme i jednu krysu. Zbytek řeky je ledová sypačka dolů, nad esíčkem není mnoho vracáků, pod esíčkem to je s vracáčky lepší. Silnější skupina si ještě sjela dolní úsek, což je pěkná čtyřková sypačka. Hledáme místo na spaní, kterých je ve Francii požehnaně. Prší a tak se jdeme podívat na valící se kakao, že prej to má být Clareé.

Ve čtvrtek už na nás padá mírná únava z každodenního pádlování a věčných přejezdů, které jsou tím náročnější, že celé auto začíná smrdět jako švejkovy nohy. Čtvrtek je proto odpočinkovým dnem, kdy se parta dělí na několik skupin: část odchází do hor za honem na sviště (hnáni nadějí, že budou mít fotku jako z místního katalogu, kdy chlapeček v panenské přírodě krmí toto roztomilé zvíře mrkví), další jdou prozkoumat pevnosti a město Briacon (hnáni nadějí, že se odpoledne ve městě dobře nabaští, což je do 18:00 zhola nemožné), zbytek pak jede řeku Clareé. Horní úsek této řeky je nesjízdný, nasedá se pod X místem, odtud je to kamenitá WW III – IV. Pozor, hrozí zde nebezpečí napadaných stromů. Na spodní úsek se přidává Marika, odtud je to potok za WW II a Ivošovi z tváře mizí spokojený úsměv. Spíme v kempu, kde se večírek rozjíždí na plný obrátky. Fána válí na kytaru v naději, že zase spadne ňáká veverka. Dopíjí se většina alkoholu, zpěv se proto v průběhu večera mění na jakési pouhé vyřvávání melodií a veškerá artikulace se naprosto vytrácí. Ve tři hodiny v noci přišla paní z dolní části kempu, aby kluky pochválila, jak pěkně ,,zpívaj“ a ať, proboha, ještě nepřestávají. Druhý den ráno se na nás pan majitel trošku zlobil a uklidnil se až tehdy, když jsme mu odpřísáhli, že opravdu odjedeme a už se nevrátíme.

Než jsme do Francie odjeli, dočetla jsem se, že řeka Isere patří k nejhezčím vodám v této oblasti. A na tom jsme se všichni také shodli. Měli jsme naplánováné 3 úseky, každý má cca 6 km. Hořejší úsek je krajinovka za WW II a začíná pod moooc pěknou slalomovou dráhou. S Jirkou svážíme auta a nasedáme na vodu pod městečkem Bellentre, odtud je to vodnatá WW III – IV. Podél tohoto úseku vede bruslařská dráha, proto je možné si prohlídnout i těžší pasáže, které jsou místními pojmenované. Nejvíce se těšíme na pasáž ,,porcovač masa“. Když se řeka zklidní, přidávají se opět holčičky a jede se spodní úsek, psaný za WW III – III+. Jsme z něho nadšení, je to asi nejkrásnější řeka, kterou jsme jeli, i když nepatří mezi nejjednodušší. Voda tu celkem valí, objevují se kolovadla, velké šutry v řece a mistr Márty tu páchá svou hanebnou krysu. Končíme v Centronu a opět prší.

Přijde nám škoda opouštět Francii tak brzo, proto ráno jedeme znovu Isere, tentokrát bez horního úseku. Voda spadla o dost čísel a obtížnost též hodně klesla, proto střední pasáž jedou krásně i holčičky. Přesouváme se blíže k domovu a cestou nám padne do oka řeka Chesan, kde má být více pasáží, nejdříve WW II – III, poté III – IV a pak opět II – III. Koryto je ale extrémně suché, minimální voda pro sjízdnost je 5 kubíků, my jsme to zhodnotili tak na 3 maximálně. Přesto jsme se ale rozhodli najít nasedačku, kam nás nakonec musel dovést mladý švarný francouz ve svém jeepu z 2. světové války. Budili jsme tak ještě větší pozornost a byli jsme tomu rádi. V úseku kaňonu, který měl být za WW III – IV se cachtali místní domorodci, takže jsme auta s loděma zaparkovali co nejdál, aby se nám nesmáli, a jali jsme se cachtat s nima, kromě Fány a Typíka, kteří si řeku prošli jako kaňoning. Poté konstatovali, že jsou tam mraky zúžených míst a sifonů, a že by to teda na kajaku jet nechtěli. Bylo to ideální, studený a pohodový zakončení dovolené.

text: Kristina Jiroušková
foto: Kolektiv