V úterý večer mě Vory ukecává, že ve středu vyrazíme na celej den. Vezme prý kolo a přejezd vždycky foukneme na kole. Kouknul se prý na mapu a ten přejezd je kousíček. Já si mlhavě pamatuju, že když jsem tuhle řeku kdysi jel, tak to s tím přejezdem nebylo extra drama takže asi můžeme. Nechám se ještě chvíli přemlouvat a pak kejvnu. Na otázku v kolik se Vory staví se mi dostává odpovědi abych počkal, že to propočítá. Po chvíli z něho vypadne, že se staví ve 4:45, abychom tam byli včas a stihli několik jízd. No paráda, to jsem měl spát už od oběda, abych se prospal.

Ráno v pohodě vstanu a Vory doráží o pár minut dřív než slíbil. Sedneme a jedeme. Cesta ubíhá pomalu a trvá nám cca. 3 hodiny. Vzhledem k tomu, že jsem se ještě pro něco vraceli po Praze to neni tak zlej čas. Na vysedací místo odvezeme kolo a na nasedacím místě se přemlouváme k převlíkání. Trávník zdobí šedivá jinovatka a moc se nám nechce. Ale když už jsme tady. Bleskově se převlíknem a hurá na první jízdu.

Voda je taková nějaká mezi vysokou a střední, takže dobrý. Nasedáme na zdrojnici Saussbach, která nás za chvíli doveze do Wolfsteiner Ohe. Na Saussbachu musíme obnést dvě hráze z padlých stromů a jinak je to žůžo. Já si mlhavě pamatuju, stěžejní místa řeky, takže po zbytek jízdy pouze dvakrát prohlížíme a opatrně objíždíme pár stromů. Jinak si jedem pěkně na vracáky a na voči. Když dorazíme na vysedání je už na obloze slunce v plné síle. Vory vymění sucháč za cyklodres a vyráží podél řeky nahoru. Prej to bude větší romantika.

Vrací se asi za hodinku a půl s tím, že stezka podél řeky je ještě zapadaná sněhem a pro kolo nepoužitelná. Velkou část to vláčel na zádech a dvakrát málem zajel do řeky. Příště tedy radši po silnici. Převoz, výměna cyklodresu za sucháč a vzhůru na druhou jízdu. Střídáme se ve focení, protože když je tak krásně byla by škoda neudělat si pár snímků a docela rychle jsme zase dole. Vory opět sedá na kolo a vyráží pro vozidlo. Já si rozbalím spacák a chytám na slunci první jarní bronz. Vory je zpátky za 40 minut! Po silnici je to fakt lepší. Jen ten kopec nahoru je prej sakra táhlej.

Třetí jízdu jedem ve slušným tempu a mám pocit, že jsem zastavili možná jednou. Prostě paráda. Jen slunce se natočilo tak, že velkou část cesty svítí proti nám a tak dost peřejí jedeme téměř naslepo. Jen lesknoucí se bílá tříšť a kopec dolu. V cíli padá cyklovložka na mě. Musím potvrdit, že kopec je skutečně táhlej, nicméně jsem brzy nahoře a sjíždím s autem dolu. Na třetí jízdu nemáme čas. Navážeme, poklidíme a tradá do Prahy. Tři hodinky cesty plus hodinka na večeři ve Vimperku a je po zájezdě.

V sobotu posledního března jsem na Wolfsteiner vyrazili znovu, ve větší skupině a chytili jsme vodu vyšší než je uváděna jako vysoká. Řeka se proměnila ve velikou táhlou sjezdovku, ale pořád šla jet a určitě půjde i za víc. Parádní zážitek. Pokud o jarních víkendech tápete kam vyrazit, určitě sledujte vodočet Wolfsteiner Ohe. Dobrou vodu si umí udržet poměrně dlouho a dle toho co jsem viděli, nějaká zásoba sněhu ještě je. Nehledě na to, že o uplynulém víkendu nějaký přibyl. Jen pamatujte, že to není naše Kamenice, ale svižná kontinuální záležitost obtížnosti WW IV – V.