V neděli dopoledne vyrážíme z Kolína v sestavě já, Tuřín, Slunda (kolínskej) a Maruška Hrušková jako řidička na Kamenici. Cestou nahoru ze Železnýho Brodu okukujem potok Žernovník a řikáme si, že bysme si ho mohli dát na konec dne jako bonbónek. Vypadá to na pěknou sypačku hodně z kopce. Při nasedání na Kamendu u fabriky potkáváme Plukovníka a sjíždíme i s ním na pohodu Kamenici a přemejšlíme nad tím Žernovníkem. Plukovník navrhuje jet místo toho Vošmendu, že má prej pěknou vodu. Bláhově se necháváme přesvědčit a už jedeme na nasedačku. Cestou vymejšlíme co Plukovníkovi uděláme jestli bude Vošmenda stát za nic. Padaj návrhy utopit, nechat umrznout a podobně. Nicméně vodu to nějakou má a tak nasedáme ve vesnici Dolní Bozkov.

Vošmenda je tady asi dva až tři metry širokej, rychle tekoucí potůček skoro bez vracáků s břehama porostlejma ledem a s obtížností tak WW II. Taková lehoučká záležitost nás přece nemůže zaskočit, maximálně tam bude strom a na ty sme přece zvyklí. Sypeme si to dolů a po zhruba 300 metrech přichází první problém, ledy na obou březích ve výšce ani ne půl metru nad vodou zasahujou do potoka tak, že nechávaj jenom půlmetru širokej klikatej průjezd. Jedeme v pořadí Plukovník, já, Tuřín, Slunda a nějak se tim proplejtáme, stejně se nedá nic jinýho dělat, vracáky tu prostě nejsou.

Hlavní překvapení přichází za další ostrou zatáčkou. Vyjíždim ze zatáčky a vidim Plukovníka pár metrů před sebou jak je namáčklej na ledovou hradbu. Žádný kry, prostě souvislej deset centimetrů tlustej led pár čísel nad vodou v dýlce kolem sedmi metrů po proudu potoka. Další události se odehrály v dost rychlým sledu.

Na nic nečekám a za pokřiku „Pozor, pozor!“ vyskakuju z lodi do proudu a snažim se dostat na břeh. Z jedný strany je tu zeď a od druhýho břehu zasahuje do vody led, hloubka je tu něco přes půl metru. Zahlídnu Plukovníkovu hlavu mizící pod ledem, ale mám zrovna dost starostí se sebou. Než se dostanu ke břehu jsem na úrovni ledový hradby, jednu nohu mám nějak divně zkroucenou pod ledem u břehu, ale aspoň stojim pevně a netáhne mě to po led. V tom do mě a do ledu naráží, varovného pokřiku nedbalý, Tuřín a záď jeho lodi jde pod led, takže chytám Tuřína, aby se stačil vykurtovat. Zpozoruju Plukovníkovu loď za ledovou hradbou a zezadu do nás naráží eště Slunda, mezitím se Tuřín vykurtoval a vylez na led, kterej se s nim ulomil a vzal ho s sebou i s mojí lodí a vylejzajícím Slundou dál po proudu. Plukovník pod ledem nebyl, takže už musí bejt někde venku. Marušce, která jela po silnici vedle potoka a teď stojí na zdi u břehu podávám pochytaný pádla a vyndavám si nohu z pod ledu u břehu. Za zatáčkou vidim živýho Plukovníka, takže si oddychnu, házim Tuřínovu loď na břeh a jdu si pro tu svojí.

Vidim, že všichni sou v pořádku. Plukovník prská, že krysí poprvý po pěti letech. Říká, že se pod tim ledem pěkně potlouk, ale i tak by chtěl pokračovat dál. Mě se tim potvrzuje jedna legenda o něm, a sice že jde o nesmrtelnou bytost, protože tohle by člověk prostě neudělal natož přežil. Jediná ztráta je nakonec jedna Tuřínova chňapka na pádlo, ale mohlo to dopadnout o dost hůř.

Shodujeme se, že sme pěkný pitomci a přemejšlíme jestli náhodou Plukovníka nemáme zabít za to, že Vošmenda nestála za nic, tak jak jsme mu slíbili v autě. Nakonec ho ale odvážíme na vlak a dáváme si ještě jednu Kamenici, tentokrát bez Tuřína, kterej prohlašuje, že bez pytlíku na pádlo nejede, že by ho záblo. Celkem vzato sme rádi, že to dopadlo tak jak dopadlo a příště až něco takovýho pojedem, tak budeme přemejšlet, nebudem líný a projdem si to předem po břehu.

text: Honza Motýl
foto: Marie Hrušková