Tunel na Raundalselve – nádherná, úchylně zlomyslná hříčka norských železničních inženýrů. Prohlížím si to spíš jen s teoretickým zájmem, tohle jezdit nemusím, protože já jsem v pohodě, mám to v hlavě srovnaný, nemusím nic sobě ani nikomu dokazovat.

Naštěstí to máme v hlavě srovnaný celá parta, a tak se mlčky ubíráme zpátky na parkoviště. Tam se však náhle ukáže, že máme mezi sebou nevyrovnaného jedince (Kubu), který se nechává omámit klidným hlasem Tomo Andrassyho, vycházejícím z telefonu: „Choďte to!”.

V tu chvíli se nechává strhnout Eda, že pojede taky. Já na to nemám žaludek, a tak beru bílou stuhu a utíkám relaxovat do lesa. Když se po chvíli trochu klidnější vrátím, nechápu, proč se převlíkli do hydra i Karas, George a Bouky? Že prý jako budou dělat záchranu, a když se jim to bude líbit, dají to taky. A navíc doplní, že jsou tak hodní a odvázali mi loď pro případ, že bych chtěl jet. Tak jsem si ji zase rychle přivázal. Jdeme se rozmístit po břehu, já s Karasem přelézám železniční násep a jdeme dolů k ústí tunelu. Zaháním myšlenky na to, že ta díra nejvíc připomíná vyústění babiččina mlýnku na maso. Než se stihnu o svoje pozitivní myšlenky podělit s Karasem, díra vyvrhne něco žlutooranžového. Je to Eda. Máme radost, kterou on dává najevo křikem a my otázkami. Prý je to překvapivě v pohodě.

Z nadšeného sdělování dojmů nás vytrhne přilétávající Kuba. Jeho přílet ubírá optimismu, protože je vidět, že cestou nějakou dobu odolával převrácení mocným vylehnutím na pádlo, aby si nakonec v závěrečném válci dopřál vytouženého luxusu jízdy hlavou dolů. Jen co zvedne, tak si ho prohlížíme, jestli mu něco nechybí. Vypadá to, že ne. Prý jenom jednou něco líznul loktem. V tu chvíli už chce jít Karas nahoru, podívat se, jak to najíždějí ostatní, a já začínám mít tušení, že to nemám v hlavě zdaleka tak srovnaný, jak jsem si myslel.

Začínám se dívat na místo úplně jinýma očima, protože teď už je mi jasný, že pojedu taky. No, nezjišťuju celkem nic, co bych už nevěděl, pouze konečně vidím Karase a pak i Boukyho, jak krásně zprava najíždějí a následně mizí v díře. V tu chvíli mi připadá, že to nebude tak hrozný a že není až tak nutný být v nájezdu úplně vpravo. Jen co zmizí, podíváme se na sebe s Kmentíkem a je jasný, že už jsme oba rozhodnutí a jdeme se mlčky převlíknout. Pospícháme, což nemám rád, potřebuju čas na převlíkaci rituál. V jednu chvíli utrhávám popruh na botě a přemýšlím, jestli to není špatný znamení. Z přemýšlení o blbostech mě vytrhává fakt, že nemůžu najít helmu. Je vidět, že jsem trochu nervózní. Nakonec ji nacházím uklizenou v autě se suchými věcmi, které jsem tam před chvíli odnesl. Je mi jasný, že nervózní jsem docela dost.

Kmentík už táhne singl na druhý břeh proti proudu a já vyrážím na místo, odkud je nejlepší pohled na vstupní hranu. Trochu mě děsí, že nejsem v psychickém rozpoložení, v jakém bych se chtěl od břehu odrazit. Zakopávám o lišejníky, padám do děr v mechu, lezu po kolenou a loď táhnu za sebou. V jednu chvíli se rozesměju, to když se bouchnu lodí do hlavy. Jestli to takhle půjde dál, tak mě tady najdou ležet polomrtvýho v zakrslý vegetaci. Dávám se trochu dohromady, nechávám loď, kde je, a jdu se podívat, jak to půjde Kmentíkovi, který právě vyrazil.

Čím víc na něj koukám, tím míň chápu, jak ho může vůbec napadnout se do toho pustit v kleče a s listem pádla jenom na jedné straně. Ale jede krásně, až do chvíle, kdy někde zhruba uprostřed tunelu hrůzostrašně narazí napravo do skály, natočí se bokem a mizí ve vodě, aby se vzápětí objevil a už srovnaný letěl dál pozadu. Vylétá z tunelu vzduchem, dole zvedá a víc nevidím.

Ehm, tak to jsem vidět nechtěl a neměl, snažím se dodat si odvahy – no, třeba tím, že je to jenom singlíř… V silně zbědovaném stavu se dopotácím ke kajaku a táhnu ho dál proti proudu. Nalézám místo, kde bych se mohl v klidu posadit a zašprickovat, to je totiž strašně důležité. Jestli mi při šprickování spadne špricka a budu ji muset znovu nandavat, tak to je definitivně špatný znamení a nejedu. Co čert nechtěl, povedlo se to. Tím se posouvám k další předstartovní fázi – docela bych si zkusil zvednout, to mě vždycky uklidní (ale jenom, když se to podaří). Při pohledu do vody to vzdávám, mohl bych se zase bouchnout do hlavy a to by mi na klidu nepřidalo. Tak si alespoň cákám vodu do obličeje a dávám úzkostlivý pozor, abych se ho nedotkl rukou. Měl bych ji pak mastnou a klouzalo by mi pádlo. V tu chvíli mi připadá, že už to lepší nebude, a vyrážím.

Tak tedy drncám po plotně ke vstupní hraně. Cestou se vlevo zkušeně vyhýbám kamenu, na kterém si umím představit svoje zkušené namotání bokem (to by ještě tak chybělo). Chvíli po nájezdu zjišťuju, že jsem dost napravo a že to vůbec nesnáší doprostředka, jak to vypadalo ze břehu. V dalším okamžiku narážím špičkou do skály a v mžiku se natáčím bokem. V tu chvíli mi připadá, že se mi odpojuje ta část mozku, která se až dosud bavila emocemi, a nastupuje až do této chvíle spící stroj (nebo v dané situaci spíš blanický rytíř). Podvědomě dávám nějaký náklon (asi dobrý, když jsem stále hlavou nahoru), přidávám záběr nalevo, kterým srovnávám loď, aby jela rovně pozadu, předkláním se, abych snížil těžiště, pádlo je připravené k záběru, kde bude třeba. V tu chvíli už loď dostává rychlost a mně se naskýtá pohled jako z paluby vesmírné lodi Enetrprise při dosažení rychlosti světla, umocněný tím, že právě zajíždím do tunelu. Doufám, že bude vše v pořádku a poletím víceméně rychle, rovně (a bezbolestně) dolů. Toužebně čekám na pád do díry uprostřed tunelu. A je to tady, mizím, jakoby zastavuji, cítím, jak se loď otřela o kámen a už jedu ve zběsilém tempu dál. Teď už vím, že k závěrečnému skoku je to jenom kousek a to že už nějak překlepu. A taky že jo, jako bychom si já i kajak oddychli, vylétáme z díry. Ani nevím, jestli musím zvedat, důležité je, že sedím v laguně. Nějaká zvláštní euforie se nekoná. Připadám si, jako kdyby mě žvýkala kráva a zapomněla polknout.

Snažím se najit na celém zážitku něco pozitivního, ale nedostanu se dál než k tomu, že jsem to ve zdraví přežil, že jsem to z pohledu pádlování nějak ustál a že jsem se vybál tak, že na to dlouho nezapomenu. Ne že by to bylo málo, ale nějak tomu chyběla radost, kterou jinak docela mívám. Tak snad to přijde, až si to dám příště.

Pokud jsem svým necenzurovaným náhledem do duše někoho vyplašil, tak se omlouvám, ale jestli máte někdy podobný stavy, tak se o ně podělte, ať si nepřipadám jako psychopat.

text: Tomáš Černohorský

Článek vyšel ve 4. čísle HYDRA 2010.