Naší nejznámější „zakázanou oblastí“, kde divoká voda bývala pro mnoho vodáků hlavním lákadlem, je Šumava. Kvůli ochraně přírody jsme ztratili možnost pádlovat na Vydře, Modravském a Roklanském potoce, částečně na Řásnici, a hlavně na Křemelné, snad nejkrásnější šumavské řece. Modravský potok je snad sjetý, ale dostat se na něj byl i dříve problém. Podobně tomu bylo s potokem Roklanským, i když tam vedla na hraniční rotu cesta. Ten se výjimečně povedl, ale málokdy. Oba potoky nejsou obtížné, WW II s jedním či dvěma místy do WW III.

Křemelná

Pramení severně od Pancíře a teče opuštěnou krajinou ke svému soutoku s Vydrou, s níž tvoří Otavu u Čeňkovy Pily. Horní tok nebyl vodáky nikdy objeven, není příliš obtížný (snad jen místy) a jedná se o typický šumavský potok s hnědou rašelinnou vodu. Od soutoku s Prášilským potokem to už začne být zajímavější. Na vodu můžeme dát buď na mostu před soutokem, nebo na Prášilském potoce v samotných Prášilech. Nejprve se rychlým proudem vine šumavskými slatěmi, aby po necelých šesti kilometrech vytvořila krátkou balvanitou kaskádu, za vody dobře průjezdnou. Pak se opět uklidní a charakter si zachová až ke Stodůleckému mostu. Pod ním se koryto sklápí a přibude balvanů. Krása opuštěného údolí je až neuvěřitelná. Závisí na vodě, za nižší vody je to technická jízda, za vysoké vodnatá alpská řeka s vlnami a válci. U soutoku s Plavebním potokem je válec přes celou řeku, lépe je sjízdný vlevo. Obtížná místa se stále střídají a zřejmě nejtěžší je v zatáčce před soutokem s Vydrou, za velké vody několik za sebou následujících válců, které je lépe nejet středem. Celých 16 km je zážitek. Voda v Křemelné bývá na jaře, závisí na tání sněhu, někdy je to v dubnu, někdy začátkem května, a pak samozřejmě po deštích. Voda dokáže velmi rychle stoupat i klesat, je-li z deště.

Tetovák

Tetovsko-Vchynický kanál, dnes technická památka, který převáděl vodu z Vydry do Křemelné pro plavení dřeva, protože dřevo po Vydře dále plavit nešlo. Svého času se také jezdil a nejzajímavější jeho částí byl skluz pod Rokytou, kde kanál na úseku asi 100 m teče opravdu z kopce a na konci zvýšeného spádu je ostrá zatáčka vlevo. Za vyšší vody tady občas někdo vyjel až na břeh, nezvládl-li to.

Vzpomínky na Křemelnou

Byla ve vojenském hraničním pásmu a součástí VVP Slunečná, takže normálně se nesměla. Jezdívala se jako perlička na akci Týden Šumavských řek počátkem května. Když byla dobrá voda, jezdilo se všechno, co na Šumavě teklo. Pokud bylo sucho, tak se taky hoblovala týden jen „Čeňkárna“. Na této akci se vždy podařilo vyjednat s vojáky výjimku na splutí Křemelné. Občas se to povedlo i jindy, když se na Stodůlkách nestřílelo (tady byla dopadová plocha VVP). Abychom si spluli alespoň kousek, zajelo se ke statku (dnes Sedlo), lodě se dotáhly přes louky k řece a sjelo se posledních necelých 5 km.

Jedno z posledních společných splutí někdy koncem osmdesátých let začalo dohadováním s vojáky, zda by to přece jen nešlo. „Šlo“, odvětil major, „ale jen jeden autobus.“ V tom okamžení bylo na vleku asi 60 lodí a v autobuse nějakých 80 vodáků. Přetížený autobus s vlekem se kodrcal po dlažbě k Prášilům. Slunce občas vysvitlo z mraků a nálada byla bojová. Přece jen to není nejlehčí voda. V Prášilech se lidé rozdělili do skupin podle oddílů a part a postupně odjížděli. Jeli jsme jako jedni z posledních, bylo nás taky nejvíc – 15 lodí. Dost velká skupina na takovouhle řeku. Převážně debly, singly a pár kajaků. Až ke kaskádě to byla selanka a mohli jsme se kochat šumavskými luhy probouzejícími se do horského jara. Hnědá voda se kroutila mezi mokrou travou a vysokými břehy. Před kaskádou to všechno postupně přistávalo a přenášelo po levém břehu. Jen někteří se vrátili k lodím a bez problémů projeli mezi balvany. U Stodůleckého mostu se zatáhlo a zahřmělo. Ještě za mostem se loď za lodí proplétala mezi kameny a spíš to byl boj o materiál, než překonávání vln a válců. Jenže průtrž mračen s bouřkou přišla právě tady. Na chvíli jsme se radši schovali před provazy vody, těch 20 minut, kdy se otevřelo nebe a někdo vylil do řeky 30 kubíků navíc, stálo za to. Řeka se změnila. Žádné kameny, hnědý, neuvěřitelně rychlý proud, sem tam válec a vlny, místy úctyhodné. Nad řekou byl opar a některá místa vypadala přízračně. Odsud není úniku. Musí se po vodě, to je nejkratší a nejrychlejší cesta. Snažíme se držet skupinu pohromadě, ale jakmile vyjedeme, hned někdo plave. Vylovíme ho a za chvíli plave někdo další. Tohle pokračuje tak 500 m. Na válci u Plavebního potoka plave hned několik lodí najednou. Nejbezpečnější to je vlevo, vpravo, kam táhne proudnice, je válec téměř nepřekonatelný. Tady Zdeněk plaval podesáté. Pojedenácté toho nechal a nalomenou loď táhl podél řeky po břehu. Honza, který jel na týden nové lodi, už se ji ani nesnažil lovit (našli jsme ji až v Rejštejně). Přítok Tetováku vypadá impozantně – voda se valí ze strání a jako vodopád vpadá do Křemelné. Chvilka oddychu, kdy se ještě snažíme občas chytit nějakou loď, a je tu poslední kilometr. Trochu to připomíná Mistru v Norsku – stejná barva vody, stejný tah a poslední peřej s několika válci, vlevo omšelá vysoká skála. První loď projíždí vpravo a zastavuje, aby ukázala co a jak. Pak jede loď za lodí a občas je vidět špice v loopingu, občas letí pádlo vzduchem. Jirka ukazuje prstem při levém břehu. Kdo tam najede, je válcem sežrán a vyplivnut (nakonec nám Jirka sdělil, že ukazoval vlevo a řval „tudy NE!“). Tentokrát jsme skončili na Čeňkově pile. Nikdo neměl chuť jet dál. V Rejštejně bylo něco přes 200 cm.

Vydra

Úsek od Modravy k Antýglu byl také perlou jarního sjíždění řek na Šumavě. Krátký, dobře přístupný a nebyl-li strom, tak i relativně bezpečný. Jen ta ledová voda (vždyť Modrava leží v 1000 m nad mořem). Nasednout na Roklanském potoce bylo jednodušší. Na kraji lesa se řeka sklopí a pospíchá přes kameny, válce, za vyšší vody vlny, k nejobtížnějšímu místu „esíčku“ (dnes je rozvalené velkou vodou a je jednodušší). Tady v roce 1967 zůstal Jirka Fiala, který zvrhnul, vyplaval, a už ho kamarádi nerozdýchali. Na pravém břehu má pomníček, u kterého vodáci každý ročník Týdne šumavských řek na jeho památku zastavovali. Po vyhlášení NP Šumava byl pomníček mnoho let téměř zapomenut. Pod esíčkem se řeka mírně uklidní a za chvíli jsme u rechle, jezu, kde vlevo odbočuje Tetovák. Pod jezem je řeka klidnější, obtížnost klesá až k WW II a koryto je širší, tento úsek potřebuje více vody, je-li odváděna kanálem. Před kempem na Antýglu se řeka téměř uklidňuje, jako by chtěla nabrat sílu na nejobtížnější část k Čeňkově Pile.

Tento úsek se dnes opět může sjíždět v květnu o víkendech, začíná se na parkovišti v Modravě a končí vpravo u Antýglu. Minimum pro tento úsek je 65, raději 75 na vodočtu v Modravě. Nad 100 cm má již řeka sílu. Alespoň na prvních dvou kilometrech. Zbylá, zakázaná část Vydry je už jen pro opravdu zdatné jezdce. Kaskáda pod mostem u Antýglu je čtyřková, pak se řeka na chvilinku uklidní (WW II–III) a největší obtíže začnou u bývalé Hálkovy chaty. Tady řeka teče u pravého břehu skalním korytem s velkým spádem, peřeje jsou hodně rozbité a nepřehledné, obtížnost WW V , místa jsou i těžší. Chvil na odpočinek není mnoho. Kolem Turnerovy chaty jde Vydra hodně z kopce a průjezdy mezi kameny se obtížně hledají. Nejvyšší obtížnost pokračuje i kolem Kamenného stolu a teprve v dohledu silnice jdoucí ze Srní se řeka mírně srovnává. Ale peřeje v okolí jezu na Čeňkově Pile jsou stále minimálně WW III–IV. Tento úsek je dnes úplně uzavřen až k soutoku. Ani na posledních 500 m od jezu není možné dát na vodu.

Úsek pod Antýglem se dříve běžně nejezdil. Kdo šel kolem pěšky, ví proč. Ani teď by nepatřil k běžně sjížděným tokům. První ho sjel Honza Šebesta z Hrádku u Sušice někdy začátkem 80. let. Sám si na to vyrobil kajak tak, že slaminoval dvě dna nosných kajaků, vyřízl díru pro límec, a získal tak jednu z prvních „kríkovek“. Tehdy to jel nadvakrát, protože je lepší mít jinou vodu pro úsek k Turnerce a jinou pro dolní úsek k Čeňkárně. Jeho následovníci to už na plastu jezdí kontinuálně, jen to občas bývá dražší, může to být až za 5000.

Řásnice

Malá říčka, také zvaná Travná Vltava, pramenící u Pomezního vrchu a tekoucí přes klauzuru u Hliniště a Salcerův mlýn do Teplé Vltavy jako její pravostranný přítok. Sjízdnost, jako u ostatních šumavských řek, na jaře nebo po deštích. Přestože je krátká (zajímavý úsek je 2 km), stojí za splutí. Dnes teče po hranici NP Šumava a také se na ni nesmí. Na vodu se dávalo na klauzuře nad mostem v Hliništi. Hned po výtoku se Řásnice sklápí a mizí úzkým korytem v lese. Kaskáda u Salcerova mlýna, kde řeka teče mezi skály či velké balvany, má esovitý tvar a je nepřehledná, zvláště objeví-li se strom. Mlýna si většinou ani nevšimnete, a už hledáte lávku v Řásnici, od které se lodě většinou vytahovaly vlevo na silničku od Vlčích jam. Splouvat je možné ale až do Vltavy, kde se řeka kroutí v meandrech, vlny a kameny tu už nenajdeme.

Oblast Šumavy ale není jedinou vodácky „mrtvou zónou“. V roce 2000 byla oblast Českého Švýcarska vyhlášena Národním parkem a vodáci se museli rozloučit s Kamenicí.

Hřenská Kamenice

Dvě nenápadné říčky stékají z Lužických hor. Chřibská Kamenice, menší z toků, pramenící i tekoucí severněji má také krásné okolí, zejména v Paulině údolí, ale chytit tady vodu bývá obtížnější. Srbská Kamenice, tekoucí z vyšších poloh Lužických hor, je delší a vodnatější. Úsek od České Kamenice k soutoku s Chřibskou Kamenicí však nepatří k vodáky navštěvovaným. Od soutoku obou toků je to Kamenice a podle městečka, u kterého ústí zprava do Labe, je nazývána Hřenskou. V současnosti protéká územím NP České Švýcarsko, a plavba je tam tedy zakázána. Zajímavé je, že plavba je zakázána vodákům na malých lodích, ale výletní pramičky v kamenických soutěskách plout mohou. Před lety, ještě ve spolupráci se správou bývalé CHKO, tu vodáci řeku čistili od naplavenin, a hlavně od odpadu, kterého se v hlubokých pískovcových soutěskách našly za víkend tři valníky. A nebyl to odpad ledajaký, vyvezeno bylo i několik traktorových pneumatik a dalších „lidských“ zbytků, u kterých nám nebylo jasné, jak se mohly vůbec do úzkého údolí dostat. V sedmdesátých letech na úseku Všemily – Hřensko pořádali děčínští vodáci srazy a splutí. Pak se mnoho let jezdil tento úsek Kamenice na závěr sezony. Až do vyhlášení NP.

Nasedat bylo možné na jedné z Kamenic ve Všemilech anebo téměř na soutoku v prostoru dětského tábora. Po 1,5 km klidné plavby pod soutokem s Jetřichovickou Bělou se objevil vlevo starý objekt Dolského mlýna. Zbytky jezu u mlýna byly průjezdné a na březích řeky se tyčily pískovcové skály, koryto se zužovalo a přicházelo jedno zajímavé místo za druhým. Pokud se na řeku jezdilo, bývalo koryto vyčištěné od padlých stromů a plavba byla příjemná. Přicházely skalnaté stupně, většinou hladce sjízdné, jen někde táhla voda pod skály. To zejména za vyšší vody, pokud byl stav ve Všemilech nad 60 a k 80, pak už některá místa nebyla jednoduchá. Svou daň si často vybírala „esovitá“ zatáčka mezi skalami, končící vysokým stupněm s válcem, který odevzdanou loď vyhodil na skálu nebo do vracáku. Úzkých průjezdů mezi pískovcem porostlým zelenavým mechem je tu několik. Řeka se v polovině splutí malinko uklidní, zprava přijde turistická cesta od Mezní louky a po několika průskocích mezi skalami čeká první přehrada – jez Divoké soutěsky. Přístaviště u ústí Kachního potoka, pramičky s výletníky, klidná voda a pak vysoký jez. Ten se musel přenést. Plavba pokračovala skalnatým kaňonem dále k Dolní, pak Tiché a nyní Edmundově soutěsce. Na tomto úseku byl nejzajímavějším místem úzký koridor u levého břehu. Za ním se už lodě blíží k Dolní soutěsce, delší, klidnější, s umělým vodopádem a občerstvením. V tomto úseku křižuje údolí několikrát turistická cesta s lávkami. Pod jezem Dolní soutěsky následovalo ještě několik zablokovaných míst a najednou se objevila kamenná zeď regulace před Hřenskem. Tam šlo vylézt po železném žebříku na levý břeh a hurá k autobusu, nebo splout ještě poslední nezajímavý kilometr až do Labe.

Také Krkonošský NP „sebral“ vodákům několik divokých úseků horských řek. Většina z nich se ale dříve prakticky nejezdila pro svou velkou obtížnost. Nejcitelnější ztrátou je tak zřejmě Labská soutěska. Ta už zůstala jen pro závody a otázkou je to, jak dlouho ještě. Pro úsek od přehrady Labská na Kukačku je možno získat individuální povolení, pouští-li přehrada dostatek vody. Výjimku pro organizované vodácké akce se pro tento úsek zatím vyjednat nepodařilo.