Jaká je ale tato legenda dnes a jaká je z pohledu běžného vodáka… a jaká je Zambezi na Silvestra? Možná bychom si mohli nejprve tuto řeku trochu představit.

Zambezi je čtvrtou největší řekou na africkém kontinentu. S délkou okolo 2700 km je srovnatelná s asijskou Brahmaputrou a s průměrným průtokem 3400 kubíků za vteřinu je zhruba polovičním Nilem. Zambezi pramení v severní Zambii ve výšce 1500 m a protíná africký kontinent nejprve od severu k jihu až k hranicím s Botswanou, a posléze svůj směr stočí směrem k východu až k mohutné deltě, která v Mosambiku ústí do Indického oceánu.

Horní tok je relativně poklidný a končí na náhorní plošině ve výšce tisíc metrů. Tady se řeka z ničeho nic propadá o sto metrů hlouběji do kaňonu Batoka.

Vytváří jednu z nejkrásnějších přírodních scenerií na naší planetě – známé Viktoriiny vodopády. Do tisíc sedm set metrů široké pukliny v čedičovém podloží se propadá v průměru 1400 krychlových metrů vody za vteřinu. Domorodí obyvatelé pojmenovali tento neobvyklý přírodní jev různými názvy. V jazyce kmene Ndebele jej po staletí nazývali Amanza Thunquayo, což v překladu znamená Voda, která stoupá vzhůru jako kouř. Dnes se kromě už zmíněného anglického názvu Victoria Falls neboli Vicfalls, který jim dal na počest anglické královny Viktorie v roce 1855 jejich objevitel skotský dobrodruh a cestovatel D. Livingstone, používá také označení kmene Kololo. Tito domorodci jim říkají Mosi-oa-Tunya neboli Kouř, který hřmí. Oba kmeny mají v zásadě pravdu. Mlžná stěna, která se vznáší nad vodopády, bývá vysoká až 400 metrů a je ji možno spatřit až ze vzdálenosti třiceti kilometrů. Zajímavostí rovněž je, že první použitelnou mapu Viktoriiných vodopádů vytvořil na konci devatenáctého století český cestovatel dr. Emil Holub. Mapa je dnes umístěna v depozitáři Náprstkova muzea v Praze.

Pod vodopády řeka prudce klesá sérií pověstných peřejí v kaňonu Batoka. Na úseku o délce 240 kilometrů se propadne o 250 metrů. V tomto místě řeka přitéká do jedné největších přehradních nádrží světa – jezera Kariba. Na konci středního úseku protéká dalším umělým jezerem Cahora Bassa. Odtud pokračuje 650 kilometrů dlouhým spodním úsekem. Zambezi tu protéká mohutným řečištěm, širokým mnohdy pět až osm kilometrů, až do rozsáhlé delty na pobřeží indického oceánu.

Z vodáckého hlediska je samozřejmě nejpřitažlivější legendární úsek kaňonu Batoka pod Vicfalls v délce zhruba 130 kilometrů. Podle ročního období je tu možné splout jednodenní úsek čítající třináct až dvacet tři překrásných peřejí s obtížností v rozsahu WW III – WW V (VI). Pokud si ale chcete Zambezi skutečně vychutnat, doporučuju nespěchat a splout celý 130kilometrový úsek, který si je možné rozložit do pěti až šestidenní expediční výpravy. Celkový počet peřejí se pak vyšplhá až téměř ke čtyřicítce. Úžasná je i teplota vody a okolního vzduchu – obojí v průměru okolo třiceti stupňů, voda opravdu 28 stupňů.

Začátek kalendářního roku zhruba až do konce dubna je označován za období vysokého stavu vody, voda významně stoupá od února do března. V dubnu hladina Zambezi kulminuje až k neuvěřitelným deseti tisícům kubických metrů za vteřinu a je to jediné období, kdy bývá rafting po dobu několika týdnů nemožný. Od června do července se hladina vrací na úroveň velké vody, která se pak v období srpna a září (ale také obvykle ledna) snižuje na střední průtok. Za malou vodu bývá označováno období od října do začátku prosince.

Z Prahy odlétáme těsně po Štědrém dnu. Rozhodli jsme se protentokrát vyměnit předražené a přelidněné vánoční prázdniny na horách za desetidenní výpravu na jižní polokouli. Naším cílem je právě řeka Zambezi. Na řece chceme strávit maximum, chceme si ji užít, zapádlovat, tábořit, nespěchat. Voda by měla být akorát. Po příletu nás vítá krásně zelená a svěží krajina a trochu omšelá a smutná atmosféra. Ty tam jsou doby, kdy kempy a lodže okupovaly desítky vodáků z celého světa. Těžko říct, co je hlavní příčinou. Snad Mugabeho diktatura, která vyklidila regály kdysi bohatých supermarketů, podobně jako kdysi u nás bolševik, či rostoucí popularita peřejí Bílého Nilu v nedaleké Ugandě. Ať je to tak či jinak, Zambezi zůstává stále stejná – překrásná a divoká královna nejnáročnějších vodáckých terénů na světě. A konec konců dobře vychlazené pivo v kempu u bazénu v odpoledním žáru chutná stále skvěle.

Chystáme vybavení, jedeme nalehko, tak toho moc není. Noční teploty nevyžadují ani spacák, stany a velkou plachtu balíme jen pro případ podvečerní tropické bouřky. Hlavní část proviantu vezeme z domova, věříme, že zbytek dokoupíme na místě. Ale ouha, největší obchod je i tady přes křesťanské svátky uzavřen. Fungují naštěstí aspoň tržiště, i když fungují je možná trochu silné slovo. V jednom obchodě dokupuju fazole, radši beru všechny, co mají. Na tržnici beru vše, na co narazím. Bohužel nikde nemají česnek. I ostatní zeleniny je poskrovnu. Brambory jsou, ale ta cena! Potřebujeme zelí. V okruhu pěti kilometrů jsem nakonec sehnal celých šest hlávek – super úspěch. A tak je to nakonec se vším. Beru to ale jako součást koloritu, hlavně, že je aspoň to pivko.

Následující den vyrážíme konečně na řeku. Sestupujeme po příkrých schodech na dno kaňonu do místa zvaného Boiling Pot. Nad našimi hlavami se klene železniční most vybudovaný v roce 1905. Právě jeho dokončení odstartovalo období masového turismu. První turistické hotely se tu objevily nedlouho poté. Dnes slouží most i jako rampa pro bungee jumping a podobně. Co chvíli nám nad hlavami prosviští stokilová Američanka, naštěstí po proudu dolů je už nepotkáváme. Slunce v nadhlavníku se opírá do černých čedičových skal s nebývalou silou. Cestou dolů se mi vedrem rozpadá pádlo na singla, kterého za mnou nese jako pírko jeden z místních nosičů. Improvizovaně spravuju svůj speciál tesou a modlím se, aby podobné divadlo nepředvedlo někde v peřejích. Na rozpádlování zajíždíme s bráchou kajakářem těsně pod hranu vodopádů.

Je to impozantní, nezapomenutelná podívaná. Kamarádi na raftu to štěstí nemají. Podcenili sílu proudu a už raftují jedničku na backhand, pěkně pozpátku. První den máme naplánován zcela v poklidném tempu, nikam to neženeme, tábořit chceme na úžasné písečné pláži v laguně pod desítkou.

V první řadě se musíme aklimatizovat na zdejší průtok. Aktuálně je to 3300 m/s-1, tedy vyšší střední voda. Dvojka a trojka v pohodě, a už si to sypeme do Morning Glory. Zambezi se svůdně poodhaluje. Na konci peřeje je válec jako prase. Pomalu si osvojujeme styl, s jakým budeme následující dny přistupovat k místním peřejím, takže zavři oči, brouku… a přichází legendární Stairway to Heaven. Na singlu si připadám jak Jim Page těsně na konci poslední sloky. Akustika se mění v elektriku. Hladký jazyk v nájezdu do peřeje si vychutnávám jako poslední sólo v D-dur a pak přichází první buster a závěrečné „to be a rock and not to roll“. Šestka dobrý a přichází Guliverovy cesty. Krásná, technická, a lehko podcenitelná peřej. Těchto 700 metrů vás fakt prověří. Osmičku můžete nakouřit třemi různými způsoby, Chiken Run vpravo, střed a levá je pro chlapáky. Devítka, známá jako Komerční sebevražda, je za tohoto stavu vhodná jen pro vodácké Messnery. Rychle cupitáme okolo. Zato desítka jsou fantastické vlny, katapultují rafty i kajaky. První den je za námi a přichází první noc na řece. Táboření, mejdan pod rafty, relax a pohoda.

Následující den ráno začínáme peřejí s úžasným názvem – Požírač dálkových kamionů, „fakt slušnej“ válec. Jeden raft plave. Ale na Zambezi není problém posádku pochytat v lagunách pod peřejemi. Následuje peřej Tři sestry a hned vzápětí „Mother“ s neuvěřitelnými, až pětimetrovými vlnami. Obě byly pro mnohé z nás zcela nevšední extravagantním zážitkem. Pod čtrnáctkou obědváme a odpočíváme.

Čeká nás ještě asi deset dalších peřejí, ale už to zvládáme docela s přehledem. Osmnáctka za této vody mizí, ostatní jsou noblesní velké trojky.

Dnes táboříme na terasách vysoko nad hladinou. Další překrásná noc. Třetí den je peřejí relativně málo, zato samé špičky. První z nich, Open Season, vypadá jako peřej God House, jakoby vystřižená z nepálské Karnali. Dva válce za sebou v hlavní proudnici roztáčejí kajakáře do nechtěných, přesto efektních figur.

Rafty volí chicken run mimo hlavní proudnici, přesto s poměrně technicky náročnou stopou. Soustava následujících peřejí „Narrows I–III“ je za daného vodního stavu luxusní vodní pračkou. Následuje Chimamba, technická, ale tak trochu divná peřej. Ovšem další peřej je snad tím nejlepším, co Zambezi na celém úseku v kaňonu Batoka nabízí. Peřej „Upper Moemba“ je luxusní horskou dráhou v peřejích. Soustava šikmých válců, úžasný spád, velké vlny a pulsující rozhraní je kombinací zcela nevšední. Připadá mi to jako průjezd vodní elektrárnou.

V laguně pod Moembou kempujeme potřetí.

Čtvrtý den je ve znamení přenášení a přetahovaní. Peřeje Lower Moemba, Chibongo i Deep Throat už nemají s divokou vodou moc společného.

Zambezi je tu přesto krajinově stále úžasná. Na březích pozorujeme stále větší množství krokodýlů, zatím jen takových prďolů do dvou metrů. Největším vodáckým zážitkem dne je ale peřej „Ghost Rider“. Monstrózní vlny, ale i pěkný technický nájezd přes několik nepřehledných šikmých válců a jedné pořádné žumpy. Luxusní.

Řeka pokračuje nádherným, pomalu se rozestupujícím kaňonem.

Dnešní tábořiště volíme na konci pětatřicáté peřeje ve velkém vracáku uprostřed nádherné kaskády. Nedlouho po setmění přichází menší tropická bouřka, po které však není ráno nejmenší památky.

Je Silvestr, a proto den zahajujeme jen pozvolna. Smažíme palačinky a chytáme ryby. Nejčastějším úlovkem je dravá ryba tiger fish. Houževnatá, bojovná a nesmírně silná. Dnes už na vodě víceméně relaxujeme a odpočíváme. Přibývá krokodýlů. Ubývá koupání. Vyhlížíme první hrochy.

Krajina je stále neuvěřitelně liduprázdná, malebná a neuvěřitelně zelená. Dnes kempujeme brzy v obrovské laguně, zvané – Hippo Pool. Vypadá to ale, že hrochy snesla velká voda víc po proudu. Silvestrovskou noc si užíváme plnými doušky. Je krátce po úplňku a noc je plná hvězd. Tropický les se ozývá množstvím divokých zvuků. O půlnoci si připíjíme šampaňským. Má 32 oC. Není tu signál, nechodí esemesky, je to ráj.

Poslední den na řece je krátký. Zambezi se zklidnila, přesto se stále necháváme unášet rychle proudící hladinou. Objevuje se větší množství hroších rodin. Slalom mezi jejich tlamami je neméně adrenalinový než horní peřejnatý úsek. V poledne dorážíme do cíle. V malé vesničce na nás čekají kromě auta i desítky místních obyvatel, a hlavně dětí. Všechny by chtěly pomáhat. Všechny by chtěly nějaký dáreček. Rozdáváme zbytek proviantu a vydáváme se na zpáteční cestu na Vicfalls.

Po čtyřech hodinách už třímáme vytoužené orosené pivko a prohlížíme si na velké obrazovce první fotky z peřejí. Máme za sebou úžasných šest dní v překrásném liduprázdném kaňonu, v obrovských peřejích a v nádherném ročním období. Také silvestrovskou noc stranou humbuku, ohňostrojů a dělobuchů. Parádní začátek nového roku korunujeme ranní procházkou nad hranou Viktoriiných vodopádů mezi miliony kapiček nekonečné vodní tříště.

Autor je profesionálním river guidem a stálým spolupracovníkem časopisu HYDRO, občanským zaměstnáním ředitelem CK Adventura.

Článek vyšel v 1. čísle Hydra 2010.