Double Drop je jeden z mých nejoblíbenějších vodopádů. Jde o impozantní, přes dvacet metrů vysoký, dvojskok. Prvních devět metrů je perfektní “super” boof do propěněného bazénku, který ihned přetéká přes další dvanáctimetrový horizont. Nejúžasnější na celém vodopádu je právě ten první boof. Hranu, ze které chcete boofnout kryje vlnka a tak je načasování opravdu důležité. Máte rozhled jak ze střechy paneláku a jsou vidět jen vršky stromů a veliký vracák dvacet metrů pod vámi. Vzhledem k tomu, že “mezipatro” je velice krátké, tak vidět vůbec není. Po prvním plochém dopadu přijde na řadu ihned druhý skok, který pro změnu na plocho jet vůbec nechcete. Já jel Double Drop poprvé před dvěma lety a tak si pamatuji jak je důležité se nenechat zaskočit výškou a opravdu si počkat na hranu. Vše jde podle plánu a strašně rychle, vlnka, boof, mega expozice, docela měkký dopad, záběr a rovnou přes druhou hranu, předklon a už jsem dole ve vracáku a čekám na ostatní. Ostatní jedou s různými úspěchy, ale všichni v pořádku a tak je večer co slavit jedním předraženým norským pivem.

Deštivý zbytek Veka se nesl v podobném stylu. Kromě několika sjezdů spodní Myrkdalselvi za hodně vysoké vody a také za celkových 32 minut, jsme se ještě vydali spolu s Benjaminem Hjortem a Gerdem Serassolesem na jednu menší mission, ale o tom jindy.

Po ukončením Veka jsem se společně s Kiwíky vydal na cesty do Valdallu na Summer crap camp games. Proč crap camp? Součástí je také kravské bingo, kde nejde o nic jiného než pole s čísly a jednu krávu. No a pak se čeká a čeká... No zbytek si domyslíte. Konečně začalo také svítit slunce a my jedeme jak Valdolu, tak i skrytý Mickey Mouse run. Ne, řeka se tak nejmenuje, ale její norské jméno je pro normálního smrtelníka naprosto nevyslovitelné a vlastně zní skoro tak. Na jednom hodně prudkém kilometru je nahromaděno nespočetně slidů, skoků a vodopádů do 5ti metrů. Beze srandy, takový úsek bych mohl jezdit každý den a hned tak by mě to neomrzelo. Shuttle není třeba, lodě se nahoru vynášejí. Pokud se tam někdo chystáte tak pozor na jeden velice mělký vodopád a skluzavku Klub rváčů (Fight club). Pokud nevíte o co jde, doporučuji film s Bradem Pittem.

Ještě jedna věc, o které tu chci napsat se udála hned druhý den na druhé straně fjordu. Lehce unavený z předchozího večírku, jsem byl usazen do auta s Nickem Horwoodem a vydali jsme se na cestu k nějakému iluzivnímu vodopádu. Nakonec se ukázalo, že vodopád není vůbec iluzivní, ale zároveň jeho dopad není úplně ideální. Nic se neděje, v příštích dvou kilometrech objevujeme další potencionální prvosjezd a jdeme na to. Tentokrát jde o rozbitý slajd přecházející do osmimetrového volného pádu. Nick jakožto objevitel tohoto skvostu jede první a dává čistou lajnu. Jedu po něm a nakonec vodopád vysílá ještě Hugh a Charles. Parádní slunečný den v Norsku jsme ještě oslavili předraženou zmrzlinou a večerní párty v rámci Valdal festivalu. Takže pokud si to chcete zažít, zjistit co je vlastně fight club, zkusit si norskou buranskou soutěž a vyhrát peníze na další pádlování v tzv. kravském “crap bingu”, nezbývá už nic jiného než se do Valdalu příští rok vydat.

Poznámka redakce: Vodopádům se budeme obšírně věnovat v příštím vydání HYDROmagazínu, snad vás tedy tento článek na příští HYDROtéma správně naladil. Pokud máte nějaký zajímavý osobní příběh spojený s nějakým vodopádem, napište nám ho, možná se dočká otištění v příštím HYDRU. Hezké fotografie jej vtom jistě významně podpoří.