Je před námi opožděná oslava narozenin, setkání s kamarády z druhé strany republiky a samozřejmě zamykačka Sázavského toku. Vyzvedáváme jedenáctikilovou kýtu, petkové a sudové pivo, nějaké to zahřívadlo a frčíme do Pikovic. Cestou volá šéfka veřejného pikovického tábořiště a ubezpečuje se, že opravdu přijedeme. V táboře jsme po šesté hodině večer a vybrat si místo na náš nocleh si můžeme opravdu dle uvážení. Krom šéfky trvale neopouštějící vyhřátou buňku a nás dvou už v táboře nikdo není. Rozděláváme oheň, budujeme sezení a nocleh.

Po půl druhé hodině doráží další posádka, Dana a Tomáš. Na střeše ale nevidím avizované kajaky. Že by to byl debl kajak? Teprve po dojetí v temném večeru poznávám klasickou plastickou kánoi. Prý nechtějí riskovat eskymování. No, uvidíme. Zatím co dáváme rundu, dojíždí i poslední vozidlo dneška, na které netrpělivě čekáme nejen proto, že jsem Vojtu pár let neviděl, ale také proto že veze plné auto suchého dřeva na oheň. Ihned přikládáme něco málo polen suché břízy a oheň zesiluje. Příjemné klima je v okruhu čtyř metrů. Za touto hranicí už pevně vládne mráz. Kolem třiadvacáté hodiny jsou naše auta a vše kolem kompletně pokryto námrazou. Ač jsem celkem drsňák, překvapuje mě stavba jednoplášťového stanu za nějakejch dvě sta babek. Patrně mají špičkové karimatky a spacáky. Po jedné hodině ranní rozpouštíme debatní kruh a odcházíme chrnět.

Ráno je, jak bylo předpověděno, slunečno. Dojíždí nejvzdálenější účastník Honzík, vaříme kávu a já se zajímám o nocležníky z rádoby „stanu“. Evča s Vojtou juniorem se choulí u ohniště a využívají každý možný přísun tepla. Vyzvidávám, jaké bylo jejich vybavení. Spacáky, ve kterých je i na sklonku léta zima, obyčejná karimatka… I přes probdělou chladnou noc si Vojta junior nenechává ujít poslední jízdu po sázavském toku. Plán, že část pádelníků vyrazí Posázavským pacifikem do Týnce, padá. Důvod? Od soboty je na této trati výluka. Jedeme tedy autem. V Týnci je již veselo a začínají mohutné přípravy. Jak se později ukazuje, hlavní část účastníků již odjela. Dědka „Sázaváka“ tedy v akci stejně jako ostatní opozdilci nevidíme.

Naše skupinka odráží společně s další dvojicí ve vypůjčené kanoi. I oni si hodlají tento poslední víkend užít. Na Brejlově je také veselo. Nějaká partička si to užívala opakovaným sjížděním. Ve sluneční záři s dobrou partou na vodě, co více si přát. Jediné mínus je v tom, že je zdejší občerstvení zavřené. Možná jim unikla informace o zamykačce, nebo si i oni hodlají užít víkend po svém, bez zákazníků.

Pokračujeme tedy dál s nadějí, že na Kaňově bude možnost horkého nápoje a něco k snědku. Než dojedeme k jezu, je už jasno, že i tady je vše zavřené. Znechucení vodáci toužící po něčem teplém do volátka, odjíždějí v naději k dalšímu jezu.

Na Lesním jezu je vše jinak. Občerstvení „U zlomeného kajaku“ je v těžkém obležení vodáků. Obsluha stíhá a to je dobře.

Posilněni dršťkovou polévkou usedáme opět do našich plavidel. V peřejkách před Kamenným Přívozem si všímáme dvou posádek vylévající svá plavidla. Cvaknutí, i to patří k vodním radovánkám. Tento úsek kanoisté milují. A není divu. Peřejka za peřejkou, kámen za kamenem. Po projetí tohoto úseku dojíždíme k jezu.

Jez sjíždíme při pravé straně, je to snadné. Vojta junior to ustál jen tak tak a posádka Dana s Tomášem to vzala po dně. Bez eskymáku. Pomáhám s vylitím kánoe a opět vyrážíme dál.

Žampach je opět téměř bez vody. Jediné místo kde to jde, je ve zlomu jezu při pravé straně. Kličkujeme mezi kameny, ale stále plujeme. Před „poslední peřejí“ se zastavujeme a fotíme se s Honzíkem na chatě Toronto.

Pak se již pozvolna blížíme k Pikovické jehle, která oznamuje ukončení naší plavby. Slunce svítí až do konce. Příliš nehřeje, ale i tak je to příjemné. Jeho snahu oceňujeme hlavně v místech stínů.

V pikovickém táboře na nás čeká Heník s Jitkou. Na noc však nezůstávají. Noc je opět mimo táborák mrazivá. Vojta junior s Evčou odcházejí spát na pension, ale ani tam se neohřejí. Po snídani a kávě v pikovické cukrárně se rozjíždíme k domovům. Někteří to mají hodně daleko.

foto: Honzík Nivničák