Po 5 hodinách divoké jízdy autem se konečně blížíme k městu Hood River. Z tohoto překrásného městečka jež leží na úpatí hory Mount Hood (3 429 m), vede most přes řeku Kolumbii oddělující stát Oregon a Washington a zároveň nabízející úžasný pohled na zaplněnou zátoku windsurfy a kite-boardy. Po překročení mostu se vydáváme vlevo opačným směrem než ukazuje směrovka White Salmon. Po asi kilometru jízdy následuje ostrá zatáčka vpravo a už míříme k vysedacímu místu BZ Corner.

Rychle vyrážíme dále nahoru a po zhruba 4 kilometrech odbočujeme do lesa na malou cestu, u které stojí nápis se zákazem parkování. Jelikož už se blíží 4 odpoledne spěcháme na vodu a poprvé asi po třech týdnech pádlování na sebe navlékám i bundu s dlouhým rukávem.

Přístup k řece je zde dokonalý, sice je to hodně z kopce, ale je tu na pomoc přidělaná házečka i s karabinou, která vše dost ulehčuje. Na vodu nasedáme do temného údolí s krásnou modrou vodou. Jedeme ve skupince 5 lidí, naštěstí mezi námi jsou už i znalci řeky a tak je jednoduché kopírovat stopu. Po prvních trošku lehčích peřejích, které na sebe nekonečně navazují, se blížíme k prvním těžším kombinacím. Vše zvládáme bez problémů, protože všechny průskoky jsou krásně čisté. Po asi kilometru jízdy zastavujeme nad velkou hranou a vysedáme. Prý jsme u jednoho z nejtěžších míst s názvem Big Brother. Jedná se o asi 8 metrový krásný vodopád, kde je ale nájezd hodně úzký a člověk musí trefit prostor šířky kajaku, jinak buď skončí v jeskyni napravo nebo se zřítí doleva mezi rolády.

Všichni jdeme na to, první jede Seth, který jede o kousek více vlevo a proto dopadá mezi rolády. Druhý se rozjíždí patnáctiletý Ethan, který posílá krásný boof, ale bohužel po dopadu zajíždí přímo do jeskyně. Naštěstí je trochu méně vody a tak se z ní dá s trochou zápasení dostat. Už jsem na řadě jen já a Marcel a oběma se nám naštěstí daří najet krásně čistě i s dobrým dopadem mimo jeskyni. Bohužel Marcel si dává při dopadu hlavou o pádlo a tak mu trošku teče červená, ale naštěstí nic vážného.

Po vodopádu řeka uhání dál a dál. Následují i trochu nepříjemné skoky s názvy jako Little Brother či Double Drop. Po dalším kilometru se trochu mění charakter a ještě více zajíždíme mezi skály. Objevují se delší peřeje s technicky těžšími průjezdy, které však ještě více dotváří celkový dojem z už tak krásné řeky. Názvy jako Upper či Lower Zig Zag davají tušit, že se zde kličkuje zleva doprava a člověk sotva popadá dech.

Poslední místo je velice známá peřej s názvem BZ. Jedná se o asi 4 metrový stupeň, který se však v levé části odráží od skalního masivu a vytváří celkem slušný válec. Místní říkají, že je to vždy tak 50/50, jestli člověk zaplave nebo ne. Dobrou motivací pro nás však je to, že pokud člověk zaplave, tak ho válec hned spodem pustí ven. Nebylo moc na co čekat, Ethan přenesl, aby přichystal záchranu ve vracáku a Seth už se rozjíždí. Na hraně se záběrem sklápí špičku dolů, hlavu k palubě a po 3 vteřinách se vynořuje za válcem. Teď je řada na mě, nasedám s tím, že pokud zaplavu tak holt zaplavu. Hrana se blíží hodně rychle, dávám pravý záběr a odlepuju loď od hladiny a pak jí hned sklápím dolů. Dole rychle zvedám a naštěstí se objevuju trochu za válcem, paráda. Posledním z nás je Marcel, který poctivě už na hraně zalehává k lodi a po chvilce vybublává bez eskymování na hladině.

Všichni máme ve vracáku pusu roztaženou od ucha k uchu. Nemůžeme přestat mluvit o tom, že to je rozhodně jedna z nejkrásnějších řek, co jsme jeli. Přestože se jedná o obtížnost WW IV-V, všechny skoky jsou více méně čisté a pod většinou je klidná pasáž, takže se člověk nemusí bát o bezpečnost. V následujících 3 dnech sjíždíme tento úsek ještě třikrát a pořád se ho nemůžeme nabažit. Při odjezdu již plánujeme další návštěvu této oblasti, protože kromě Green Truss je zde spousta dalších průzračně modrých řek ke splutí.