Naší třítýdenní cestu po USA jsme tenkrát začali poblíž Los Angeles. Chtěli jsme projet národní parky na západním pobřeží USA, projet Nevadu a poblíž Denveru strávit jeden týden sami. Starší dcera, se kterou jsme jeli, tam zůstávala na jakémsi skautském táboře jako vedoucí. Pro nás to znamenalo týden volna s možností používat jejich Hondu, jak se nám líbí.

O tom co budeme sjíždět rozhodla náhoda. Jeli jsme po silnici 25 a u městečka Buena Vista (poblíž Salidy) a náhodou jsme uviděli ceduli Bill Dvořák's Rafting Co., ceduli i s českými háčky a čárkami. Zajásali jsme a vstoupili dovnitř s tím, že si popovídáme s panem Dvořákem a to česky. Opak byl pravdou. Pan Dvořák tam momentálně nebyl a jeho paní, padesátnice tak jako my, už česky dávno nemluvila.

Popovídali jsme si tedy anglicky a za chvíli nás už paní Dvořáková vezla na vodu. Sedla si za volant starého školního autobusu a svezla nás (za 20 USD) spolu s klienty a jejich guidy ke startu splutí Browns Canyonu Arcansas River.

Řeka je to vodnatá a když nám guide řekl, že tam teče 100 kubíků v korytě cca 15 metrů širokém, nechtělo se nám tomu věřit. Obtížnost měla být WW III–IV. Jak je vám známo, pálava je loď stabilní, dobře ovladatelná, ale má tu nepříjemnou vlastnost, že pokud jedete ve větších vlnách, naplní se vodou a pak jedete v neckách plných vody.

Takže za velkého zájmu raftařů, kteří si naší přítomnost vzali jako zpestření jízdy a možná se i těšili na nějakého našeho čochtana, jsme sjížděli jednu kaskádičku za druhou. Pod každou jsme museli naše necky vylít. Vzhledem k tomu, že se do našich zavazadel do letadla nevešly přilby, připadali jsme si bez nich trochu jako nazí. Celou cestu na nás raftaři pod těžšími úseky čekali. Tu radost, že se vykoupeme jsme jim ale neudělali.

Poslední z peřejí, kterou chtěl Jára při našem splouvání řeky sjet se jmenovala Widow Maker.

„Tak tuhle peřej já nejedu“, bylo mé pevné rozhodnutí. A nejeli jsme jí. Která z vás by se chtěla stát vdovou a to ještě na cestách po divočině v USA, daleko ode všech kamarádů i rodiny. Jára se mě možná zbavit chtěl, kdo ví.

Dalším cílem našeho putování se měla stát řeka Gunnison River a to její část Gunnison Gorge. Je to asi 150 mil od Salidy po silnici číslo 50 přes hřebeny Skalistých hor. Ve Dvořák's Company jsme dostali dost podrobné informace o jednotlivých těžkých místech spolu s nákresy průjezdů a informaci odkud a kam máme jet. Líčili nám tento úsek jako obtížný, snad nás chtěli získat jako klienty na splutí. Gunnison Gorge je úsek, který s oblibou sjíždějí i rybáři na komerčních raftech se zkušenými guidy. Na řeku WW II–III s WW IV jsme si troufli vyrazit sami.

Sedli jsme do auta a vyrazili do neznáma.

Přejeli jsme vrcholky hor po pěkných asfaltových cestách, až jsme se nám přiblížila řeka tak na 5 kilometrů. Těch 5 kilometrů nebyla žádná procházka. Jeli jsme po rozježděné cestě s hlubokými kolejemi, kde se vana auta courala po jejím povrchu. Trnula jsem, že zdemolujeme zeťovi jeho nízkou Hondu a raději jsem šla některé úseky pěšky.

Celou noc pršelo. Věděli jsme, že po dešti se tu cesty změní v blátivé jílovité kluziště a je pak nutné počkat s odjezdem až cesta uschne. Nechali auto a stan stát u cesty uprostřed ničeho a šli asi kilometr s veškerým vybavením k vodě. Boty se nám za chvíli obalily mazlavým blátem.

Když jsme našli na břehu několik navázaných raftů, zajásala jsem, že na vodě nebudeme sami. Doufala jsme, že než se připravíme, raftaři se vrátí. Nafoukli jsme pálavu, oblíkli hydro, připevnili naše plánky v nepromokavém obalu na příď Pálavy a vyrazili na řeku. Rafty se vším vybavením zůstaly na břehu stále bez majitelů, opuštěné.

Kaňon to byl krásný. Černé skály vysoké snad až 150 m čněly nad námi, řekla se kroutila místy úzkým korytem, prodírala zatáčkami mezi velkými ostrými kameny. Snažili jsme se sledovat popis naší trasy připevněný na palubě, ale bylo to marné. Teklo to příliš rychle. Přála jsem si mít oči za rohem, to je za každou zatáčkou...

Tak jsme projeli na oči několik obtížných peřejí a já se začala uklidňovat, když jsem zjistila, že na tu řeku máme. Někde před námi byla ale ta peřej nejtěžší WW IV+. Světe div se, nad ní jsme dohnali 4 rafty, rybáře se svými guidy, kteří už třetí den sjížděli pro nás ½ denní trasu . Stačili jsme se podívat kudy sjíždějí tuto peřej oni a už jsme byli pod nejtěžším úsekem řeky.

Uff, tak jsme to zase přežili. Oddychla jsem si a vzpomněla si na svou kolegyni Helenku, která vždycky říkala: „ Ten tvůj se tě chce zbavit. Když tě neutopí, tak tě alespoň umlátí pádlem.“

Zbývalo posledních pár kilometrů na hladké, rychle tekoucí řece a byli jsme u cíle v Gunnison Forks Take Out. Řeka nakonec nebyla moc těžká, ale kdo to měl vědět.

Zabalili jsme raft, hodili vše na záda a po pár metrech jsme už odjížděli prvním stopem na hlavní silnici. Další stop jsme chytli na hlavní silnici, na asfaltu. Byl to úžasný starý bourák – Chevrolet Impala z roku 1956. Řidič dokonce ochotně vylezl z auta, aby nám uložil pálavu do kufru. Divili jsme se, měl totiž amputovanou jednu nohu. Na svou káru byl náramně pyšný. Bodejť by ne, byla vyblejskaná a šlapala jako hodinky. Poslední stop do pustiny, kde stálo naše auto za valy skládky, nás vzala snad 16ti-letá dvojice na výletě. Pěšky jsme došli poslední kilometr k autu a auto i stan tam stálo... Konec dobrý, všechno dobré.

Pokud budete mít cestu kolem, nevynechejte ani jednu z těchto řek, ale jeďte raději s partu vodáků.

Foto: Dvořák's Rafting Co.