Těsně za hranicemi jsme si ještě sjeli Aoos, který v Albánii dostal své jméno Vjosë. Přístup do hlubokého kaňonu řeky jsme dlouho hledali.

Nastupovali jsme u vysokého mostu v malé vesnici. Vjosë je vodnatá řeka, jejíž síla, velké vlny a krásné slepencové koryto občas připomínají Salzu pod Wildalpenem.

Jen hromady vysypaného odpadu hyzdily čisťoučkou slabě mléčně zabarvenou řeku. Sjeli jsme po ní jen 13 km až do města Permet, pro nás prvního albánského města.

Byli jsme první den v Albánii, neměli ani jediné leko a chtěli nakoupit, což nebyl pro místního prodejce problém. Máš euro, zaplať eurem, chceš vyměnit, není problém. Každý však nebyl tak pružný obchodník jako tento. Tak jsme nakoupili první chleba a první albánské pivo a víno. To jsme ještě nevěděli, že kupovat víno, je škoda peněz. Zato jsme dostali dobré pivo „Pilzner“ v plechu s Karlštejnem na obalu. Obchody nám trochu připomínaly obchody Vietnamců u nás, jen byly zaprášenější a měly chudší sortiment. V zaprášených ulicích městečka byly hloučky postávajících chlapů v sakách a košilích s rukama v kapsách. Ti, co na to měli, seděli v kavárničkách na kávě, která je tu moc dobrá a silná a také zevlovali. Práce tu asi dost nebude, nebo že by jim nechyběla?

Říká se, že Albánie je zemí bunkrů. Odhaduje se, že na tři Albánce připadá jeden bunkr a to od malého jednomužného po obrovské pro 15 lidí. Jsou všude, na horách, v údolích, na plážích, v moři, na hřbitovech i před kostely. Stavěly se za komunistické vlády Envera Hodži, který uzavřel Albánii před celým světem. Teď některé chátrají, jiné jsou využívané k bydlení, někdo v nich chová prasata, dokonce jsou v nich i restaurace. I v Permetu na sídlišti jsme viděli bunkry.

V Albánii nejsou označené vesnice na začátcích měst a vesnic a GPSka nám většinou ukazovala, že jedeme po poli, někdy jsme jeli po prašné cestě a na GPS byla vidět, jindy tam nebyla „albánská asfaltka“. Orientovali jsme se podle mapy a pokud jsme byli na vážkách, museli jsme se zastavit ve vesnici a zeptat se místních, zda jsme hádali dobře. Domluva s místními jednoduchá není, protože albánština není podobná žádnému ze světových jazyků a potkat člověka, který některý z nich zná, je málo pravděpodobné. Zjistili jsme, že i prodavači v obchodech mají problém spočítat náš nevelký nákup. Vždyť se píše v průvodcích, že jen asi 60% obyvatel ve věku do 65 let je gramotných. Podle statistik jsou kategorii nad 65 let gramotné jen dvě třetiny obyvatel.

Při komunikaci s místními si těžko zvykáme, že naše kývání hlavou ve smyslu ano, je vlastně ne. Ano „albánsky“ je pokyvování hlavou ze strany na stranu v jakýchsi osmičkách.

Další řekou na kterou jsme se chystali, byla Langarices, pravý přítok Vjosë, který teče v údolí s termálními prameny. Cesty za řekami v Albánii byly většinou prašné. GPS navigace nám opět ukazovala, že jedeme po poli, tentokrát to byla cesta krásná, nová, asfaltovaná, která vedla zároveň k termálním pramenům. Vedla kolem místní hospody, kterou jsme nemohli minout. Jako ve většině hospod tam sedělo pár chlapů u kávy a štamprličky něčeho silného a najednou se jim tam nahrnulo 23 hladových vodáků, kteří se s nimi nemůžou domluvit, paráda.

Ochota obsluhujících však byla úžasná. Posuňkům, znázorňujícím, že chceme jíst, rozuměli a tak nosili nejen pivo, ale postupně saláty, míchaná vajíčka, vyštrachali i pár kousků čevabčiči a vše v nás rychle mizelo. Kluci tu s nimi začali organizovat dopravu na splutí Langarices. Bylo dohodnuto. Druhý den měli v 9:00 přivést na naše tábořiště, které bylo u konce kaňonu řeky, osly pro 13 lodí a lidí.

Ráno je vyhlížíme, ale marně, nakonec přišli 3 kluci a jeden mezek a zase nic. Nakonec přijela čtyřkolka s korbou a začalo jednání. Jet autem na začátek kaňonu řeky sice není tak velká romantika, ale jde se na to, jede se za 10 euro na osobu. Třináct plasťáků a pádla se spolu s dvěma místňákama vešlo na korbu, naši 2 nasedli s řidičem do auta a ostatní za doprovodu mezka s jedním místním šli pěšky pět kilometrů po „kozích stezkách“ k začátku kaňonu.

My ostatní jsme se naložili do termálního jezírka u krásného starého obloukového mostku u ústí kaňonu, nebo vyšli proti proudu říčky k dalšímu termálu prohlídnout si alespoň část kaňonu. Kluci přijeli z říčky nadšení, říkali, že takovou vodu v životě nejeli. Vody bylo tak akorát a tekla pěkně s kopce, často mezi balvany a vysokými stěnami kaňonu.

Na závěr splutí je čekala koupel v přírodním termálním jezírku.

Další třešničkou na dortu byla říčka Osum. Už její jméno nám bylo sympatické, jednoduché k zapamatování a navíc jsme o její existenci věděli z 1. čísla Hydra 2009, kde ji popsal Šťovík. Žádná fotka se však nevyrovná osobnímu prožitku.

Přesun na řeku byl složitý. Podle mapy které, jak jsme se přesvědčili, se nedá věřit, to bylo vzdušnou čarou tak 30 km, Mezi řekami se však vypíná pohoří (až 1600 metrů vysoké), kterým měla vést cesta o pár desítek kilometrů delší, a po které jsme se vydali. Po odbočení ze „žluté cesty“ jsme přejeli na cestu prašnou a jeli většinou deseti kilometrovou rychlostí a po hodině jsme se zastavili na „křižovatce čtyř hospod“, ve vesnici se spoustou igelitového bordelu a zevlujících chlapů v hospodách. Jeden místní, který kdysi pracoval někde v zahraničí, nám nedoporučovat po této cestě pokračovat, ale byli jsme optimisté, nebo spíš blázni a jeli jsme po cestě ještě dalších pár stovek metrů, než nás zastavil protijedoucí auťák a prozradil nám, že po této cestě bychom museli jet další 4 hodiny a to jen v případě, že by to naše auta vydržela.

Obrátili jsme se a potupně míjeli „křižovatku čtyř hospod“, abychom se na Osum dostali oklikou přes Berat a zastávkou na vykoupání u moře až o den později.

Osum však nám za to stál. Z města Çorovodë to bylo ještě hodina cesty kolem hlubokého kaňonu řeky někde pod námi. Za prvním mostem přes kaňon,

když už jsme váhali, zda se nám podaří do kaňonu řeky Osum dostat, nás ujistil pasáček krav či ovcí, že máme jet ještě kousek a potvrdil, že se tam i otočíme. Nevím, zda porozuměl naší angličtině, nebo gestikulaci, která dotaz doprovázela.

Fotky nevystihnou tu krásu, kterou jsme viděli. Čistá řeka tekla svižně s kopce mezi vysokými skalami kaňonu, točila se někdy až v pravoúhlých zatáčkách, kdy nás voda hnala na skálu.

Míjeli jsme krápníky, vodopádky a vodopády, krása k nepopsání.

Místy se řeka zužovala, až se v jednom místě zúžila tak, že se tam nemohl vejít raft kluků z Peček.

Jeli jsme to asi 2 hodiny, ale pořád bylo na co koukat. Kousek nad Çorovodë se údolí rozestoupilo a brzo bylo po kráse a radosti. Objevila se civilizace v podobě vysypaného odpadu na skaliska čisté řeky Osum a pak nesmírný bordel v podobě igelitů a různého šatstva na břehu řeky v Çorovode, kde jsme končili.

Čekal nás dlouhý přesun na řeku Verbu a Devoll, nejdříve spodní úsek a pak následovala jízda kaňonem na horní Devoll po prašné cestě kdy jsem hledala lahvinku něčeho ostřejšího. Cesta, která byla úzká ve svahu strmě klesajícímu k řece, jejíž voda byla zakalená a často zčeřená v peřejích, mi naháněla hrůzu. Jsem slabá povaha.

Kupodivu tato prašná cesta na GPS byla.

Následoval přesun k domovu přes Makedonii, kde byla zvolena jako poslední řeka Radika.

Radika živá peřejnatá říčka, jejíž čisťounká voda kontrastovala za krásného slunného počasí s občasnou igelitovou výzdobou kolem.

Škoda, už jsme v „civilizaci“ a naše dovolená končí. Teď už jen přejet přes tisícovku kilometrů domů a čekat na příští jaro na další objevování řek. Někomu by se mohlo zdát, že jezdit 4000 km auty kvůli pár kilometrům řek se nevyplatí, není to pravda, stálo to za to.

Podívejte se ještě na na úseky řek, které jsme v této oblasti sjeli a které nás snad ještě čekají a na mapu trasy celé naší cesty.

Díky, Slone, za pečlivě připravený program i všechny ty mapy a mapky k tomu, a samozřejmě díky i Vydře a Tondovi za organizaci zájezdu.