A právě o tom, jak pádlování prožívají ti, kteří nejsou plně mobilní, na co si musí dávat pozor a že radost z vody máme všichni stejnou, jsme si povídali s Maruškou Bártovou, kajakářkou a možná i budoucí paralympijskou hvězdou.

Maruško, pádlovala jsi už před úrazem?

Ne, začala jsem s tím až na vozejku. Když jsem byla plně mobilní, tak jsem byla jenom párkrát na vodě jako turistka, nic víc. O kajaku jsem neměla ani ponětí. Teď na jaře to bude teprve druhá celá sezona, co pádluju. Úplnej nováček…

A jak jsi se tedy k pádlování dostala?

Přes kamaráda, kterej taky jezdí rekreačně na kajaku. Na kanále v Troji potkal kluka na vozejku, kterej parádně pádloval – Marka Schneidera, mimochodem bejvalýho skvělýho závodníka na snowboardu. Ten se před lety zranil a zůstal taky na vozejku. Když začal jezdit na kajaku divokou vodu, nikdo jinej na vozejku tady v Česku ten sport nedělal. Marek vymyslel sedačku do kajaku a další vychytávky, bez kterejch bysme pádlovat nemohli. Mně pak jen ukázal, jak se „na lopatu“ sedá, a ty začátky jsem tak měla o něco snazší.

Co se ti na pádlování líbí nejvíc?

Vždycky jsem milovala sporty v přírodě. Když jsem mohla, hodně jsem běhala a jezdila na kole. Vždycky jsem si užívala „vítr ve tvářích”, slunce, déšť, válení se v trávě. Bejt venku pro mě znamená žít. Jak jsem se dostala na vozejk, hned jsem vymejšlela, jak se zase dostat ven. Kajak je úžasnej. Dává mi pocit svobody a po pádlovaní se cítím příjemně fyzicky unavená. No a ten adrenalin je taky hodně dobrej. Ráda si potopím ruce do vody a užívám si pocitu, že můžu ujet od každodenních starostí. A je mi taky příjemně s lidma, který se okolo vody hemžej. Jsou to většinou pozitivní duše se smyslem pro humor. To se mi líbí.

V čem musíš být v pádlování jiná, než zdraví kajakáři?

Musím si dávat víc pozor na teplotu vody. Protože mám po úrazu horší termoregulaci, rychlejc prochladnu a hůř se zahřívám. Nemůžu taky jezdit na vodu jen tak sama. Potřebuju pomoc s kajakem k vodě i z vody. Ale mám ohromný štěstí, že mám kolem sebe lidi, co mi rádi pomůžou. Pavel Janda se mnou jezdi nejčastějc a má se mnou svatou trpělivost. Je to vlastně můj trenér, protože na mě pokřikuje, že jsem marná. A od toho trenéři jsou, ne? Pavel je bejvalej olympionik z Atlanty, takže jsem v nejlepších rukou. Já mu na oplátku občas přinesu do Troji svačinu.

Jakého svého výkonu si nejvíc považuješ?

Jsem pyšná na sjezd celýho trojskýho kanálu bez vykrysení, což se mi povedlo vloni v září. A určitě taky na surfování v kajaku na vlnách v Africe. To se odehrálo v lednu a ještě teď nemůžu uvěřit tomu, že jsem do těch vln(ek) vlezla.

A co byl pro tebe největší vodácký zážitek?

Každá voda je pro mne pořád velkej zážitek. Začínala jsem na Hubertusu u Karlových Varů, tam jsem sjela svou první vlnku. Velkej adrenalin bylo Lipno od přehrady, to jsme dali s Pavlem na deblkajaku. Slalomovou trať jsem ani neviděla, protože jsem vepředu lítala asi dva metry vysoko. Nechápu, jak jsem to mohla přežít. Voda byla ale příjemně teplá a byly to rozhodně moje zatím největší vlny. Teď už chápu, proč se Kuba Prüher tak divil, když jsme ten den na slalomku vyráželi...

Podzimní Teplou už jsem sjela sama a o to to bylo větší dobrodružství. Voda byla hodně studená, ale jak jsem byla vystrašená, ani jsem to nezaznamenala. Ze tří válců ve Varech jsem dala sama jen ten první, na další dva jsme se radši pojistili a Pavel mě měl na špagátě. Na týhle vodě jsem svýho „trenéra“ poprvé vodácky pokořila – on při svym prvosjezdu Teplé plaval už v půlce trati, já zůstala suchá až do konce. Že mu bylo tenkrát třináct, nikomu povídat nemusím. Hodně se mi líbil i podzimní Vavřinečák, nádherný kaskády, jezíky, úzký točivý koryto, kde člověk nevidí za zatáčku, kde ho překvapí na stromech nabalený pálavy s turistama. Byla to legrace.

Salza v létě byla taky pohádková. Průzračná ledovcová voda, krásnej kaňon. Tady jsme s Pavlem zvedli v deblkajaku i pár eskymáků.

A nemůžu zapomenout ani na tu Afriku, Kapverdský ostrovy. Tejden jsme tam na ostrovu Sal surfovali na vlnách. Z oceánu mám velkej respekt. Když mě poprvé nabrala vlna, uvědomila jsem si teprve tu sílu a byla z toho taková jaksi „překvapená“.

To už jsi toho stihla na vodě docela dost. Jaké máš další plány?

Pádlovat, pádlovat a pádlovat. Potřebuju zkušenosti, abych získala víc jistoty. Jsem úplněj začátečník, číst vodu se teprve učím a potřebuju pilovat taky záclonu, teda závěs. Ráda bych se pustila taky do rychlostní kanoistiky. Ve světě se tomuhle sportu věnují handicapovaní sportovci asi víc než divoký vodě. Paracanoeing bude navíc v roce 2016 paralympijskou discipinou a to je velký lákadlo. V Česku ale tenhle sport zatím nikdo nedělá, takže jsme ve fázi shánění informací a taky financí. Jediná loď, schválená ICF pro paracanoeing, je Nelo Viper 55, a ta stojí asi tři tisíce eur. Uffff...

V čem se liší tvoje vodácký vybavení?

Jezdím na Špuntovi od Železnýho, ale mám v něm speciální sedačku, kterou vymyslel Marek Schneider asi po desetiletym vývoji. Je to úžasnej systém, kterej mi umožňuje sedět v kajaku pevně, ale dostat se z něj, když se cvaknu. A že se mi to stává dost často…

Máš při pádlování strach? Jak s ním bojuješ?

Mám strach pokaždý, když jdu na vodu. Možná je to daný i tou zkušeností s úrazem. Mám takovej svůj rituál, kdy v duchu poprosím vodu, aby na mě byla hodná a nechala mě svízt se na jejích vlnkách. Po každym pádlování mám úžasnej pocit, že mě voda očistila a dodala mi navíc novou sílu. Když už se hodně bojím, tak většinou přestanu mluvit a ztuhnu. To se pak často nechávám unášet proudem, než abych radši zabrala pádlem, třeba i špatně, a cvakla se. Pavel mi říká, že u toho občas spím, ale já se prostě jen šíleně bojím a nemůžu se hnout.

Jak změnil úraz tvůj pohled na život, priority a tak?

Já jsem byla vždycky tělem i duší sportovec. Úraz mě na chvíli upoutal na lůžko a tam jsem si připadala jako v kleci. Chtěla jsem se jít proběhnout, a nemohla jsem. O to víc si teď vážím každýho aktivního okamžiku venku. Beru to jako dárky. Díky úrazu jsem si uvědomila spoustu důležitejch věcí. Ale to nejdůležitější zjištění je, že svoboda je v hlavě, ne v nohách...

Jedna z největších lekcí, kterou mi můj fyzickej handicap dává, je žádat lidi o pomoc. Vždycky jsem byla hodně samostatná a najednou potřebuju pomoc, když chci jít sportovat. Plavání a kolo je pohoda, tam nikoho nepotřebuju, ale kajak a lyže jsou složitější. Jsem vděčná za to, že jsou kolem mě lidi, co mi rádi pomůžou. Co bych si bez nich počala? A vy víte, že mluvím právě o vás... Díky!

Rozhovor vyšel ve 2. čísle HYDROmagazínu 2011.

Připravil Rosťák.