Přesto, zlákána pestrým programem festivalu, vyráží naše dvoučlenná česko-slovenská „delegace“ s jednodenním předstihem směr jih. Poplatek 75 Euro zahrnující vše od kempovného a lektorování od nejlepších evropských kajakářů až po startovné v několika závodech považujeme za luxusní nabídku, které lze jen stěží odolat. Cestou spádlujeme švýcarský Landquart a už si to sypeme přes svatobernardský průsmyk kolem Moesy a posléze údolím Sesie do malebné obce Campertogno, jejíž kemp na říčním ostrově je zvolen organizátory za základnu festivalu.

Po příjezdu a registraci fasujeme tričko s logem festivalu, Spilkerova vodáckého průvodce Piemontem v němčině a obdržíme pár doporučení k plánovaným aktivitám od Jakuba „Kajmana“ Šedivého, který pro Gene17 již nějaký ten týden v Piemontu lektoruje a v příštích dnech se má ujmout i nás.

Ani tváře dalších členů lektorského teamu Gene17 během ranního setkání nejsou našinci neznámé – po chvilce pátrání v paměti, na kterémže videu ze série Sickline jsme toho chlapíka už viděli, je nám představen Matze Brustmann, jeho kolegy jsou kromě Kajmana další zkušení pádleři Jobst Hahn z Německa, Řek Spyros Barbaresos a celou sestavu doplňuje komik a zkušený irský freestyler Dave Caroll. I zbytek pádlerů je takřka ze všech koutů Evropy, a tak se potkáváme s kajakáři z Norska, Polska, Británie, Belgie, Řecka a dalších zemí.

Přestože v noci intenzivně pršelo, rtuť na teploměru stoupá vysoko nad dvacet a my se vyrážíme v rámci prvního semináře techniky rozpádlovat na trojkový úsek Sesie, který má díky nočnímu slejváku krásnou vodu. Pilujeme techniku záběrů, chytání vracáků, traverzy proudem a někteří z nás si na závěr stihnou zablbnout ve vlně pod mostem u výstupního místa. V nedalekém městečku „obědváme“ slušnou porci výtečné zmrzliny a pak vyrážíme směr Rassa, kde se stékají dvě piemontské krásky Gronda a Sorba.

Na první z nich nasedáme pár set metrů nad domy vesnice, lektoři sledují, jak jsme na tom s technikou boofování, rozdávají rady a my se postupně přemisťujeme k dalším a dalším slajdům a skočíkům, u nichž je nám pokaždé doporučena a někdy i ukázkově předvedena ideální lajna. Pod exponovaným místem vždy čekají jeden nebo dva lektoři, zachraňovat však naštěstí není koho. Vzhledem k pokročilému času se přesouváme pěšmo o pár desítek metrů níže na soutok se Sorbou, Kajman naší skupince najíždí stopu a instruuje nás, jak správně trefit nájezdy na tři za sebou jdoucí slajdy, z nichž poslední vypadá nejhrozivěji, ale i ten zvládáme všichni díky instruktáži v pohodě. Fantastický den (zvláště pro člověka, který se na vodě tohoto charakteru objevil poprvé) je zakončen pozváním pořadatelů festivalu na grilování v kempu, kterého se účastní několik desítek pádlerů.

Na druhý den je naplánována piemontská klasika – říčka Egua, jejíž standardně ježděné necelé dva kilometry jsou proslulé extrémním spádem a řadou za sebou jdoucích kajakářských atrakcí v podobě nespočetných slajdů a skoků. Protože se k naší skupince přidává Raph Thiebaud, organizátor Easter Corsica Kayak Session, diskuze se cestou k zasedačce rychle stáčí k projektům přehrad v Chile i Evropě a boje místních obyvatel i kajakářské komunity proti nim. Asi abychom trošku odlehčili vážnému tématu i nervozitě před pádlováním, vymýšlí chlapíci v dodávce novou klasifikaci pro Eguu – WW II vertical.

Zpěněná voda pod první skluzavkou kousek od nástupního místa většině z nás slušně proplachuje dutiny, ale to ještě nemáme tušení, co na nás čeká o pár desítek metrů níže. Pokud někde uslyšíte přirovnání Eguy k aquaparku, vězte, že není daleko od pravdy. Slajd střídá slajd, voda nás vozí po vyhlazených skalách ze strany na stranu jako na tobogánu, aby pak kajakáře vyplivla do průzračné laguny. Kajman zná snad celý úsek nazpaměť, a tak jsme opět před každým místem přesně navigováni k průjezdu, občas sice raději prohlížíme ze břehu, Egua má ale ten den nižší vodu a případné chyby příliš netrestá. Zlatým hřebem jízdy je pak soustava průskoků a slajdů, z nichž poslední, zvaný Zkumavka nebo anglicky Cylinder drop, dokáže potrápit pěkným vývařištěm.

Není ale ještě všemu dění pro tento den konec, večer nás v místním kinosále čeká promítání dvou filmových novinek - Hallo Effect o expedicích do Norska a na Island z dílny Steva Fishera a Frontier od jeho parťáka Rushe Sturgese. Přítomné pádlery přichází pozdravit i starosta Campertogna, který lámanou angličtinou vyjadřuje svou podporu festivalu. Ze sympatického šedesátníka vedle něj se vyklube místní pádler, který už před 36 lety sjel jako první vodopád Sesie v Piode, a tak oba sklízí od publika aplaus.

Sobotní den je zasvěcen závodům. Na Egue se jede závod ve freeridu složený z kombinace bodovaných skoků na úvodním slajdu a sprintu přes závěrečný úsek zakončený Zkumavkou, v němž celkově vítězí Švýcar Ron Fischer. My máme ale přes den volno a vyrážíme bez lektorů v pětičlenné skupině pádlovat na čtyřkový úsek Sesie nad Campertognem. Vody je oproti předcházejícím dnům znatelně méně, ale i přesto si relativně vodnatý tok s několika zablokovanějšími místy naše skupinka dost užívá. Na horní části téhož úseku se odpoledne jede týmový Alpine Sprint, vrcholem dne se pak stává kayakcrossový Sweet Rumble BoaterX konaný poprvé mimo Norsko na peřeji přímo v Campertognu, v němž finálovou rozjížďku vyhrává domácí borec, bývalý olympionik Enrico Lazzarotto. Den závodů je zakončen party spojenou s vyhlášením vítězů. Na jejím závěru sponzoři festivalu a závodů z Palm Equipment a Sweet Protection rozhazují mezi návštěvníky kajakářské vybavení, a tak si druhý den vezeme domů jednu smyci a novou goretexovou vodáckou bundu a nezbývá, než se vzájemně ujišťovat, že se nám to všechno jen nezdálo. Jedno je nám ale už jasné, příští rok rozhodně chybět nebudeme.

text: Štěpán Vrchlabský
foto: autor, Kajman a Richard Kops