V Bahratalu parkujeme hned vedle hostince, což vyvolává v několika pádlerech chuť na jedno orosené. K jejich smůle je ale hostinec ještě zavřený. Naše auta zaplňují parkoviště a hemžení všech účastníků zájezdu kolem kajaků vzbuzuje u domorodců zvědavost. „Té vody by opravdu mohlo být více“, hodnotí kdosi stav průtoku.

To už se ale každý souká do hydra. Již samotný pohled na nízký jez se slušným válečkem (hned za silničním mostem vedle parkoviště) každého donucuje odnést své plavidlo o sto metrů níže pod další vířivku. Mrholení ustává, ale mračna si stále udržují svou pozici. Jedenáct kajaků, jedna deblovka a jedna vzducholoď postupně sklouzávají do koryta.

Po pár ujetých metrech se každý konečně uvolňuje a kdekdo si pohrává s vodou. Říčka si stále udržuje své tempo a o peřeje i vypečená místa tu není nouze. Naši dokumentaristi to na břehu nemají rozhodně jednoduché. Nafotit takovou eskadru v každém exponovaném místě bylo pro některé dobrovolníky slušným atletickým výkonem. Odfotit celou pádlerskou sešlost v jednom místě, přeběhnout podél toku k dalšímu místu a zachytit prvního v nájezdu, to byl někdy nadlidský výkon. Nebylo tedy divu, že občas plíce fotografa dobíhaly až po několika záběrech. Jak se zvyšuje spád a rychlost toku, zvyšuje se i obtížnost. Jako by si nás Bahra neustále testovala.

O pěkné průjezdy mezi kamennými bloky skalisky a prahy tu není nouze. V jednom takovém místě nedobrovolně opustili deblovkáři své plavidlo. Při záchraně posádky a výzbroje, jsem v mini vracáčku přidržoval Danušku. Samozřejmě, že za kajak. Jednou rukou větev smrku, druhou Danin kajak. Ale náhle jsem v posledním okamžiku spatřil odplouvat své nové pádlo. V zápalu boje o záchranu své výzbroje jsem pustil Danin kajak a hrábnul po pádle. Pádlo jsem zachránil, ale Dana couvala a couvala a při snaze stočit kajak směrem po proudu… No, její prásknutí jsem si vyžehlil čokoládovou tyčinkou. Ono každé zlo je vždy k něčemu dobré. A tak se i Danuška stala fotografem. Ještě několik průskoků a jsme u soutoku s Gottleubou.

Zde vysedáme, prohlížíme jez a jdeme se dohodnout se zbylou částí našeho teamu co dál. Variant je hned několik. Můžeme to dát ještě jednou, nebo si prubnout Gottleubu od soutoku s Bahrou, nebo si sklouznout vršek Gottleuby. Do spodní části Gottleuby se nikomu nějak nechce. A není divu. Padlý strom před nájezdem do čtyřkové kaskády, po pravé straně vysoká navigace, po levé straně ostré kameny. Ani o kus níže to nevypadá nijak lákavě. Dokonce se nikomu nechce ani do 9-ti metrového jezu, který se běžně skáče. Kejml to trefně vyjádřil krátkou větou: „mrtví závidí živým“.

A tak los padl na horní část Gottleuby. Této části se říká Saská Korsika. Průskoky a průjezdy jsou opravdu jen kapku podobné. Snad odtud vzešlo pojmenování. Je to krátký úsek, ale opravdu luxusní. Voda a skaliska tu společně ruku v ruce vytváří úchvatné scenérie. Pohled na fotografie si, myslím, nevyžaduje žádný komentář.

Za klub vodáků Střekov a CKO HARFA zapsal bandita Rony