Takže jsme už šestý týden v Nepálu, máme za sebou několik řek a právě teď se nacházíme na řece Badi Gad, ke které jsme dorazili po desetidenním putování po několika jiných řekách. Badi Gad je dlouhá 60km a my jsme po ní už asi 45 kilometrů ujeli. Začátek byla krásná svižná WW IV, kde teklo docela málo vody a pak přišlo asi 30 km voleje, respektive přejíždění mělčin maximálně WW II. Volej jedeme už jedno odpoledne a dopoledne a víme, že za chvíli má přijít ještě asi dvoukilometrový těžký úsek, v kilometráži popsaný jako WW V+. Průvodce nelže a okolo poledne zastavujeme na hraně velké peřeje. Pětka to rozhodně není ale teče to dobře z kopce. Prohlídneme si to a jdeme k lodím. Klucí jedou úplně zleva po kamenech, já trochu víc u středu abych nemusel tolik šutrovat.

Sednu do lodi, nechám jet Matěje prvního a vyrážím za ním. První skůček dobrý, potom chvíli couvám, protože jsem se netrefil tam kam jsem chtěl. Matěj zastavil uprostřed peřeje a směje se mi jak mi to nejde. Zhruba na jeho úrovni loď otočím, zorientuji se a už to pádím ke kameni přes který mám v plánu boof a pak už jen dojezd peřeje. Na kámen najíždím, na boof nasazuju, ale kámen je proti a místo abych ho rovně přeletěl, odráží mě směrem do středu řeky, kde trůní veliký balvan. Posadí mě to k balvanu bokem a to už vím, že je zle. Veškerá voda okolo mě mizí právě pod tímhle nezanedbatelným kamínkem. Snažím se od něj odrazit, ale marně, pak mě to začne nacucávat a voda mě zvrhává hlavou dolů. Zahazuju pádlo a snažím se někam dosoukat nebo něčeho zachytit. Všechno je k ničemu. Voda už mě spolehlivě zasunula pod kámen.

Jsem hlavou pod vodou, zakloněný na zadní palubě a nehýbu se nikam. Přes vodu nad sebou vidím na slunce a ke vzduchu je to jen kousek. Ale dostat se k němu nejde. Nu tedy jiná varianta. Hladím oslizlé kameny pod sebou a snažím se o něco opřít. Po chvíli jsem něco slizkého obejmul a o to jsem se mírně nadzvedl. Loď se dala prudce do pohybu a já si připadám jako by mě spláchli do záchodu. Jakmile se můžu předklonit sahám po oku na špricce a lezu z lodě. Konečně se můžu nadechnout. Podívám se kde jsem a krauluju ke břehu. Poměrně vyčerpaný se vyškrábu na nejbližší kámen a jsem rád, že jsem venku z vody. Tak takhle krásně jsem si proplaval sifon.

Jako ponaučení si z toho nesu to, že se příště líp podívám, protože téhle zrady jsem si vážně nevšimnul a taky to, že se nesmím nechat ukolíbat dlouhotrvajícím volejem. Doufám, že nikdo z vás nikdy nezažije nic podobného jako já. Pěkný pocit to rozhodně není.

Za fotky děkuju Vojtovi Hejtmánkovi.

O dramatické zážitky na vodě není nikdy nouze. Přestože mnohá nebezpečí na řekách lze včas odhadnout a vyhnout se jim, jsou situace, které je velmi těžké předvídat, protože jejich výskyt je spíše v rovině teoretické. Podle pravidla: „Co se může stát, to se dříve nebo později někomu stane.“ se i při jízdě na vodě může stát takřka cokoliv. Proto oslovujeme právě vás, naše čtenáře a pádlisty, abyste se podělili o své nebezpečné nebo i kuriózní zážitky, které zaváněly průšvihem. Reálné mrazivé zážitky mohou být poučením či varováním pro ostatní. Tyto řádky mohou zachránit něčí zdraví nebo i život. Své příběhy nám posílejte emailem do redakce. Všechny budou uveřejněny na našem webu, v seriálu HYDROstresy, jejich autoři získají HYDROpředplatné na 6 měsíců. Nejkurióznější příběhy budou otištěny v časopise HYDRO a jejich autoři budou odměněni HYDRO-Buffem.