Doubrava z Bílku

Pohled na vodočet Doubravy nám v sobotu nekřesťansky ráno prozradil čemu se budeme věnovat v dopoledních hodinách. Vodní hladina olizuje čtyřmi centimetry políčko 1. stupně povodňové aktivity nebo chcete-li bdělost. Bdělí jsme už dost když v dešti navazujeme svůj Jefe arsenál a do toho všeho zvoní telefon a Doktor vyzvídá kam jedeme. Prý se tedy sejdeme v Bílku odkud se horní doubrava jezdí. Prima alespoň nebudeme na řece sami. Asi po hodince jízdy zastavujeme na malém Bíleckém parkovišti před Snížákem avizovanou prodejnou a těšíme se na čerstvé rohlíčky, které zpříjemní čekání na další partu. Jen ale do té doby než se ze sámošky vyklube obchod s terénními čtyřkolkami. Jdeme se alespoň podívat na povodňovou Doubravu. Po pár metrech ale vzdáváme i její průzkum, protože kde neleží mokrý sníh teče studená voda a to není pro nic pro Čelákovický floutky, kteří si na výlet vyjeli jen tak ve skejtovejch keckách.

To už ale na parkoviště přijíždí bílá psychododávka pana Doktora, ze který se se škodolibejma poznámkama valej první davy. Než bys řekl švec, už přijíždějí další auta z různejch končin naší malebné prosperující zemičky. Schází se to neuvěřitelně a za hodinku odhadujeme na parkovišti tak sedmdesát kusů vodáků. Jedna místní panímáma se síťovkou komentuje setkání přátel klasickým „tak to tu eště nebylo“. Mezi posledními samozřejmě přijíždí lokální partička pana Snížáka, se kterou jsme již od včerejška domluvení že nás, Doubravy neznalé, protáhnou dolů. Konečně jdeme do hydra.

Voda v řece je fakt ledová. Po prvních metrech nás čeká první přenášení o kterém víme. Doubrava se nevejde pod lávku, po které vede turistická červená značka. Jsme ukázněná skupinka, pěkně si jedeme v určeném pořadí zavěšujeme si a blbneme. Hlavně dáváme bacha na stromy, které tu jsou a hlídáme se navzájem při jejich přejezdech nebo podjezdech. Doubrava se pěkně naklání a lehce zužuje. Peřejky jsou hravější a asi po kilometru nás čeká „Mikšova jáma“. Malý skůček s pěkným válečkem lemují bílé sněhové čepice. Všichni prostřelují válec bez problémů akorát Panda se nějak víc zaklonil a staví na pikosekundu Jefa na zadní. Pohádková jízda pokračuje. Těsně pod skokem je malý ostrůvek. V pravém průjezdu jsou dva stromy. Dá se mezi nimi prokličkovat, ale volíme raději levé koryto.

Asi po pěti stech metrech pořád pěkných peřejek vidím na břehu signalizovat Tuřína, se kterým jsem byl domluvený, že nás vytáhne včas před soutěskou „Židova strouha“. Po jednom najíždíme do malýho pikovracáku, kde už stojí zbytek Kolínský sekce a jistí nás aby nikdo neprojel dál do pekla, který se odehrává pár metrů po proudu. Doubrava se tu zužuje do úzké štěrbiny na dva metry a s rachotem mizí do slušnýho válce mezi skály. Dál vybublává rozzuřená a zpěněná do dalšího skoku. Soutěska je sice čistá bez zaklíněných stromů, ale vypadá fakt hrozivě.

K přenášení nás nemusí nikdo dlouho pobízet, a tak bereme kajaky i nohy na ramena a po kluzké ledovce obnášíme po červené značce na levém břehu. Sestupujeme po kamenných schůdkách nad poslední skok soutěsky. Kolíňáci a Doktor si asi dvoumetrový skok dávají celkem slušně, akorát Tuřín trochu zabojoval, ale to má z toho, že jezdí nakřivo. Naše parta nasedá až pod stromem, který je na konci laguny pod skokem a který naznačuje, že kdo podělá skok a zaplave je mrtvej Homolka.

Ještě stále na nás ale čeká příjemný kilometřík pěkné vody ve skalní soutěsce. Exponovaný úsek je v polovině přemostěn lávkou pro pěší, za níž řeka tvoří ostrou levotočivou zatáčkou s pěknou roládičkou u skály. Celý úsek bych hodnotil za příjemnou čtyřčičku.

Za další ostrou zatáčkou se řeka zklidňuje i když stále se sem tam objeví nějaká ta peřejka. Těsně nad dalším nízkým jezíkem vidím utíkat po břehu šišku salámu. Halucinace to není. Zastavujem s Pandou ve vracáku a pozorujeme vydru, která se celá vyplašená snaží ukrýt před partičkou magorů na barevnejch plastovejch plovácích s obrovskejma blánama na koncích tenkejch údů.

Pod dalším jezem na nás čeká překvapení v podobě rotujícího kajaku. Žlutý Špunt tu osaměle předvádí pěkné rodeové prvky. Nikomu se do studené vody a do macatýho vývařiště moc nechce. Nakonec si navazujeme na hopšňůru odvážnýho Bubáka, který po zdlouhavém boji s ledovým živlem zacvakává házečku za Špuntí poutko. Kajak vyléváme a nechávám ho opřený o skálu. Snad se majitel brzo objeví. My už na něj ale nemůžeme čekat, páč nám je zima a chceme ještě dneska pádlovat po Ležáku.

Ahoj Fantomas

Sobotní odpoledne s Ležákem

Po neuvěřitelně dlouhém pracovním týdnu se nám podařilo spáchat úžasný pádlovací víkend. Už v pátek jsme si těsně před setměním namočili sotva uschlé hydro na spodní Sázavě, v sobotu pak s nemalým počtem dalších pádlistů Doubravu z Bílku. Po téhle úžasné záležitosti, která by si zasloužila i více jízd, jsme se, z mnoha racionálně opodstatněných důvodů, rozhodli dát si Ležák. Tedy, rozuměj potok Ležák, nikoli kvalitní chmelový nápoj. Na ten samozřejmě později také došlo.

Vybaveni desinfekční látkou s peprmintovou příchutí jsme se vydali směrem k začátku námi splouvaného úseku v bývalé obci Ležáky. Indikační lávka, spojující oba břehy pietního místa, naznačovala dobrou splavnost úseku a po konzultaci se dvěma náhodně projíždějícími mořskými vlky nám nezbylo než sundat lodě a natáhnout nasáklé vodní uniformy.

Po vyplutí se ukázalo, že k dokonalosti chybí vodnímu stavu ještě pár čísel. I přes tento drobný nedostatek nám plavba příjemně ubíhala a uspáni jízdou navigací nad rybníkem, dopluli jsme ke slibované kaskádce. Průzkumník hlásí, že pověstný jehlan si zřejmě někdo odvezl domů na památku a my tak můžeme zkusit štěstí. Boofnout první skok, váleček mě chvilku podrží, tak akorát abych si prohlédl co dál. Dva záběry, zatáčka doprava a pak honem brzdit a zatáčka doleva. Pár akčních vteřinek máme všichni za sebou s výsledným skóre jeden eskymák na pět jezdců a jednu jezdkyni. Nebylo by galantní zmiňovat, kdo z nás to nezvládl, jen prozradím, že jí kamenité dno zanechalo pár podpisů na helmě. Pokračujeme místy zhusta zarostlým korytem, některé z nás nutí k vystoupení první nízký most. Ostatní jej područkují a jede se dál.

Následující mostek je ještě o chlup zákeřnější a na své konto získává nejen dva eskymáky, ale i jednu krysičku. Nezadržitelně se blížíme k přistaveným autům (díky holky) a Ležák se naklání trochu víc z kopce. Krásná dlouhá peřej dává zapomenout na prodírání se křovisky a tak máme při svlékání z Ležáku dobrý pocit.

Za celý den máme už dost prázdné žaludky, vybíráme si restauraci v Holicích na náměstí. Slečna kuchařka nám každému připravila dobroty v takovém množství, že jsme cestou škrtali zrcátky o asfalt. Den jsme završili standardním večírkem s několika nestandardními fotkami.

Ahoj J.J.