Mé dovednosti postačují na ježdění do WW III–IV s občasnými místečky za V a tak nějak obdobně to má i zbytek naší partičky. Jedinou výjimku tvoří má drahá polovička a nastávající manželka Dana, která zvládá vodu do WW II+, maximálně III. Na výběr řek jsem už zpočátku nahlížel trochu skepticky: Sanna WW III–IV, Rosanna WW III–V, Trisanna WW III–IV, Loisach II–IV, ale byl jsem ujištěn, že si zajezdí do sytosti opravdu každý a tak jsem to nechal plavat.

Po příjezdu na hranice mezi Rakouskem a Německem padlo rozhodnutí sešoupnout jako první Loisach.

Prý na to Dana má a tak se všichni nedočkavě soukáme do hydra. Dana na to možná má, ale ve výsledku plavala asi čtyřikrát na pěti kilometrech, přestalo ji bavit vylévání vody z lodě a další rundu už si prostě dát nechtěla. Jedeme bez problémů ještě jednou a hurá do Rakous.

Stojíme na břehu Rosanny, koukáme na Wolfsschlucht (WW V) a nikomu se dvakrát nechce plavat mezi mixem šutrů a zrezivělých traverz. Tuto krásku si tedy odpouštíme a následuje Trisanna.

Dana znaleckým okem vyhodnotí situaci a konstatuje, že tohle nejede. Dobrá, dávají si to jenom chlapi a na Danču se snad dostane jindy. Na pořadu dne následuje Sanna. Tohle ani netřeba hodnotit, Dana zůstává pro změnu v autě a my opět vyjíždíme na vodu bez ní.

Tak nějak spíš rychleji než pomalu se blíží závěr zájezdu a ne všichni si tu vodu opravdu skutečně užívali. Po krátké rozpravě s vylíčením všech alternativ padá volba na Inn v úseku celnice – Tosens (WW II–III). Inn je vodnatka (alespoň na poměry běžného českého vodáka, který jezdí všechny ty Hameráky, Lipna, Teplé a spol), ale v této pasáži bezpečná, plná krásných vln a bez jakýchkoli záludností. Protože jsme tu všichni poprvé, rozhodují se parťáci pro obhlédnutí vysedacího místa v Tosens. Nasedají do auta a za hodinku jsou zpět s ne úplně pozitivními zprávami. Pája oznamuje: „Končí se pod dřevěným mostem ve vracáku, ve kterým není moc místa, ale neměl by to být problém“. Pokud bychom pokračovali dále, bezprostředně následuje Tösener Schlucht (WW IV–V), který bez prohlížení určitě jet nehodláme. Nemám z toho nejlepší pocit, ale Pájovi důvěřuji.

Patnáct kilometrů krásné, i když dost kalné vody uteče jako …, prostě jako voda. Dana má radost, protože vlnky to je její. Společně si to užíváme a už máme v dohledu zmiňovaný dřevěný most. Obtížnost se ještě před cílem povážlivě zvyšuje a přistání se poněkud komplikuje. Zastavuju ve vracáku vpravo a sleduju Danu. Jede příliš daleko ve středu.

Křičíme na ni, ale je nám jasné, že nás neslyší a i kdyby, už se jí nemůže podařit dopádlovat do bezpečí. Míjí nás a pokračuje v jízdě do šluchty. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Dana se naposledy snaží přistát, ale na rozhraní ji strhává roláda.

Během okamžiku se převrací a krysí.

Chvilkové dilema řeším srdcem a volám na kluky: „Jedu za ní!“. Parťáci berou házečku a utíkají po břehu. Proud je však mnohem rychlejší než oni. Pádluju ze všech sil a pozvolna se přibližuju k topící se nastávající manželce.

Po zhruba 150 metrech se mi ji daří dohnat, to už ale začíná opravdová divočina – vysoké vlny, nepříjemné vlnoválce, silný proud, který žene v zatáčce na skálu. Chvílemi se mi Danča ztrácí pod vodou a nejsem si jistý, jestli mě zcela vnímá. Strkám zadek lodi k její hlavě a naštěstí se pevně chytá oběma rukama. Stáčím loď šikmo proti proudu a zabírám ze všech sil, abych se dostal ke břehu. Po očku sleduju, co nás čeká – neodvratně padáme do brutálního zábaláku. Celou dobu pádluji na hranici svých možností a tak jsem naprosto vyčerpán a u konce s dechem.

V hlavě mi víří jediná myšlenka: „Jestli se cvaknu tak už nezvednu a utopíme se tady oba“. Jako zázrakem se mi daří udržet balanc. „Udržíš se ještě?“, křiknu na Danu. Vypadá to že jo. Odhaduju, že jsme se dostali asi o 400 metrů níže, než se mi konečně podařilo dostat ke břehu. „Rychle vylez z vody!“ Dana se snaží, ale je vyčerpaná a proud i tady u břehu dost silný. Neudrží se a voda ji znovu strhává.

Záchranná akce začíná nanovo. Překonávám ještě několik válečků a velkých vln, ale už to vypadá, že jsme Tösener Schlucht projeli. Definitivně přistávám na levém břehu a oba chvíli oddychujeme.

Uvědomuju si, že nám chybí loď i pádlo a tak vybíhám po břehu v naději, že se mi snad obé podaří někde odlovit. Nedaří. Po nějakých dvou kilometrech následuje skalní stěna, která končí v řece a rozhodně mě nehodlá pustit dál.

I tato část vyprávění má částečně šťastný konec, neboť Lonďa svým ostřížím zrakem zpozoruje loď během cesty autem podél řeky.

Pádlo jsme sice nenašli, ale i tak jsem byl za takovéto finále vděčný.

A mimochodem, v září byla svatba a dopadla skvěle!

foto: Klub vodáků Střekov

O dramatické zážitky na vodě není nikdy nouze. Přestože mnohá nebezpečí na řekách lze včas odhadnout a vyhnout se jim, jsou situace, které je velmi těžké předvídat, protože jejich výskyt je spíše v rovině teoretické. Podle pravidla: „Co se může stát, to se dříve nebo později někomu stane.“ se i při jízdě na vodě může stát takřka cokoliv. Proto oslovujeme právě vás, naše čtenáře a pádlisty, abyste se podělili o své nebezpečné nebo i kuriózní zážitky, které zaváněly průšvihem. Reálné mrazivé zážitky mohou být poučením či varováním pro ostatní. Tyto řádky mohou zachránit něčí zdraví nebo i život. Své příběhy nám posílejte emailem do redakce. Všechny budou uveřejněny na našem webu, v seriálu HYDROstresy, jejich autoři získají HYDROpředplatné na 6 měsíců. Nejkurióznější příběhy budou otištěny v časopise HYDRO a jejich autoři budou odměněni HYDRO-Buffem.