Asi 2 km před Gstatterbodenem, kde se obvykle končí u ústí potoka Johnsbach je poměrně nový skalní zával. Teprve asi před třemi lety tu řeku zpestřily mohutné balvany upadlé z kopce na pravém břehu. My si to prohlédli už v pátek, když jsme jeli kolem, ale kdo by si tu ideální stopu do pondělí pamatoval?

Když k té atrakci připlouváme, je už zdálky jasné, že prohlídka bude nutná. Takže vysedáme a hele – ono to žádná brnkačka pro nás turisty asi nebude! Jak tak na kamenech mudrujem kudy by se to dalo, cizí dva kajakáři suverénně projíždí po úzké hraně vlevo od obludného válce, který zívá hnusným chřtánem u pravého břehu. Jelikož považujem toto místo za nejhorší, jde nám udělat „kontrolního brouka“ Víťa. Také to bravurně zvládá a staví ve velkém vracáku uprostřed toho asi 150 m dlouhého závalu. Když to pak dává i Pavel na svém malinkém rodeáči, sedám do lodě i já – sice s trochu sevřenou kloakou, ale vždyť tam není problém…

Mezitím zbytek naší party přenáší, přičemž si musí hledat cestičku mezi spoustou postávajících „kliošů“ české cestovky, jejíž někteří lídři byli ti první na kajacích a jiní teď peřej obchází, aby rozhodli, jestli do toho své kachničky pustí.

Že jsme si i my měli prohlédnout pořádně nejen tu první – hůře vypadající část, ale i odjezd dál z toho vracáku, nám došlo až později. A nejen prohlédnout, hlavně dole někoho postavit s házečkou! To mne – starého (a stále nedoškoleného) pardála – vůbec nenapadlo, a tak po hladkém zdolání té první části v tišině ani moc nestavím a šinu se po levé straně v naprostém klidu dál, to horší už mám přece z krku.

Nějaký skok, za který moc nevidím, sice mám před sebou, ale na ty je můj bachratý Liquidlogic Remix přece stavěný… Jenže když na hraně spatřím, do čeho se řítím, lezou mi oči z důlků. Dva metry pod sebou mám dno Pavlova kajaku! Přece ho svým autobusem nepřeválcuju! V poslední křeči hrábnu pravým pádlem, abych se masakru vyhnul, ale tím se zcela školácky stáčím do rovnoběžna s válcem, což je – jak známo – konečná. Na nějaké eskymování nebo táboření ve válci vyvěšen na pádle ani nevzdechnu, honem z lodi vykrysím, dokud mám nadechnuto, protože síla proudu je obrovská a není pochyb co mne čeká.

A tušil jsem správně. Svislá centrifuga se mnou mele jak s tenisákem, nelze rozlišit, kde je nahoře a kde dole. Jak dlouho že to v klidu vydržím nedýchat? To už nevím, ale pak mi říkali, že jsem si pod vodou pobyl dobu docela slušnou. Naštěstí ale ne tak dlouhou, abych propadl panice, protože jsem se nakonec donutil otevřít oči, abych rozlišil světlo a tmu a pak jsem se nechal (přesně podle příruček) vtáhnout zpátky pod přepad a zarazit proudem dolů do temnot odkud jedině odtéká voda pryč. Tedy ruku na srdce, on toho člověk zase tak moc v tom fofru nadělat nemůže, jen se musí sbalit do klubíčka právě v okamžiku, když ho to přimele pod hlavní proud. Sláva, povedlo se! Karfiol mě vyplivnul asi 5 m za válcem, jsem z toho venku.

Je to smutné, ale asi přirozené, že teprve teď po skončeném boji o vlastní život mi napadá, jestli v tom kolotoči byl i Pavel, nebo už jenom jeho kajak. Ten při pohledu zpátky ještě vidím rotovat na stejném místě a než mne voda zanese za strom … jaká úleva – někdo vytahuje Pavla na házecí šňůře!

Když si pak sdělujeme ty morbidní zážitky, přiznává, že byl ve válci asi celou dobu, než jsem nasedl do kajaku a projel peřejí a že už se smiřoval s myšlenkou, že končí…A kdo byl jeho anděl strážný? No ten „gajd“ cestovky, co si šel prohlídnout sjízdnost pro klienty a naštěstí si vzal s sebou házečku! To fakt nelze nazvat jinak, než obrovskou klikou z prdele, protože tu naší taškařici sice už sledoval ze břehu také Vítek, ale neměl šňůru u sebe! Hrůza domyslet, jak by skončil Pavel, kdyby tam ten vůdce nebyl… Není ani divu, že si o kus dál na parkovišti vůbec nemůže vzpomenout na jeho tvář – určuje ji až někdo z naší party. Honem mu neseme s velkými díky studené pivo a co jiného si můžem vyslechnout, než vynadání do blbců pěkně od plic. Asi bych vydržel i zaslouženou facku – hlavně že to Pavel přežil (a nakonec i já). Jako zkušenost to bylo fakt k nezaplacení, teď se budeme jistit i na Malši za letního stavu…

O dramatické zážitky na vodě není nikdy nouze. Přestože mnohá nebezpečí na řekách lze včas odhadnout a vyhnout se jim, jsou situace, které je velmi těžké předvídat, protože jejich výskyt je spíše v rovině teoretické. Podle pravidla: „Co se může stát, to se dříve nebo později někomu stane.“ se i při jízdě na vodě může stát takřka cokoliv. Proto oslovujeme právě vás, naše čtenáře a pádlisty, abyste se podělili o své nebezpečné nebo i kuriózní zážitky, které zaváněly průšvihem. Reálné mrazivé zážitky mohou být poučením či varováním pro ostatní. Tyto řádky mohou zachránit něčí zdraví nebo i život. Své příběhy nám posílejte emailem do redakce. Všechny budou uveřejněny na našem webu, v seriálu HYDROstresy, nejkurióznější pak v časopise HYDRO a jejich autoři budou odměněni HYDRO-Buffem.