Vstáváme zhruba v 10 hodin a vyrážíme směrem Sölden. Kvůli množství vody se příkláníme ke spodnímu Ventru, který by podle informací neměl být po povodních změněn. Když se však blížíme k nasedacímu místu nestačíme se divit, na okolních kopcích se příliš rychle přibližuje hranice sněhu. Po dalších pár set metrech se déš mění ve sníh a my už víme, že tohle není vůbec dobré. Sníh se objevuje všude kolem nás a dokonce i na silnici se drží. Nevzdáváme však boj a parkujeme spolu s dalšími auty na parkovišti u nasedacího místa. Vystupujeme a kolem nás leží souvislá pokrývka 10 cm sněhu. Všichni ale s menším váháním nasedáme a dáváme celý úsek bez problému a skutečně je bez jediné změny po stoleté povodni, která se údolím prohnala.

Odpoledne se přesouváme na Mezimostí, které má nižší, ale pořád celkem pěknou vodu. Nasedáme klasicky v zatáčce a po pár metrech jsme ve Vstupence , která je stejná jako vždy. Pokračujeme slušný tempem dál až k blížícímu se mostu. Jedeme všichni pěkně pohromadě a v tom zjišťuju, že jsem v peřeji příliš napravo stejně jako Bouky a tak tak na poslední chvíli stíhám přejet doleva. Ondra Műller bohužel takové štěstí nemá a při přejezdu se zvrhává o kámen a dostává pořádnou ránu do brady. Zachraňuje se rychle sám hned ve vracáku, ale moc o sobě neví. Běžíme k němu a pomáháme mu na nohy. Pod bradou má asi 3 cm velkou ránu, která nepěkně krvácí. Vytahujeme lékarnu a problém řešíme. Rána však stále trochu krvácí a tak radši jede do nemocnice na šití. My ostatní pokračujeme dál až přijíždíme k novému místě na řece. Jedná se o probořený jez před koncem Mezimostí, kde většina vody teče vpravo mezi betonové bloky a železa. Po chvilce přemýšlení skáčeme 3 metrový stupeň vlevo. Jak už to bývá, někteří líp, někteří hůř.

Pár jedinců si dávají Mezimostí znovu, ale většina má jasno, teplý čaj a jídlo je taky správná volba.

V neděli vstáváme o trochu dříve a jedeme se podívat na Tyršovku (Wellebrücke). Vody je docela dost, řekl bych že tak 190 na vodočtu, ale i tak to půjde. Formujeme tým a nakonec vyrážím já, Číva, Eda Sluka a Jarda Karásek. Trochu se zde i oteplilo, pořád je ale okolo 5°C, takže žádné kraťásky. Dáváme na vodu a hned jsme u prvního místa, kde objíždíme velký kámen uprostřed. Následuje trochu nepřehledná peřej s menším stupněm a už jsme u největšího skoku na Tyršovce. Nad tímto krásným 2 metry vysokým skokem se otevřel průjezd vlevo do vracáku. Vpravo je stále nepěkně vypadající stupeň s velkými roládami, které s kajakářem dokáží udělat nepěkné věci. Jedeme na 2 party - Eda a já a poté Karas a Číva. Pod velkým stupněm jsou už fotografové i s házečkama. Už jsme v lodích připraveni, když na nás Karas něco gestikuluje. Ptám se Edy jestli mu rozuměl. Eda odpovídá, že něco plácá a odráží loď do vody. Vyrážíme pár metrů za sebou. Když však dopadám pod velký skok, vidím Edu jak mizí za další hranou. Kouknu doleva, kde měl být velký vracák jako vždy, ale voda bohužel valí dál. V tu chvíli si uvědomuju, co nám Karas s druhé strany chtěl říct. Další pasáž až k velkému kameni u peřeje nad mostem jedeme na oči. Jediné co vím, že musím určitě zastavit u kamenu, naštěstí tato cesta je stejná jako vždy. Zastavujeme oba ve vracáku a spokojeně oddychujeme. Kluci ještě koukají chvilku na průjezd spodní částí a pak také úspěšně přistávají ve vracáku.

Pasáž nad mostem přenášíme. Je zde velmi těžké se dostat na pravou stranu, kde je jediný možný průjezd, ale i tak velmi komplikovaný, takže třeba příště, ale za menší vody. Jdeme se podívat na spodní závodní úsek, kde bude již 4.ročník Adidas Sickline a nestačíme se divit. Nejpodstatnější část je zde velmi změněna. Nad závěrečným stupněm u velkého kamene vlevo se namísto 2 možných průjezdů vytvořil stupeň s pořádným válcem v levé části. Cíl je jasný, dostat se doprava. To ale znamená už od prvního stupínku jet doprava a pak se tam udržet i přes velké rolády, které táhnou doleva. Nasedáme všichni pohromadě na rampě pod mostem a po 6 metrech dopadáme do vody. První peřej je jednoduchá. Zastavujeme a poté vyrážíme dál. Od té chvíle každý za sebe, protože už člověk nic než sebe nestíhá řešit. Mě všechno naštěstí vychází a k stupni se dostávám zprava. Projíždím a před sebou vidím eskymujícího Edu. Ve chvilce jsem nad hranou závěrečného 4metrového stupně, vidím však že Eda opět dole eskymuje, měním plán, abych ho netrefil a přistávám vlevo za kamenem. Eda napodruhé eskymuje a červenej jak rajče odjíždí za mnou, že teda jako skoro krysil. Za chvíli přistává bez problému Karas a pak už čekáme pouze na Čívu, který nakonec volí průjezd úplně pravým průskokem. Dojíždíme ještě slalomku a už hned vážeme lodě na další pohoupaní.

Naše auto míří úsek Sőlden neboli Lesní, kde sice není letní stav vody, ale i přesto je to moc pěkné pohoupání. Já nakonec svážím auto, protože ještě asi pojedeme Mezimostí. Poté, co však kluci přijíždí, mě Pavel přemlouvá na dolní Venter. Převlíkám se a vyrážíme. Na začátku máme opravdu velké tempo, protože teplota opět klesla dolů a já se nemůžu pořádně zahřát. Po půl hodince dorážíme dolů a jdeme opět kempovat na odpočívadlo vedle konce Mezimostí. Za nějakou tu hodinku doráží skupinka s Karáskem, který ještě šoupl s Edou a Čívou horní Venter (Heiligenkreuz). O tomto úseku nebyly úplně nejlepší informace, protože tam prý spadla lavina na jaře a od té doby tam asi moc lidí nebylo. Kluci však vše za 3 hodinky zvládli a je zde opravdu jedna změna. Nové přenášení, takže na místo 2 "obvyklých" je zde ještě jedno. Ale vše jde přenést, což je v této soutěsce dost důležité.

Probouzíme se v pondělí ráno a přemýšlíme, co dál, jestli zůstat na Őtzu nebo ne. Nakonec dávají kluci ještě Sőlden, následně šoupeme znova Mezimostí a pak ještě já a Skýn Tyršovku, kterou zvládáme bez problémů, protože už víme, že žádný vracák pod stupněm opravdu není. Od slalomky se k nám přidává Pavel a jedeme spodní raftový úsek až do Innu, kde končíme až v Heimingu. Sice není žádná velká voda, ale i tento 1,5 hodinový úsek stojí za splutí WW III - III+. V 6 jsme dole. Na úterý přespáváme v nedalekém lesíku kousek od Heimingu. Já a Skýn jedeme ještě závodní trať na Tyršovce a pak všichni až dolů. Ve 3 hodiny jsme dole a rychle se vydáváme na cestu domů. Já se konečně v Praze svlékám ze 2 párů ponožek, podvlíkaček, 3 mikin a valím do teplé sprchy. Je vidět, že zářijový Őtz není radno podcenit, ale i tak to bylo navzdory počasí super.