Do druhé skupiny patří David a David, dva moderní lovci pokladů z Vyššího Brodu, kteří tyhle předměty hledají. Troufám si tvrdit, že za šest nebo sedm let, co se lovením pokladů zabývají, mají dno řeky zmapované lépe, než leckterý eskymující vodák.

Až se vedle vaší lodi uprostřed vyšebrodské šlajsny vynoří hlava, nepropadejte panice. Není to ani rozmrzelý mrož, ani krvelačný hroch, ba dokonce ani vodník. Je to jeden ze dvou Davidů, kteří právě pod jezem loví poklady. Poprvé jsem je viděl v sobotu odpoledne, když polevil hlavní vodácký exodus. Dva kluci v trenýrkách se potáceli proti proudu řeky a pomocí potápěčských brýlí zkoumali dno a každou chvíli vylovili láhev. V první chvíli jsem myslel, že je přizabiju, protože neuběhlo ani pět minut od chvíle, kdy odpluly dvě malé dívenky s lodí plnou lahváčů. Byl jsem přesvědčený, že to holky voprali o šutr a jejich starší bráchové teď loví ty poztrácené lahve. Jenomže tu něco nehrálo. Těmhle vodákům chyběla loď. Možná ztratili celou loď a teď ji hledají, napadlo mě. Pro to jsem měl pochopení a zvědavost zvítězila nad zlostí.

„Ahoj... vy jste něco ztratili?!”

„Ne. Právě že našli,” zašklebil se jeden z nich a nesl ke břehu náruč lahví. V tu chvíli jsem teprve pochopil, že kluci hledají láhve, i když předtím žádné neztratili. Zaujalo mě to a přemýšlel jsem, jak se dát s klukem do řeči, ale pravda je, že se nedal dvakrát pobízet. Když odjedou vlny vodáků, prohledají dno a vždycky něco najdou. Tentokrát během prvních deseti minut vylovili tři rumy, pět piv a dva citrusy.

„Vy máte hospodu?” Pobaveně jsem si představil, jak vodákům v kiosku prodávají jejich vlastní kořalku.

„Kdepak,” zavrtěl vesele hlavou. „Pro vlastní spotřebu, chápeš?”

Sledoval jsem je asi půl hodiny. Systematicky pročesávali dno, hmatem, očima, jen tak na nádech. Někdy zmizeli úplně pod hladinou, někdy se drželi rukama kamenů a jak šmejdili hlavou u dna, nad hladinu jim lehce vykukovala záda. Měl jsem tu čest vidět v životě pár utopenců a vypadali navlas stejně.

Málokdy se vynořili s prázdnou a během půlhodinky to začalo vypadat na pěkný mejdan. K rumům, pivům a fernetům se přidala flaška tequily, několik lahví perfektně vychlazeného vína, prvotřídní meruňkovice a jako třešnička na dortu šampaňské. Mezi řečí lítaly na břeh boty všech typů a nepočítaně slunečních brýlí.

„Když už tam bagrujeme, tak to bereme všechno,” vysvětloval David. Aby v tom nebyl zmatek, byli Davidové oba. Taky dobře. „Bereme všechno, protože pod vodou nikdy nevíš přesně, co to je.”

Přestože se snaží lovit, až když vodáci zmizí, čas od času si je nějaký bezradný vodák dokonce najme. Řekne: „Kluci, utopil jsem brejle, tak jestli je vylovíte, dám vám pětikilo.”

„A dá?”

„Většinou jo, ale my ho třeba ani nechceme. Prostě když jsme tu, můžeme i pomoct, ne?!” Stejně tak se stane, že kluci vyloví telefon nebo foťák a hned se k němu hrne majitel a někdy ani nepoděkuje.

„Hádáte se o právo nálezné? Když něco vylovíte, patří to vám, ale dokážu si představit, že to majitelé špatně snáší...”

„Jednou mi připlavala krásná digitální zrcadlovka ve vodotěsném pouzdře, tak jsem ji vylovil a chvíli čekal na břehu, jestli někdo nepřijde. Za chvíli přiběhl úplně vyřízený chlapík. Na jednu stranu měl radost, že je foťák na světě a na druhou se ustaraně ptal, jestli mu ji vrátím...”

„A vrátil?”

„Podívej, byl to asi můj nejcennější úlovek, ale nejsme zloději.”

Zatímco jsme se bavili, můj kamarád provedl pokusný ponor na slepo. Vítězoslavně vytáhl – jak jinak – starou botu.

„Máš škodnou v revíru,” upozornil jsem Davida. Mávl rukou. „Řeka je všech. A navíc, tam nic nenajde. Máme už vytipovaná místa, kde se zachytává nejvíc věcí. To víš, mění se to, balvany v řece se často pohnou a naleziště se mění, ale celkem víme, kde tady asi tak co najdeme. Kde pravděpodobně budou flašky – o ty jde hlavně, ne? , kde sluneční brýle, kde čepice...”

Zeptal jsem se ještě, jakou největší kuriozitu vylovil. Chvíli přemýšlel a pak se zasmál. „Jednou jsme narazil na igelitku, naducanou a přitom těžkou. Vypadalo to nadějně, tak jsem ji vytáhl. A víš, co tam bylo? Podprsenka zatížená kamením! Pěkná, černá. S krajkama. Dodnes nevím, co si o tom myslet. Možná to někdo našel ráno v kapse a ukryl to takhle před manželkou, nebo třeba naletěl na falešný kozy nějakýho hezouna... co já vím.”

Předpokládám, že činnost obou Davidů může být mnoha lidem trnem v oku. Ale jen tak mezi námi, lovci pokladů pravidelně každý týden vytáhnou z řeky tolik skleněných lahví – lhostejno, zda plných či prázdných, že by jim vodáci měli sami platit.

Což vlastně nepřímo udělali. David, ten který se výlovem potopených pokladů zabývá asi od třinácti let, zalovil hlouběji mezi kameny a vytáhl na světlo boží nefalšovanou koženou šrajtofli. Už tam asi nějakou dobu byla, některé bankovky byly od kůže celé černé, ale všechny držely pohromadě. Dohromady to dělalo něco přes čtyři stovky eur.

„A já mám zrovna zítra devatenácté narozeniny!!!”