Zvláštní setkání

Nejsevernější část Špicberků leží na 80° severní šířky, asi 1000 km od severního pólu. V zimě je zde tma a moře je zamrzlé souvislou vrstvou ledu,který se teprve v pozdním jaru, v květnu, začne lámat a vydá se roztát na jih. Léto končí v září, kdy se slunce skloní k obzoru, začne se opět střídat den a noc a v zátokách se již tvoří nový led.

Potkal jsem Jürgena v Longyearbyenu, správním středisku na Špicberkách. My čekali na letadlo, které nás z chladných dní odveze do horkého léta střední Evropy po úspěšně dokončené lyžařské expedici. Jürgen Schütte čekal, až z Isfjordu zmizí ledové kry a on bude moci zahájit svou vodáckou expedici.

Je to zvláštní pocit – začátkem června, kdy na Špicberkách definitivně končí zima, se v krátkém okamžiku protnou cesty zcela odlišných druhů polárníků: lyžařům s naloženými pulkami dochází pod skluznicemi sníh, zatímco pádlerům se otevírají fjordy a průlivy.

Paní Zima se nevzdává

Jako první mě zaujal stan naprosto nezvyklé konstrukce: čněl z něj komín, z něhož se kouřilo. Protože jsme se z vůle osudu stali na pár dní sousedy, předávali jsme si i mnoho zkušeností a postřehů,zejména co se týče obecných otázek přežití, táboření a bezpečnosti. Každý den jsme pak viděli Jürgena, jak vláčí z pošty část svého vybavení. Jednou to bylo komidlo, jindy zase složený stěžeň.

V době, kdy jsme Špicberky opouštěli, dával Jürgen loď dohromady, čekal na svého kamaráda Heikeho Robinsona a bavil se fotografováním ptáků. Nic jiného dělat nemohl, hladinu fjordů zablokovaly mohutné ledové kry a ledová tříšť, kterou vítr přihnal zpátky od jihu. I pro velkou železnou loď byla plavba v takových podmínkách těžká, natož pro skládací člun s proviantem na pět měsíců... Zimní, lyžařská sezóna, se své nadvlády nad Špicberky nevzdávala snadno.

Už dva měsíce nemám o Jürgenovi žádné aktuální zprávy, což je v dnešní době divné. Uklidňuje mě, že v polárních oblastech snad stále ještě platí staré cestovatelské pravidlo „žádné zprávy, dobré zprávy“. Při posledním výletu po pobřeží Isfjordu jsem našel na čáře přílivu vyplavený kus paluby z laminátového seakajaku... a pevně věřím, že příště na břehu nebudu hledat zbytky Jürgenovy skládačky.

Netrpělivě očekávané zprávy ze severu

První etapa Kajak expedition Spitzbergen 2010 vede z Isfjordu, podél jižního pobřeží Země Oskara II. a pak bouřlivým průlivem mezi ostrovem Země Prince Karla a západním pobřežím Země Oskara II. do Ny Ålesundu na 79°severní šířky. Znám tu cestu dobře, plavili jsme se tudy na malé motorové lodi skoro dvanáct hodin...

Z Ny Ålesundu chce Jürgen pokračovat na sever. První možnost úniku, v případě nepříznivých ledových poměrů, skýtá Hinlopenův průliv. Když bude počasí,čas a ledové poměry dobré, budou kajakáři pokračovat okolo Severovýchodní země. V oblasti, kde leží např. málo známý Běhounkův mys, Behounekodden, se pobřeží stáčí k jihu. Další možnost zkratky poskytne až úžina mezi Hinlopenským průlivem a Storfjordem, ale ta může i v létě být zatarasena ledem z Hinlopenu.

K prvnímu obeplutí Špicberků během jedné letní sezóny v roce 1863 potřeboval norský kapitán Carlsen pevnou velrybářskou plachetnici s několika desítkami mužů. Podaří se v roce 2010 totéž pouhým dvěma mužům z německo-americké expedice Circumnavigate?

www.juergen-schuette.de