V neděli jsem se vrátil po čtyřech dnech domů. V ložnici osvětluje lampička Lenčino bezvládné tělo. Leží na břiše, obličejem ve skriptech z chirurgie. Stojím ve dveřích a rozhlížím se. Plyn tu cítit není. Pomalu přistupuji k posteli, kontroluji vypínač a kabel od lampičky. Všechno se zdá být v pořádku. Jemně jí oslovím a nic. A sakra, je to tu! Bouchnu dlaní do nočního stolku. V tu chvíli Lenka nadskočí. „Co blbneš prokrista, víš jak sem se lekla?!“. „Lež klidně,“ povídám a měřím jí tep. „Nebolí tě něco? Jak se cítíš? Co si dělala než si usla?“. „Učila sem se, né asi, ty blbečku!“ Tak to je v pořádku. Jdu zavézt auto do garáže. Na tři a půl metru jízdy se poutám bezpečnostním pásem. Ne, nejsem blázen. Právě jsem se vrátil ze čtyřdenního ZDrSEM.