Na nádraží ještě honem rychle běžím do obchodu pro buřta, kterého si opečeme nad jezem Lesní. Na poslední chvíli pak vbíháme do starého dvoupatrového vagónu, ve kterém potkáváme spoustu známých tváří s loďáky na zádech. Vlak se dává do pohybu směrem na Čerčany, ve vagónu je hodně živo a cestující - nevodáci, kteří nesdílejí veselou náladu s námi, raději opouštějí prostor. Po chvilce se prodírají uličkou i dva kytaristé s houslistou, zpívají se známé folkové melodie a cesta nám rychle utíká. Na celé kolo se pak smějeme Mírovi, který neopatrnou manipulací rozbil láhev rumu uloženou v loďáku a celé jeho hydro je nasáklé touto vodáckou medicínou.

V Krhanicích se vlak značně vyprázdnil. Udivení kolemjdoucí se nestíhají divit, že se takový zástup lidí 19. prosince vydává na vodu. Tolik vodáků tu za celou sezónu asi letos neviděli. Nemám odhad na počty účastníků, ale stovka nás byla určitě. Vodočet v Nespekách ukazoval něco kolem devíti kubíků, zdaleka lepší vodní stav než v letošní suché letní sezóně.

Na startu už se to hemží, nafukují se lodě, někteří je zdobí vánočními ozdobami, řetězy či dokonce elektrickými světélky. Přes posměchy některých kamarádů z party oblékáme suché obleky. Přeci jen to v otevřené kánoi občas pěkně šplouchne a nemáme v plánu jet úplně sprintem. Náš šéfredaktor Snížák s kamarády ovšem splutí pojal ve sportovním duchu a vzal si sjezdový kajak, na kterém už letos absolvoval Krumlovský maraton a rozhodl se pádlovat až do Prahy.

To my jsme vyrazili ve velmi vlažném tempu. Já jsem po strávené sezóně v kajaku dost nejistě projela první peřej, loď mi přišla hodně vratká. Na to jsme na Pěnkavě pěkně nabrali a skoro bych řekla, že jen tak tak dobalancovali ke břehu. Při rozboru naší jízdy v neděli ráno při snídani jsem se od svého kormidelníka dozvěděla, že mi to moc nešlo a vypadala jsem jako začátečník. Naštěstí pro něj si to strategicky během jízdy radši nechal pro sebe.... Je vidět, že tu zimní pauzu už bychom neměli déle protahovat a měli honem rychle sednout zase zpátky každý do svého kajaku.

Nad jezem Lesní jsme opekli buřty, poklábosili s kamarády a pozorovali odvážlivce, kteří se rozhodli jez sjet. Neteklo přes něj moc vody a všichni zůstali zaklíněni v jezu mezi kameny. Pak nastaly scény jak z neváhej a toč a dobráci u ohně netrpělivě vyhlíželi, zda se neurodí i nějaká ta koupel.

Jez si odebírá vodu do náhonu, tak až do Kamenného Přívozu jsme si trénovali kličkování mezi kameny. Ještěže náraz do kamenu už neznamená díru v laminátu jako kdysi.

Pod Kamenným Přívozem se pak vodní stav zlepšil a pod Žampachem jsme si začali užívat pěkné peřeje, prohlíželi jsme si opuštěné chatové osady a už se pomalu těšili na teplou polévku v Pikovicích. Ačkoliv byl slunečný den, paprsky až do údolí k řece nepronikly a nohy a ruce mě pěkně zábly.

Cestou zpátky ve vlaku nám všem padala hlava, bujará nálada z rána byla ta tam. Pádlování v zimě člověka vždycky tak nějak unaví. U Zbraslavi jsme pak viděli pádlujícího Snížáka s Kačkou a Porňasem, tak jsme rychle stáhli okénko a hlasitě je z vlaku zdravili. Vypadá to, že plán splnili a do Prahy dojeli.

Vánoční Sázavou jsme hezky zakončili tu letošní vodáckou sezónu a nezbývá doufat, že se počasí příští rok trochu umoudří a v Sázavě bude v létě alespoň tolik vody, jako teď před Vánocemi.