"A jídlo s sebou, hospody na březích jsou už 50 let zavřené aneb prvosjezd po 50 letech". Když jsem tuhle větu četl v pozvání od Standy na splutí Vltavy, pomyslel jsem si něco o trapných vtipech. Ale pak mi to došlo – místo srazu Pašovice, obec na pravém břehu Vltavy, kde normálně začíná vzdutí Orlické přehrady, ale teď, díky stavu cca 10 m pod normálem to bude téměř prvosjezd po 50 letech.

Počet přihlášených za chvíli dosahuje čísla autobusového zájezdu a nejvzdálenější účastník přijíždí až ze Slaného. Každý prostě chce zažít to, co se mu povede možná jednou za život. Objevná plavba romantickým údolím Vltavy, které je normálně ukryto pod hladinou jednoho z velkých Otročích jezer. Nikoho neodrazuje ani výstraha, že to bude po voleji.

A už je to tady, v neděli 4. října 2015 se skupina vodáků vydává ranní mlhou do údolí a za chvíli stojí u chatek, které jsou normálně u vody, ale ta tu není. Řeku objevujeme o pár metrů dál v mlžném oparu a kupodivu i teče. A to už přijíždí i Standa s loděmi a hurá na voda. Směsice je to pestrá, od mořských kajaků, přes plastové otevřenky, klasickou laminátovou vydru, až po kajakáře s creekovkou. Ten na mou otázku, kde má helmu a vestu, suše odvětí: „Na ten volej?“. Kdyby tak věděl.

Na vodu nasedáme těsně pod Kořenskem, které zrovna začalo pouštět vodu a z nuly nám pan hrázný nadělil nejdříve 20 a pak i 50 kubíků. Navíc nám přeje i počasí a můžeme se kochat nádherně barevnou podzimní přírodou. Vltava je zde krásnou tekoucí vodou, objevují se i malé vlnky a pouze rybářské pramice na břehu a čára hladiny na okolních skalách potvrzují, že plujeme v místech, kde bychom normálně potřebovali ponorku.

Přichází i trocha historie – objevují se řopíky (lehké opevnění vzor 37) z takzvané Vltavské čáry stavěné v roce 1938. Chvíli nechápeme, proč z nich trčí ta zvláštní anténa, ale pak nám to dochází: normálně jsou pod hladinou a „anténa“ je výstrahou lodím. Naproti druhému řopíku se nachází betonový pilíř mostu, který nikdy nebyl dostavěn. Jaké asi muselo být překvapení ustupující německé armády, když na tato místa dorazila a most vyznačený v mapách nikde?

Břehy jsou lemovány krásně zachovalou potahovou stezkou, která sloužila k tažení obchodních lodí proti proudu Vltavy v 19. století. Vory se tehdy v místě určení rozebraly a dříví se prodalo, ale lodě se pomocí koňských spřežení vytáhly zpět.

„A sakra, volej“ ulevujeme si a divíme se, že začíná nějak brzo. Za zatáčkou nám dochází proč. Jako v postapokalyptickém filmu se v celé své kráse zjevují zbytky Nového mlýna – bývalé elektrárny a neuvěřitelně zachovalého jezu. Přistáváme u jeho koruny a lezeme na kozu šlajsny. „Tak tu musím jet!“ vykřikuji nadšením, ale je mi jasné, že to nebude zadarmo. Samotná šlajsna je jednoduchá, ale na jejím konci zprava přichází proud z jalového přepadu a vytváří vlnu následovanou válcem, které potopí každou otevřenku.

Háčice Eva odmítá jedinečnou příležitost ke koupeli, já se svlíkám do trenek a na poslední chvíli zahlédnu Standu, který musel být první. Odvážně si vybírá chlapskou cestu a za všeobecného jásotu jízdu zakončuje pokusem o eskymák, krysou a krátkou rozplavbou. S otevřenkou volím dámskou cestu po rozhraní a zůstávám suchý. Ukecám Jardu na sjezd ve dvou, ale to už pan hrázný mocně upouští stavidly Kořenska a válec nás téměř sežral. Následují další úspěšné sjezdy i rozplavby a poslední jízda stojí za to. Šlajsnou už to valí jak za velké vody, vlna je obrovská a válec otevírá svou nenažranou tlamu, které jsem na poslední chvíli unikl.

Víťa mezitím na kajaku předvádí turistům své kousky. Surfuje na vlně, pln nadšení si hraje ve válci a přejíždí z vracáku do vracáku. Prosím nekamenujte ho v diskuzi, že nemá helmu – jeho hlava je dostatečně paličatá a tomuhle se nedalo odolat.

Pod jezem to valí a z klidné řeky se najednou stává dravý tok. Háčice Eva piští strachy, odmítá pádlovat se slovy, že nejela na žádnou divokou vodu. Jako správný zadák však zavelím a už se houpeme ve vlnách. Z vracáku sledujeme ostatní posádky a nezbývá než litovat, že to takhle neteče častěji.

Vltava zase teče a plavba rychle ubíhá. Najednou se ze skály vyloupne kaplička, která je normálně ukrytá pod hladinou a nabízí se otázka, jestli ta zelená energie také neničí krajinu. Přichází volej a další jez Rejzíkov. Ten je skoro zatopený a ve šlajsně je drobná vlnka. Chceme si prohlédnout jez z blízka, ale klidná hladina kupodivu skrývá vývar a vodník, který tu 50 let neměl co na práci, zatoužil po dušičkách. Dáváme přejezd šlajsnou a pozorujeme zbývající lodě.

Pod Rejzíkovem očekáváme konec tekoucí řeky. Vltava už je širší, ale stále v původním korytu a pořád teče. Břehy však začínají být pokryty nánosy bláta, pádlo se o dno nezarazí a propadá se hluboko. Případná koupel s následnou záchranou by tady vůbec nebyla jednoduchá. Ale řeka je nezáludná a rychle utíká až po Vranov. Přijíždíme k bývalému Lipovsku, kde se nacházely dva mlýny Horní a Dolní. Horní má pro mě zvláštní význam – za první republiky zde sloužila babička a při výletech k tomuto místu mi vždy mohla ukázat pouze hladinu Orlické nádrže. Hladina je však vysoko a pouze se dohadujeme, kde asi tak mohl být jez s mlýnem.

Řeka se začíná rozšiřovat, břehy jsou strmější a začíná opravdové vzdutí. Míjíme Lannův kříž, který je tak jako kdysi vysoko nad řekou. Cedule vyznačující přístaviště lodí jsou na divných místech a na březích jsou zbytky staveb. Je čas na jídlo, ale hospody jsou 50 let zavřené. Na břeh to kvůli blátu nejde, tak jíme v lodích. Míjíme rybářský kemp a všichni odmítáme zakončení. Asfaltka je sice hned na břehu jezera, ale ten teď od vody odděluje široký pruh bláta.

Najednou to přišlo a byli jsme v kuchyni. Projíždíme zbytky domu a ven se dostáváme oknem. Pohledy na zbytky staveb jsou víc a víc skličující. Řeka neteče, břehy jsou vysoké a strmé a najednou se zpoza zatáčky tyčí k nebi oblouk Podolského mostu. Konec plavby se blíží. Předtím však ještě prohlížíme zbytky staveb a zastavujeme se u levého břehu, kde sledujeme silnici končící ve vodě a dohadujeme se, kde asi stával starý řetězový most, který našel nové místo a spojuje dnes břehy Lužnice u Stádlce. Voda tady má zvláštní zelenou barvu, je plná sinic a pokrývá lodě a pádla zeleným povlakem.

Po čtyřech hodinách tak zakončujeme plavbu vltavským údolím, které posledních 50 let bylo až na pár výjimek pořád pod vodou. A v myslích vodáků se začínají prát rozdílná vánoční přání. Má být zima bohatá na sníh a na jaře se vydáme na obvyklé jarní řeky nebo naopak suchá a s poklesem hladiny Orlické nádrže se objeví další terény na prvosjezdy po 50 letech? Vaše vodácké přání můžete sdělit v diskuzi.

Text a foto: Marek Šmíd