Vyplouvali jsme z louky „U Caisů“ na ř.km 18,6 nedaleko obce Vrcovice. Tady za normálního vodního stavu plavba po Otavě končí. Průtok v Písku byl 5,3 kubánce. Trochu mě překvapilo, že jsme tu sami, za teplého a slunečného listopadového dne jsem čekal víc vodáckých partiček.

Hned pod nástupem je jez U Sulanů, který bývá za nejvyšších vodních stavů Orlíku také pod vodou a dál je obyčejně již jen jezero. Jez je hodně rozbořený, sešoupli jsme ho při levé půlce. Dál řeka vypadala úplně normálně, břehy zarostlé a ani nebylo poznat, že by to tu někdy bylo zatopené.

Další na řadě je jez Smetiprach na ř.km. 17,1. Jez Smetiprach je celkem zachovalý a snadno sjízdný. Ve šlajsně jsou zbytky výdřevy, ale kamenné těleso jezu drží. Vlevo jsou vidět zbytky náhonu a základy mlýnu.

Pod Smetiprachem řeka stále líně teče. Sice nepotkáte žádné peřeje, ale volej se ukáže až nad dalším jezem Jistec, jinde nazývaným Vráž. Nachází se na ř.km. 14,5. Ten je hodně zachovalý, vystavěný z kamennů s dřevěnou korunou a má překrásnou vorovou propust, pod kterou se tvoří pěkné rozhraní. Nezvyklé je, že i nad jezem bylo vody málo, na dně je mnoho usazeného písku, chtělo by to trochu deštů a vyšší průtok, aby se koryto pořádně vyčistilo.

Trochu jsme pod jezem potrénovali, ale nemělo to tah. K tomuto jezu se dá přijet i autem od vesnice Louka a bylo by možné zde plavbu zakončit.

Ale bylo krásně a navíc jsme za prvním meandrem očekávali konečně ty opravdové vodácké „podorlické“ zážitky. Charakter Otavy se zde výrazně změnil. Bohužel jsem nějak nestíhal fotit. Řeka se pěkně roztekla, dno bylo krásně písečné, čisté, ale mělké. Časem jsme se dostali mezi bahnité usazeniny. Vystoupit se místy nedalo ani na jeden břeh. V jednu chvíli jsem uvízl na mělčině a když jsem se snažil odrazit ode dna pádlem, víc než polovina pádla se mi zabořila do bláta a pevně tam držela. Už jsem myslel, že tam pádlo budu muset nechat, jak pevně ho orlický Čochtan držel, ale nakonec se mi ho povedlo vysvobodit.

Prakticky zde není velká pravděpodobnost zvrhnutí, ale pokud by se to někomu přeci jen podařilo, měl by opravdu problémy. Jediná šance na záchranu by byla vylitím lodi přes druhou loď, protože vystoupit ani stát na dně nejde opravdu nikde, všude je bahno.

Po chvíli se mezi nánosy ukáže očištěný kus regulační navigace pro vory, pak se po stranách objevují skály. Tady už jsme pluli opravdu hluboko pod běžnou hladinou přehrady. Dokazovaly to nejen pramice přivázané ke stromům vysoko v lese, ale i hausboaty a další větší lodě na suchu. Kolem řeky jsme viděli "zkamenělé" pařezy zatopených stromů, dávnou zapomenuté zatopené rozpadlé rybářské lodice, ale občas i nějaký ten buben z pračky. Očima vyhledáváme různé bizardnosti - rybářské přístřešky, upravené cestičky a plovací mola u chat, které jsou teď vysoko nad hladinou řeky.

Ca 1,5 km před soutokem s Lomnicí se řeka zastavila, dopluli jsme na vzdutí přehrady. Pádlovali jsme po divně zelené hladině a mezi PETlahvemi až k ústí Lomnice na ř.km 7,2, kde je na pravém břehu pevný a nepříliš prudký břeh vhodný k výstupu, problém je pouze s příjezdem auta od vesnice Oslov, který je ozdobený několika zákazy vjezdu.

Celé splutí "pod hladinou Orlíku" nám trvalo 4 hodinky včetně svačinek. Na palubách lodí jsme měli 4letého a dvouletého prcka, takže jsme rozhodně nespěchali. Spluli jsme 11,5 km po řece, která bývá pod hladinou jezera. Z toho 10 km proudem Otavy a posledních 1,5 km po vzduté hladině. Podle měření na www.chmi.cz hladina Orlíku stále klesá. Pokud by ještě o kus padla, tak se pod soutokem s Lomnicí objeví „Annenské peřeje“, dávný postrach vorařů. Někde jsem se dočetl, že mají být obtížností podobné Stvořidlům, ale výrazně delší.

Teď akorát nevím, zda se mám modlit za další snížení hladiny Orlíku, abych se na Annenské peřeje podíval, nebo obráceně za pořádné deště, abychom se svezli i tam, kde to má jít normálně.

text a foto: Jenda – CK Povoda