- jméno: Pavel Lichtág
- věk: 41 let.
- kdo jsi: Fotřík, spolumajitel Boatpark s.r.o.
- na čem jezdíš: Kajak Jefe Grande.
- jak dlouho jezdíš: Sakra dlouho.

a) Co pro Tebe znamená vodáctví?
Doslova životní styl, protože mě stále baví, možná čím dál tím víc a zároveň je pro mě obživou v podobě Boatparku. Určitě musím říct, že pádlování je hlavně o partě kamarádů. Moc mě baví moje parta fotříků WWŽENy. Prostě úchylové :-) , kteří neváhají jezdit třeba i v časech, když ostatní procitají a situace doma dovolí.

b) Jak jsi začínal a co Tě k vodě přivedlo?
Na vodě jsem se občas svezl na kánoi a zřídka na kajaku v turistickém oddílu, který spadal po tehdejší Svazarm. K regulérnímu pádlování mě přivedl jeden kamarád, který se šel přihlásit do vodáckého oddílu Kotva Braník a nevěděl, kde to asi je. Dodnes nemůžu zapomenout větu, když se mě Michal Krupka zeptal, jestli se nechci přihlásit, když už jsem přišel a zkusit. Nevěděl, tak jsem řekl jo a najednou z toho byla velká láska k pádlování. Tak jak to asi občas bývá, kamarád brzo skončil a "silné" kusy zůstali. V Kotvě jsem se naučil pádlování a prožil super časy. Počínaje soustředěními, pádlování po českých řekách i zahraničních což v té době (před 1989 :-) nebylo moc časté.

c) Jak vnímáš současné trendy vodáctví a kam myslíš, že směřuje?
K světlým zítřkům :-) Ne vážně, vodáctví má X směrů a vždy jeden je v laufu a všichni pak blbnou. Nesmrtelná zdrojnice nových páddlerů je klasická turistika a to je dobře, protože bez ní nebude nový vodácky potěr. Celkově se mi zdá, že nejvíce našlápnuto má seakayaking, extrémní pádlování a s ním spojené kajakcorssy, rafting a již dříve jmenované putování po řekách. Vše je spojené také s vývojem materiálů použitelných ve vodáctví. Markantním příkladem je používání plastových lodí a bezpečnostních prvků, které razantně zvýšili možnosti vodáků.

- jméno: Pavel „Ešus“ Šálek
- věk: 52 let.
- kdo jsi: Ešus, předseda oddílu VT TJ Bohemians, jeden z vedoucích oddílu mládeže, volejbalista, lyžař, táta, a podle rodiny blázen, co by se měl častěji podívat do občanky
- na čem jezdíš: Teď na kajaku, ale pro mne je to vlastně z nouze ctnost , protože jsem 30 let jezdil na singlu. A tak jsem vlastně takový, nevím jak to napsat, prostě v srdci ten singl pořád je.
-jak dlouho jezdíš: Od roku 1978, kdy jsem po karambolu na Otavě začal pátrat po možnostech, jak se naučit jezdit, abych tu Otavu sjel. Zjistil jsem, že v oddíle Bohemians, u turistů jezdí můj bývalý vedoucí z puťáku. Tenkrát dělala Bohemka dvě vodácké miniškoly pro veřejnost, takže jsem se na první přihlásil. Jinak na vodě jsem byl poprvé v roce 1969, na Lužnici s bráchou.

a) Co pro Tebe znamená vodáctví?
Partu stejně potrhlých lidí, srandu, dobrodružství, v době dávno minulé taky možnost alespoň chvilku svobodně dýchat a myslet. Taky společenství lidí, kde snad stále ještě platí podání ruky, společenství lidí, které je schopné vymýšlet různé škoďárny, ale zároveň taky pro Tebe skočit, když to bude potřeba. Zároveň sport, na který nemusím denně trénovat, a který je pro mne náplní mých víkendů.

b) Jak jsi začínal a co Tě k vodě přivedlo?
Na vodu mne prvně přivedl brácha, v roce 1969, protože mu nevyšel parťák na vodu. Pak taky jeden film, jmenoval se Zálesák a v něm je jedna nádherná scéna, jak jede na kanoi s kůžemi dolů peřejí po Yukonu. Neartikulovaně tam řval, a v podstatě jsem nechápal proč (asi měl vodácký orgasmus). Pak ješitnost, protože po absolvování pár péráků jsem si myslel, že mne na vodě nemůže nic překvapit. Jel jsem na vandr na Šumavu, a brácha tam tenkrát jel na VTJZ na Čeňkárnu. Já šel okolo, a strašně se mi ta voda líbila. Tak jsem ho ukecal nahoře, že to spolu sjedeme. No realita byla jiná, dojeli jsme pod ostrov, dál jsme plavali. Teda spíš brácha. Já se dohrabal ke břehu, a visel na větvi jak pytel. Voda mi stáhla tepláky, takže holá prdel svítila nad vodu. Naštěstí jsem visel pevně. Pak se mi podařilo přeci jen se postavit. Brácha loď nechytil, našli jsme jen jednu špičku. Oba jsme vypadali jako sparingpartneři Casiuse Claye. Modrofialoví. A tenkrát jsem prohlásil, že nepřestanu jezdit, dokud tu Otavu nedám. A pak jsem zažil stejný pocit, jako ten Zálesák. Za ideálního stavu při zapadajícím slunci jsem jel pod ostrovem s pádlem nad hlavou a řval jsem s plných plic. Byl jsem tenkrát mimo prostor, mimo čas a absolutně šťastný.

c) Jak vnímáš současné trendy vodáctví a kam myslíš, že směřuje?
Myslím si, že se stále vyvíjí. Na jednu stranu je to dáno materiálem, na druhou stranu výchovou dětí. Trošku se ale turistika rozděluje na tu dovolenkovou, kterou můžou dělat všichni díky půjčovnám, a na tu, co děláme my. Dovolenkáři na nás koukají jako na závodníky, my na ně tak trošku jako na hazardéry, co drncají šlajsnu bez helmy. Na vodě je čím dál větší nával, takže musíme daleko víc hledat to, co nás spojuje , nežli to, co nás rozděluje. Navíc řek je pořád stejně, takže se na ně nějak musíme srovnat. To jde vždycky lépe s úsměvem nežli se zaťatými zuby. A tak vlastně vzniká výkonnostní turistika- ČPV spolu s expediční turistikou a na druhé straně masa lidí jede na vodu jen jednou v roce, a vybavení si k tomu půjčí v půjčovnách. Protože nám ale nestačí jet v davu banánů, tak se víceméně stěhujeme na slalomové kanály a v létě na vodu ani moc nejedeme. Jde tedy o to, aby se oba dva druhy turistiky od sebe myšlenkově moc nevzdalovaly a aby jeden vodák nad druhým moc neohrnoval nos. Každému z nás jde totiž o to samé, o krásně vyplněný volný čas v partě lidí, na kterých nám záleží.