To, že se ne vždy všechno povede přesně podle plánu, už asi zažil každý. Když se to stane v tělocvičně nebo na hřišti, někdo vás posbírá nebo zavolá sanitku. Jenže na vodě je to trochu jinak. Voda nepřestane téct a čekání na pomoc může trvat hodiny, i déle. Záchrana z divoké vody je taková vodácká první pomoc a je potřeba jí ovládat jak na extrémních terénech, tak na potocích obtížnosti ZW.

Nejlepší záchrana je taková, ke které vůbec nemusí dojít

Prevence

Protože zásady pohybu na vodě byly už popsány v HYDRU 2/09, nepůjdu v tom směru do detailů. Předcházejte krizovým situacím, prevence je vždy jednodušší a bezpečnější než záchrana. Prvky prevence: správný odhad vlastních schopností a schopností skupiny, přiměřená velikost skupiny a přehled o členech, správná taktika pohybu na vodě, znalost terénu, popř. zjištění informací o neznámém terénu, znalosti o počasí a místních specifikách (dostupnost, možnost přenášení, přehrady, atd.), znalosti o možných rizicích, kvalitní a udržované, vybavení, znalosti o záchraně a první pomoci.

Posledních pár let sleduju, proč lidi umírají při vodních sportech a jestli se tomu dalo zabránit. Pominu-li fakt, že by se množství neštěstí s trochou prevence vůbec nestalo, drtivé většině úmrtí se dalo zabránit jednoduchou záchranou s využitím základního vybavení. Krutou realitou je, že při topení nastane klinická smrt po čtyřech až pěti minutách. Už z toho je jasné, že jste na to sami. Vy a vaše skupina. Nezapomeňte, že se záchranu učíte kvůli ostatním a ostatní zase kvůli vám! Než začnete zachraňovat, uvědomte si, že vaše bezpečnost je prioritou číslo jedna. Jeden zachraňovaný je lepší než zachraňovaní dva (nebo ještě víc). Nehrajte si na superhrdiny a nezvyšujte počet obětí svou neopatrností při záchraně druhých.

Dobrá záchrana je efektivní, rychlá a jednoduchá.

Sebezáchrana, při které zvládnete situaci bez pomoci druhých, přijde na řadu první. Po eskymáckém obratu je základním prvkem plavání. Plavání v divoké vodě je značně rozdílné od plavání v bazénu a je dobré ho vyzkoušet dříve, než to bude naostro. Předpoklady pro plavání: plavecké dovednosti, kvalitní a adekvátní vybavení - hlavně dost teplé oblečení, dobré boty, plovací vesta a helma, dobrá psychická a fyzická kondice, znalost možných rizik, znalost hydrodynamiky, znalost terénu a čtení vody – víme, kam chceme doplavat a také kam ne! Plavání není nutné jen tam, kde je hluboko, ale i v místech se silným proudem a tam, kde nevíme, co je pod hladinou. V řekách (a třeba i na umělých kanálech) je na dně spousta míst, kde se může noha zachytit a proto je potřeba si v proudu nikdy nestoupat.

Plavání dělíme na aktivní a pasivní

Při pasivním plavání ležíme na zádech tak, aby žádná část těla nebyla zbytečně hluboko pod hladinou. Nohy směřují po proudu, díky čemuž snadno kontrolujeme situaci před sebou. Upaženými horními končetinami korigujeme směr. Využíváme vodního proudu a polohy těla. Natočíme-li se mírně k jedné straně, můžeme se pomocí současných záběrů paží naznak přesunout v proudu k jedné či druhé straně. Pasivní plavání nás sice moc nevysílí, ale také nemusí vést k záchraně, protože nás proud stále unáší.

Aktivním plaváním se rychleji přemístíme na potřebné místo. Pomůže nám dostat se ke břehu, rychleji se vyhnout překážce, zaplavat z proudu do vracáku a naopak. Plaveme buďto kraulem, nebo kombinací kraulu a znaku, která připomíná válení sudů. Břicho, hrudník a jiné choulostivé části nejsou chráněny a ruce se s každým záběrem dostávají hluboko do vody. Aktivní plavání je hodně vysilující a proto ho používáme pouze tam, kde vede k efektivnímu výsledku. Aktivně plaveme pouze tam, kde je to relativně bezpečné, nebo tam, kde prostě nemáme na výběr. Toto plavání omezíme na nezbytně dlouhou dobu. Plavání kraulem slouží k rychlému pohybu vpřed. Na rozdíl od kraulu v bazénu zde nepotápíme hlavu, ale díváme se před sebe. Využíváme proud a polohu těla podobně jako v lodi - pokud chceme někam doplavat, potřebujeme směr a rychlost. Nekrčíme kolena, aby se nedostávala hluboko do vody. Na mělčině plaveme pouze pažemi.

Při plavání válením sudů se pohybujeme stranou. Nejčastěji je používáno k překonávání rozhraní proudu a vracáku a k přechodu mezi aktivním a pasivním plaváním. Může snadno vést k zamotání hlavy a ztrátě orientace.

Odražení od překážky je jeden z hlavních důvodů plavání nohama napřed. Když se nám nepodaří vyhnout se překážce v řečišti, je nutné k ní připlavat v poloze stejné jako při pasivním plavání. Nohy při střetu s překážkou mírně pokrčíme a následně se odrazíme proti proudu a do strany tak, abychom od překážky bezpečně odplavali. Poloha celého těla a síla a směr odrazu jsou nejdůležitější faktory. I když tato technika funguje celkem spolehlivě, dělejte všechno proto, abyste ji nemuseli použít. Každá překážka v řece znamená zvýšení rizika. Může být podemletá, může tam být sifon, nebo třeba zaklíněná větev.

Na některé překážky můžeme, nebo někdy i musíme, naplavat. Typicky se tato technika používá, je-li napříč řekou strom. Mohlo by se zdát, že některé překážky se dají podplavat, ale to nemusí vyjít. V případě stromu jsou pod hladinou velmi pravděpodobně větve či jiná záludnost a musíme se tedy přes něj dostat horem. Před překážkou, na kterou chceme naplavat či vylézt, se otočíme čelem po proudu a několika kraulovými záběry získáme rychlost. Vhodně načasujeme okamžik, kdy dáme obě ruce před sebe a jedním rychlým pohybem se vyhoupneme nahoru. Musíme dbát na to, aby nám ve vodě nezůstala taková část těla, za kterou by nás mohl proud stáhnout dolů. Přepadnout přes překážku na druhou stranu po hlavě také nemusí být žádoucí.

Doufám, že budete všechny zmíněné plavecké techniky používat jen při tréningu a k praktické aplikaci nebude muset nikdy dojít... No a těšte se na příště, povíme něco o válcích a hydrodynamice vůbec.

Článek vyšel ve 3. čísle HYDRA 2013.

foto:archiv go-outdoor.si, kresby: Katja Rogelj