Cesta do Jižní Francie je velmi dlouhá a my jsme ji plánovali napůlit a splout si cestou německou říčku Loisach. Vyráželi jsme po šesté hodině večerní z Prahy a na parkovišti u Loisachu budili ostatní (hlavně české) skupiny pádlerů někdy kolem druhé ráno. Kolem sedmé ranní už někteří začali vstávat a nakládat, nás však před devátou ze spacáku nikdo nedostal.

Za naší spíš nižší vody je Loisach je pěkná technická WW II - III, za vyšší vody uvádí kilometráž obtížnost 5 km dlouhého úseku o stupeň vyšší. Hned po nasednutí u parkoviště nás čekala soutěska Griesenschlucht, kde jsme si užívali malé stupně a průskoky mezi kameny, občas jsou průjezdy velmi úzké a bylo třeba rychle manévrovat. Nakonec si do soutěsky troufl i Kmocháček na svém OC a vcelku bez problému ji sjel.

Následoval přejezd do Francie na řeku Clarée ve Val de Prés v blízkosti města Briançon, kde jsme se potkali českou skupinu, která den předtím prodřela na Clarée kajak. Při pohledu do koryta jsme se rozhodli pro sjezd jiné řeky v okolí, pro Guisane. Guisane má tři úseky, my jsme měli v plánu spodní dva. První dvanáctikilometrový úsek s nasedačkou u městečka Le Casset bych hodnotila jako WW II s esíčkem vyšší obtížnosti, za naší nižší vody max. WW III. Řeka je relativně široká a nabízí krásné pohledy na okolní Alpy. Kdo se necítí na lesní část pod městečkem Chantemerle, vystoupil si tu.

Dále se řeka uzavře do města a cestou náš čekají tři stupně, než se nasypeme do lesní soutěsky. První jez se dá jet vpravo, druhý pod lanovkou přenášíme, pod mostem jsou zřejmě po přestavbě nasypané kameny a klády a byla by to čistá materiálovka. Třetí vypadá jako dlouhá skluzavka, za vyšší vody sjízdná. My přenášíme vpravo. Dost se bojím. Vojťák včera ohodnotil spodní čtyřkilometrový úsek jako kontinuální WW III+, to jsem ještě nikdy nejela. Ale prý to sjedu (nikdy mě neviděl pádlovat). Prvních pár těžších peřejek, valím oči. Fána říká, že takhle už to bude pořád a horší.

Vystoupit se nedá. Chvilku koukám, kde co lítá, nedávám pozor, trošku se nechávám vyšťouchnout z malého vracáku a už další peřej nedobrovolně najíždím. No paráda! Sype to z kopce a já prostě pádluju a honem hledám vracák, kde bych mohla vedení skupiny předat. Přeci jen po roce a půl ježdění ještě nejsem moc zdatný najížděč. Uf, vyděšeně dýchám a držím se kamene. Tři kilometry jsou nekonečné. Už jsme skoro dole, na vysedačku v Briançonu zbývá asi 500 m a docházejí síly. Sice odpočíváme ve vracáku, ale válečky pěkně tahají za ruce, peřeje jsou rozbité, chce to vyhýbat se kamenům.

Najednou koukáme, že Eliška je bokem navalená na kámen a nemůže pryč. Naštěstí s hlavou nad vodou, takže míra paniky není zase tak velká. Ivoš hází házečku, Eliška se chytá a vytahuje se ven. Kloubouk dolů, bez krysy! Já panikařím, že chci ven, ale skupina mě naštěstí podpořila, že je to kousek, a tak všichni dojíždíme na vysedačku, kde už čeká Kmocháček a Márty. Večer si konečně užíváme grilování, francouzské víno a sýry, odměna jak má být.

Další den nás čeká Guil. Po dopolední procházce Briançonem se těším, až se trochu zchladím. Je šílené vedro, nejmíň 35°C ve stínu. Nasedáme pod městečkem Aiguilles a čeká nás pěkná soutěska WW III. Slunce pere, a tak mi ani nevadí eskymák z nepozornosti. Najedu na kámen bokem a na levou ruku prostě skoro nikdy nevylehnu. Po včerejší sypačce na Guisane je to odpočinek. U Hradní soutěsky potkáváme oddíl KK Slavia a společně pozorujeme guida – kajakáře, jak jede soutěsku záměrně pozadu. Skoro se chce věřit, že to nic není.

Druhý den nasedám já a tři kluci na úsek pod Triple stepem, na Hradní si netroufáme. Úsek je za standartní vody hodnocen na WW IV –V, ale za naší vody ale více než na WW III s občasnou čtyřkou nedosahuje. Cestou je několik hezkých kaskád, Keny většinou prohlásí, že jedeme na oči. Eskymuji jednou, když se mi nepodaří držet ideální stopu, celou kaskádu jakž takž prodrncám a po posledním stupni ve vracáku tam padám.

Pak následuje kaskáda nad tunelem. Poté, co jsme viděli asi 5 krys během 10 minut, vylézáme a místo přenášíme. Sice bychom se do válce asi nenasypali jak pytel brambor, ale stejně bychom pod ním vysedli, protože úsek byl zablokovaný. U tunelu se k nám přidává zbytek skupiny, který si dal včerejší úsek ještě jednou. Bez větších potíží dojíždíme na vysedačku nad přehradou a přejíždíme na Durance, na válec na Rabioux. Po náročném pádlování necháváme rodeo na zítra a přesouváme se do místního bufetu na pivo a hranolky.

Durance mezi slalomkou a válcem v Rabioux je turistická voda, kterou jezdí děti na raftech. My jsme na tento den neměli jiný plán na pádlování, a tak jsme na úsek vyrazili. Kluci rádi dávali k dobru historku z minulých let, kdy přesně nevěděli, kde onen válec je, a tak se do něj nasypali jeden za druhým, pouze se zoufalým gestem nad hranou pro jezdce v zadní části skupiny, že to jako chce zabrat... Já jsem si válec dala dvakrát, poprvé hezky na komoru, chvilka šrotingu a pak eskymák. Druhou jízdu už jsem trochu ošidila vpravo a byl z toho čistý průjezd. Pokud jste „válcový typ“ a máte rádi rodeo, tak se v Rabioux zastavte.

V jižní Francii jsme také nemohli vynechat řeku Ubaye, úsek od Martinet k raftovací základně nad Královskou soutěskou. Vzhledem k nižšímu stavu vody byl úsek pouze WW II – III, ale kluci s playboaty si užívali surfovacích vlnek a já parádní výhledy na okolní Alpy. Abychom si odpočinuli od každodenního pádlování, vyrazili jsme další den na pěšárnu do Verdonu. Trochu jsme doufali, že kdyby přehrada pouštěla vodu, mohli bychom kaňon jet na kajaku. Elektrárna pouští vodu většinou jednou týdně, rozpis naleznete na stránkách elektrárny. My jsme štěstí na vodu neměli, ale úsek je místy zablokován stromy a dle kilometráže se zde nachází i množství sifonů. Vyrazili jsme tedy pěšky a výhledy na kolmé stěny kaňonu byly dechberoucí. Ta hloubka!

Cestou se prochází po schodech vysokých jak několikapatrový dům, pak dvěma tunely, které byly vyraženy začátkem 20. století se záměrem vést vodu ve Verdonu v trubkách pro energetické účely. Naštěstí byla stavba to několika letech zastavena, a tak si dnes návštěvníci mohou užít absolutní tmu v tunelu dlouhém přes 600 metrů. Baterku s sebou! V řece pod námi skáčou v polosuchém korytě nadšenci do kanyoningu, potkáváme horolezce. Po šestihodinové tůře se těšíme na to, až si konečně sedneme. Ale stálo to za to!

Poslední den zájezdu se vydáváme u Bourg Saint Maurice na Isere. Osmnáct kilometrů dlouhý úsek byl bonbonkem zájezdu. Čtyřková slalomka na rozjezd, kde se Márty hrdinně odhodlal jet ji celou i se vstupenkou, pod kterou dokonce někteří pádleři ze Snížákovy skupiny eskymovali. To bylo pro mě jasným znamením nasednout až pod ní. Márty však neohroženě vjel do válce, ze kterého ale už bohužel nevyjel s hlavou nahoru. Následovala série ródeových figur, krysa, uplavaná bota, ale rozhodně nejodvážnější počin celého zájezdu. Příště to prý nepojede jak zelenáč na komoru...

Zbytek Isere byl parádní – konečně více vody, vlny a peřeje III+ s názvy jako např. Jídelna nebo Kráječ masa. Tam se ti hned chce! Ale kráječ nás nerozkrájel, a tak jsme si mohli užít nádhernou spodní soutěsku i zmrzlinu na vysedačce v Centronu.

Francie nám naservírovala nádherné počasí, ochutnali jsme místní báječné sýry i víno a užili si až příliš slunečného počasí. Díky malému vodnímu stavu jsem měla možnost sjet i úseky, na které bych za normálního stavu neměla. Snad to nebylo naposledy a příště sjedu i tu Hradní!

foto: Keny, Alča, Fána