Už od malička, když jsme jezdili s rodiči v zimě do Harrachova na lyže jsem si říkal, že to půjde sjet. Ale bylo to od nás z Brna dost daleko a jet tam jen kvůli prvosjezdu nebylo možné. Až jednou na jaře 1989 jsme jeli s oddílem na Jizeru a neměla vodu. Tak mi už nedalo moc práce přesvědčit všechny, aby jsme zajeli do Harrachova..

Z Harrachova k Mumlavským Vodopádům jsme šli pěšky s lodí na zádech. Ve vodáckém jsem šel já a jeden pro mě téměř neznámý vodák Petr Peiger. Záchranu nám zajišťoval Viking. Já jsem jel na laminátovém kajaku typu Triton a on měl nějakého placatého singla. Když jsme přišli na místo, tak jsme si to ještě pořádně prohlédli. Mumlavské vodopády se skládají celkem ze sedmi samostatných menších vodopádů. První tři jsou šikmé asi třímetrové stupně s odstupem asi tři metry, pak je asi patnáct metrů klid a potom je největší asi deseti metrový vodopád. A pak asi po dalších dvaceti až třiceti metrech jsou další tři menší asi třímetrové stupně. Ty malé vodopády jsme si říkali, že budou v pohodě a ten velký jsme se nakonec rozhodli, že přeneseme. Sice jsme si říkali, že by se dal jet středem, nebo vlevo, ale vypadalo to, že budeme měkcí.

Tak jsme sjeli první tři. Bylo mezi nimi dost málo místa a válce, takže, když jsem sjel první, tak mě chytil válec, ze kterého se mi podařilo vytáhnout jen pozadu a už jsem se před druhým vodopádem nestačil otočit rovně a tak jsem ho šupnul pozadu. Pod ním jsem dvakrát eskymoval, ale pak jsem nějak vyjel a ten třetí už byl v pohodě.

Druhý jezdec měl taky nějaké problémy a ještě ke všemu nalomil loď, takže chtěl skončit. Já jak už jsem byl mokrý z toho eskymovaní, tak jsem si řekl, že teda fuknu i ten největší. Viking mě nahoře jistil, abych nenajel mimo připravenou trasu a tak jsem jel. Jel jsem středem. Na hraně mě docela zatrnulo, byla to výška jako prase. Ale už jsem letěl a dopad byl dobrý. Pak jsem ještě dojel ty poslední tři vodopády a ještě asi kilometr dobré 5-6 vody, ale voda pořád ubývala a ubývala, mizela mezi obrovskými kameny, až jsem byl na suchu a musel jít zase k autobusu pěšky. Měl jsem to za sebou, ale ještě jsem to nikdy nikam nenapsal, až teď sem Vám.

Po několika letech po mě, nevím přesně kdy, jeli Mumlavské vodopády nějací Pražáci, ani jména nevím, ale vím, že to jeli tou druhou variantou vlevo a že jeden z nich má dodnes pochroumanou páteř a jezdí na vozíku. Asi před měsícem mi někdo psal, že dopadli snad lépe, že měl jen jeden zlámanou páteř a že na vozíku nejezdí, nevím, snad to můj výkon nesnižuje. Měl jsem štěstí, ale bylo to fajn a hlavně, byl jsem první.

Ozval se mi po zhlédnutí tohoto článku pan Filip Weber. To je ten, který jel Mumlavské vodopády po mě s pražskou partou a upřesnil mi několik věcí co se týče jeho akce. Na vozíku opravdu nikdy nejezdil, byl jen dva měsíce v nemocnici a teď už opět spokojeně skáče vodopády. Je to dobře, neměl jsem z té špatné zprávy (možná fámy) vůbec dobrý pocit. Taky píše, že Mumlavské vodopády sjel již někdo přede mnou, snad se také Ti pánové ozvou. Pan Weber jel v roce 1991 a údajně byly vodopády sjety již v roce 1978. Je to možné, jsem velmi vděčen za cenné informace. Radost z dobrého výkonu mě to rozhodně nekazí.

Další vyprávění z dalších prvosjezdů čtěte na historickém webu.