Cesta vedla přes mnichovské letiště do Malagy a dále autobusem do Algeciras. Přejezd místním autobusem byla náročný, řidič jezdil agresivně a ještě nás nenechal pít pivo v buse. Z Algerciras jsme jeli starou lodí s ruským názvem Vronskij, protože kvůli bouři jsou byly zrušeny některé spoje. Loď ale bouři objela a my se tak v Tangeru mohli setkat se zbytkem party.

Jako první řeka nás čekala oued Sebou, která vypadala jako „teče potok lučinou“ a i se tak první kilometry chovala, než se sevřela v kaňonu. Ten den jsem hlídal psa a řídil, takže se bohužel nemohu pochlubit zážitky z vody. Mám jen jeden z čekání na vysedačce, kde jsem se nemohl zbavit místního pobudy, který několik hodin vydržel žebrat peníze na jídlo. Večer jsme ještě vyrazili k pramenům oued Oum Erbia a utábořili se v místní vesnici.

Ráno se k nám začli stahovat místní, jestli je nemůžeme vyléčit. Paní se zahnisaným okem dala Martina léky proti bolesti, víc jsme pro ni udělat nemohli. Pozvání na čaj na oplátku jsme ale s díky odmítli a raději vyrazili na vodu. Čekaly na nás prameny Oum Erbie, které jsou vyhledávaným turistickým cílem. Jejich hořejšek je takový splachovák mezi chatrčemi. Cestou byly peřeje WW IV s jedním velkým sifonem, který jsme přenesli, na dolním toku jsme pak dokonce viděli želvy.

Druhý den jsem pak v poslední těžší peřeji zaplaval a proud mě tahal na šlauch od kompresoru, co tam měl místní dělník připojený ke sbíječce a rozbíjel s ním na kameni uprostřed řeky mostní sloup. Šlauch plaval na vodě a jelikož byl ve válci, tak mě to stáhlo a podplaval jsem ho. Pak mě ale nabral zpětný proud do válce a já se začal zamotávat do šlauchu. Abych se nezamotal ještě víc, tak jsem se ho chytil, ale to už mě zase nasál hlavní proud a já tím jak jsem se toho šlauchu držel, tak jsem se začal s dělníkem přetahovat o tu jeho sbíječku. Megi s Čučou se smáli, až se za břicho popadali a čekali, jestli dělník spadne do vody, nebo jen pustí sbíječku. Nakonec jsem se z toho šlauchu vymotal a odplaval pryč, takže dělník mohl pokračovat v práci bez vykoupání.

Večer jsme přejeli po velmi špatné cestě na El Abid. První úsek byl takové nic s jedním místem WW II. Na horním úseku jsme se pak dostali do kaňonu, kde bylo i jedno místo s průjezdem obtížnosti WW IV (ale díky sifonům tak WW VI), které se velmi obtížně přenášelo.

Další den co nás čekal horní tok oued Ahansal, kde jsem o roxor prasknul loď, takže zbytek jsem musel bohužel dojít pěšky. Naštěstí se mi podařilo stopnout kamion, který mě vzal na korbu. Štrikoval to přes výmoly 50-70 km v hodině a já se jen držel zuby nehty korby a modlil se, aby mě nepřimáčkla obrovská nádrž na vody, která poskakovala za mnou.

V dalších dnech nás pak ještě čekala řeka oued Megadeath (řeka typu brutální splachovák) a poté oued Ozoud, pro kterou bylo ale ještě třeba oběhat byrokratické kolečko a získat povolení. Doporučujeme si zajistit místního průvodce, který povolení za vás zařídí. Nám se to bohužel nepodařilo, a tak jsme se vrátili na oued Oum Erbia. Tu jsme sjeli jednou a pokračovali na horní úsek oued Sebou kde byla plánovaná přehrada. Horní oued Sebou byla WW I - II, na mně vyšel pendl.

Večer po pádlování jsme ještě nakoupili dárky a jídlo a už nás jen čekala dlouhá cesta domů.

Text: Baloun