Je to zvláštní. Nejsem rozhodně vodák jezdič, ani nadšenec. Jsem spíš laxní typ, který se nikam nežene, ale když už je tedy ta příležitost… Ale letos se něco změnilo. Začínám být netrpělivá. Včera jsem se přistihla, jak koukám do kalendáře a hledám datum, kdy už! konečně! vyrazíme. Sama sebe trochu nepoznávám. (Vlastně ve chvíli, kdy budete číst tyto řádky, sezóna už mi začala. Mám za sebou vcelku úspěšně Chrudimku, Doubravu a jako bonus Stvořidla).

Ale zpět k tématu. Přiznám se, že jsem měla za dlouhých zimních večerů a potom také během chřipky, která mě skolila (tedy až po těch hrozných horečkách), poměrně dost času přemýšlet, proč se chci vodě věnovat a co od toho čekám.

Abyste rozuměli. Mám dvě malé děti a muže, který nemá zrovna toulavé boty a moji vášeň pro vodácký sport nesdílí (nicméně podporuje). Dostat se pro mne na vodu není prostě tak jednoduché. Dřív to bylo rozhodnutí ze dne na den, podle toho, jestli se mi chce a podle počasí. Dnes moje výprava na vodu (byť jednodenní) vyžaduje dlouhodobou přípravu a plánování (a to pominu to, že je nakonec většinou všechno jinak). Potřebuju včas rozvrhnout hlídání dětí u babičky, vymyslet, co a kdy po nocích navařím rodině, aby náhodou za ten den neumřeli hlady a pečlivě naplánovat sekání trávy (ta potvora roste jak splašená), pletí záhonů nebo řez stromů či keřů. To vše při práci na plný úvazek a s taxikařením nezbytně spojeným s bydlením za Prahou (moje volba, nestěžuji si – až tak).

I proto možná nás matek – vodaček není v současné době mnoho. Možná se pletu, ale potkat v současné době matku menších dětí na vodě je opravdu vzácnost. Pokud mi toto tvrzení vyvrátíte, budu jedině ráda. Naše místo zabraly zase mladší slečny, které se na vodu ve velké většině pustí kvůli chlapci. Ovšem těch, které jsou tam z vlastní vůle, poslední dobou přibývá a je to jen dobře. A nutno říct, že také skvěle jezdí. A nelze nezmínit matky „Amazonky“, které se vydávají na vodu se svými ratolestmi. Ať už je vezou na deblovce nebo jim pořídí kajak a pořvávají na ně pokyny z bezpečí vlastního plavidla. Musím říct, že na jednu stranu mají můj obdiv. Na stranu druhou mne vždy napadá, jestli to není tak trochu hazard a boj s nervy. Určitě chci vést svoje děti k vodě a sportu obecně. Po zkušenostech s výukou lyžování to s nadšením přenechám profesionálům, případně zkušenějším vedoucím oddílu. Vím, že vynaložené prostředky se tisíckrát vrátí a všichni budeme spokojenější.

No nic. Tohle genderové pojednání mám v hlavě už dlouho, tak jsem ho sem nějak musela propašovat, že?

Takže jaké je moje PROČ? na vodu jezdím?

Vím, že můžu jet na vodu kdykoliv chci, pokud teče. Ale něco mi k tomu chybí. Mám moc ráda ty lidi, kteří na vodu jezdí. Většinou jsou to odvážnější turisté. Pár z nich se pouští i na vody, ze kterých se mi svírá žaludek jen při představě, že bych tam jen tak stála, natož seděla v lodi. Ale víte co? Líbí se mi, že i tihle turisté sportovci sjedou v pohodě říčky typu Doubrava nebo Blanice a užívají si to. Líbí se mi, že se na vodě všichni zdraví AHÓÓÓJ a že si pomáhají. No občas (možná častěji, než bych chtěla) zaslechnu takový zvláštní pozdrav – HO…O, DE…E a další slova, která se snažím před dětmi utajit (oni je to ale stejně spolužáci naučí). Ale přes to mám pocit, že na vodě jsou lidé ochotnější si pomáhat. Prostě jsou tu proto, že je to baví a vědí, že i jim bude pomoženo, když bude potřeba.

Většinou je to tím, že vodáci mezi sebe přijmou každého, kdo sdílí jejich vášeň nebo se s nimi je alespoň ochoten o ní bavit. A je jedno, jestli má starou laminátku (ta naopak bývá předmětem obdivu) nebo nejnovější model, který se sotva objevil v prodeji. Je tady jedno, jestli jste ředitel firmy, živnostník nebo skladník. Osobně si myslím, že každá profese je důležitá a dobrá. Možná jen politici by měli o svém povolání raději pomlčet. Ale ve finále, pokud v partě nezkoušejí móresy z parlamentu, tak jsou přijati.

A vlastně, když o tom tak přemýšlím, tak nevím povolání spousty lidí, se kterými jezdím na vodu. Existuje totiž tolik témat – zejména vodáckých, že na práci se naštěstí většinou nedostane.

Právě ta parta je tady pro mě moc důležitá. A protože přes zimu není tolik příležitostí, těším se na tu první oddílovou vodu, kde budeme všichni nedočkaví, ale zároveň i tak trochu napnutí, jak nám to po zimě půjde.

A co ještě miluju na vodě?

• když se nejdřív zděsím peřeje nebo jezu a poté, co to projedu, zjistím, že to byla vlastně brnkačka

• když vytahuju loď v cíli

• rejpavé poznámky a špičkování v autobuse

• když na vodu jedou všichni děsně natěšení a cestou zpátky většina lidí usne (včetně mě)

• večerní posezení u kytary, případně u ohně

• takové ty houpavé vlnky, na kterých si připadám trochu jako kachna

• když potkám někoho, koho jsem dlouho neviděla

• když si konečně dám dobře vychlazené pivko po překonání sebe sama

• když jdu ráno do loděnice a je mlha, tma a zima (to si říkám těmi slovy, které před dětmi tajím) a nakonec se vyklube sluníčko, je krásný den a my si užijeme vodu

• když mám navázanou loď, sbalené hydro a ostatní ještě „šramotí“. Nutno říct, že se mi to moc často nestává

• když se najde taková ta chvíle, kdy nemusíte vůbec nic. Jen tak si lehnout do trávy a odpočívat. Někdo si může myslet, že to je nuda, ale pro zaměstnanou matku 2 dětí je to balzám na nervy.

• když se jdu navečer projít k pokořenému dravému toku a najednou je tam jen takový milý přátelský potůček, všude je klid a v dálce u rybníka kváká žába

A jak to máte Vy?