Když naši matičku zemi oblaka obdařila dávkami dešťových kapek v podstatně větším, než malém množství, mnoho řek a potoků si našlo cesty i mimo svá koryta, vydali jsme se na prodloužený víkend do námi oblíbené destinace a to okolí Bad Ischglu....

Člověk by ani nevěřil, kolik atraktivních potůčků, potoků, říček tato oblast nabízí. Za tři dny jsme objeli 11 potoků různé obtížnosti od WW IV do WW VI. Když na tyto potoky vodáci jedou, modlí se, aby byla voda. Po mnohých objížďkách jsme se už modlili, aby bylo vody málo. Tolikrát jsme zastavili u Ofenseebachu a kleli všemi směry, že ne a ne přestat pršet. Nakonec se nám i přes nepřízeň počasí zadařilo něco sjet.

Oblíbená klasika Rettenbach se závěrečným klammem už je téměř sprinterskou záležitostí. Asi nejdéle se zde drží rozumná voda a vždy je zaručeno krásné pádlování.

První ochutnanou neznámou se pro nás stal Frauenweissenbach. Vody bylo taktéž požehnaně, ale ta touha po pádlování některé z nás prostě zlomit umí. Úsek vhodný k sjíždění – cca 2 km skrývá nevídané představení v podobě vodopádů, slajdů a všemožných šoufků. Za našeho vodního a psychického stavu jsme uznali za jetelnou koncovou pasáž od lesní chalupy. Nádherná voda, v cestě však jeden zákeřný, navenek mile se tvářící válec, který dokonale předvedl, že řeka při cestě svým korytem, na rozdíl od nás, pádlistů, chyby nedělá.

Všichni taktéž velice dobře víme, že plast není pancíř a prostě občas praská. 5 cm díra vzadu na palubě naštve, 50 cm však člověku vyvrtá druhou díru do srdce. Smůla je, že tyto naše plastové hračky pořizujeme výměnou za peníze.

Po jedné klasice přišla klasika druhá a jak radím některým, chcete-li na tento potok a pojedete-li s námi, vodu bude mít dle naší dosavadní úspěšnosti na 100%. Pět návštěv Gimbachu a jednou měl dokonce vody přespříliš. Dokonce se na nás nějaká vyšší síla hodně usmála a byli jsme uštědřeni dlouhého a náročného stoupání s lodí na rameni.

Stejně jako na škvíře si tě voda občas prostě podá, soutěska esíčko má zřejmě stejná chapadla. Naštěstí byla újma jen lehce morální. Jinak je to potok, který pojedem vždy, když nám dole koryto u mostku naznačí, že voda prostě je. Každý známe ten pocit, že některé věci, i když je dobře známe z mnohého opakování, prostě stojí za to.

Další perličkou byl potok, o němž píší místní guru, že 340 dní v roce je vhodný akorát tak pro pěší turistiku. Nám však Zinkenbach nabídl vodu naprosto ideální, a tak jsme štěstím obdaření nasedali u vysokého mostu do krásné soutěsky. „Cinkáč“ není těžká voda, ale krásné řeka s mnohými soutěskami a obtížnějšími místy skrývá jiný poklad. 8m Super Wasserfall. A že super je, jsme mohli ochutnat přímo na místě.

Mít to doma za barákem, skáče na něm člověk až do zblbnutí pořád dokola. Mnoho bachů jsme pro vysokou vodu ochutnat nemohli, podařilo se nám dokonce odhalit jeden naprosto překrásný kousek – pracovně jsme ho nazvali Stockibach (dle značek zřejmě od Andrease Stockingera), jelikož v mapě, ani nikde v průvodcích o něm nepíší. Příště snad nebudeme mít tolik vody.

Ahoj Marťas, Vaňous a Vory