Je začátek června 2013, prší vytrvale už několik dnů a vodní hladiny od Jizerek až po Šumavu se začínají pozvolna zvedat. Každý vodák samozřejmě začne hned nervóznět, práce nejde od ruky, do učení se nechce. A nejinak tomu bylo v naší českobudějovické sekci. Lužnice se mi pod okny pomalu plní a i odtoky z Lipna I a II začínají nabírat až moc kubíků. Říkám si, že to přece nemůže jít všechno trubkou přes elektrárnu a tak se snažím mobilizovat kamarády. Přeci jen úplně samotnému se mi na Čerťáky jet nechce - už dva roky jsem tam nebyl, nepamatuju si všechny peřeje a přeci jen v partě se člověk cítí nějak bezpečněji. Taky není stoprocentně jisté, že voda teče i korytem.

Hned na začátku června píšu kamarádům, že z Vyšáku vytéká 80 kubíků a že bychom měli hned vyrazit. Zprvu dostávám negativní reakce „do trubek se vejde 90 kubíků“, „nepouštějí to pravidelně, včera teklo chvíli odpoledne 20 a pak to zastavili“. Taky se řeší právní a morální situace ohledně SPA. Kamarádi taky hlásí, že dali na rychlovku Černou, zrovna když kulminovala při 80 kubíkách.

Trochu zklamán odpouštím od naděje, že si sjedu Čerťáky za větší vody, než co pustí v září při závodech. Furt mě ale hlodá červík a tak si ještě v úterý 4.6. rychle kupuju kameru na helmu, abych mohl alespoň točit, kdyby náhodou něco.

Den na to sedám na horní Lužnici do Weitry, která je při vyšším průtoku „takovej lepší hamerák“ - t.j. nádherná kontinuální trojka s pár čtyrkovýma místama. Bohužel od předešlého dne spadla voda skoro o půl metru a tak by to mohlo být lepší, i tak to ale stojí za to a spokojen se vracím domů. Hned večer volá Radim, že na Lipně teče přes 60 kubíků, Kuba tam byl už na slalomce a že zítra jedem!

Druhý den se tedy potkáváme všichni po druhé odpolední pod hrází na Lipně a je nám všem jasné, že tolik vody jsme tady ještě neviděli. Kolik jde do koryta, není asi ani přesně možné zjistit, protože odtok z Lipna se na internetu uvádí jako suma všeho, co odteče - přes elektrárnu i korytem. Podle internetu odtékalo z Lipna I 100 m³/s a z Lipna II 120 m³/s. Kamarádi z elektrárny se nechávají slyšet, že ráno teklo asi 60 kubíků, ale teď přidali, tak asi 65 ale možná i víc. Ať už byl průtok jakýkoliv, sliboval pěkné poježdění.

Dáváme asi tak pětkrát za sebou horní část od přehrady do Loučovic. Ta je za tohoto stavu vody naprosto nádherná a nezáludná. Dlouhé, vysoké a čisté vlny, všude zatopené kameny. Válce víceméně zmizely a nahradily je vlny - jen Železňák zůstal Železňákem, akorát ještě pořádně přibral na rozměrech. Část skupiny ho zkouší objet zleva, část zprava, já si ho dávám na komoru, protože chci zjistit, jaké mi bude dělat problémy. Přeci jen se mi v hlavě rodí myšlenka jet na Čerťáky a kdybych nedal ani ten Železňák, tak to nemá smysl pokoušet.

Domněnka se mi potvrzuje. Železňák je sice o hodně větší než normálně a člověk v něm úplně zmizí, ale bez problému pouští. Trazy si v rámci bobříka odvahy do něj dokonce zespoda najede. Pustí ho hned po levé straně a tak se žádné rodeo pro fotografy nekoná. Policie nás naštěstí nechává v klidu, i když tu prý vodáky vyhání, což se nedá moc pochopit, protože plošný SPA po celé republice ještě není vyhlášený a tady pod Lipnem to na typickou povodeň nevypadá, řeka je v březích a žádné vytopené septiky se nekonají. Naštěstí má policie asi práci jinde a tak nás nikdo neruší.

S počtem splutí horního úseku se všichni postupně uklidňujeme a užíváme si perfektní vody. Já se pokouším nadhodit, jestli někdo nechce jet i dolů. Žádné pozitivní reakce nedostávám, jen smrt v očích a nějaké kecy o sebevraždě. Je pravda, že jsme se tam ještě nebyli podívat a po zkušenosti s tím, jak se proměnilo horní Lipno, se dá očekávát, že na Čertákách to bude mazec.

Po několikátém splutí horního Lipna se převlékáme do suchého a okolo šesté večer se jdeme podívat na Čeťáky. Už vstupenka není zadarmo. Hladina nad Okýnkem je asi tak o půl metru výš než normálně, vlevo pod jezem je tak čtyřmetrový bublák, vpravo od propusti to nevypadá lépe. Pod propustí je možná půl metru široká cesta, kde voda víceméně odtéká, ale i tak by to chtělo pořádně rozjet. Minout ji, poslat to bokem nebo se prásknout ve šlajsně by byl asi jistý konec.

Pod Okýnkem je povětšinou peřej se skálou napravo a válcem kdesi uprostřed. Tak teď tam vůbec nic takového není, pouze vlny. Břehy jsou zatopené, stromy zasahují až do vody dost blízko k hlavní proudnici. Ze břehu se skoro nedá nic prohlédnout. Voda dosahuje daleko a řeka se jeví jako jedna pěna s obrovským tahem.

Stejné platí i pro Škvíru. Vlevo, kde běžně voda pouze protéká mezi kameny, je skála kompletně zatopená a tvoří se tam válec, který nevypadá zrovna bohulibě. I Škvíra samotná ani vzdáleně nepřipomíná Škvíru, spíš obrovskou díru, ve které mizí většina lipenské vody. Z levého břehu ale nejsou vidět žádné detaily ani kudy nejlépe jet.

Ani nájezd do Schodů se nedá pořádně prohlédnout. Vypadá to tak, že se nad nimi taky něco děje, ale bůhví. Každopádně samotné Schody je za této vody nejlepší jet stále vlevo. Začátek jak obvykle a pak stále rovně za nosem tam, kde teče nejvíc vody. Vpravo je místo prvního schodu (kde bývá boofovací skok) válec jak hovado. Vlevo je skála strmější a teče tam víc vody a tak to tam poměrně dobře odtéká. Do válce vpravo by se asi nikdo nechtěl dostat.

Dolů nejdeme, neviděli bychom asi už nic lepšího a všichni chtějí domů. Já už si v hlavě rovnám lajny, kdy mám s kajakem kde být a kudy jet. Jestli na spoustě místech nečíhá zrovna smrt, tak veliké problémy určitě. Největší respekt mám před Okýnkem. Pod tím jezem to doopravdy vůbec neodtýká... Suma sumárum je ale nějaká cesta všude, jen není záhodno z ní sjet.

Každopádně docházíme k autům nad Papírnou a já kamarádům oznamuju, že pojedu a jestli se někdo nepřidá a že bych byl rád, kdyby pár míst odjistili. Samozřejmě se nikdo nepřidává, všichni to považují za špatný vtip. Na druhou stranu, za tohoto průtoku bychom si z kajaku stejně nepomohli a tak když jede člověk sám tak má poloviční šanci, že se něco špatného stane, než když jedou dva...

Když už se převlékám, kamarádi se domlouvají a po krátké diskuzi a konstatování, že s mým utopením nechtějí mít nic společného, zabouchávají dveře téčka a jedou do Budějovic. Později mi řekli, že to udělali v naději, že se na to vykašlu a pojedu taky domů. Já jsem přijel autem sám a tak se dooblékám, zamykám a u garáží nad Papírnou sedám na vodu. Je už po půl osmé a baterka v kameře hlásí brzké vybití, tak je mi jasné, že musím spěchat.

Papírnu jsem ze břehu neviděl, jedu na oči, ale tam není víceméně co řešit. Válce zmizely, opět zůstal jen silný proud a pořádné vlny. Vysedám před Okýnkem a ještě jednou prohlížím. Taktika na celé Čerťáky je víceméně jasná - nepřetržitě pádlovat, držet se stále uprostřed proudnice, vlny se přejedou, válce nějak proskočí. Riziko potkat strom u břehu, nebo se někde na kraji nechat sešrotovat, je mnohem větší.

Jedu k Okýnku a snažím se uklidnit, odsud se už nedá vrátit, musím to dojet minimálně až do tišiny nad Škvírou. Ve šlajsně se snažím co nejvíce zrychlit, bublák pod jezem je dlouhý. A taky mě hodně zpomaluje, ale bez problému jím proskakuju. Následuje pár vln, uklidnění a pak se řeka zužuje a sklápí do doslova tobogánu. Nepamatuju se, že bych někdy jel v silnějším proudu. Dávám si taky prvního eskymáka v jednom šikmém válci. Celkově se ale uklidňuju a získávám sebevědomí, zatím to jde dobře.

Nad Škvírou vyskakuju na pravý břeh a prohlížím. Z levého nebylo skoro nic vidět, z pravého je všechno jasnější. Proud nabírá strašnou rychlost a pádá do žumpy, kde je obyčejně Škvíra. Je mi jasné, že tou dírou člověk doslova proletí, v tom problém není. Jde hlavně o to trefit nájezd, nezvrhnout se nad Škvírou a pod ní, pokud možno, co nejrychleji vyzvedat. Správná linie je stále středem přes vrcholky vln. To by se dalo dát.

Zatínám obě půlky a rozjíždím se středem proudu naproti Škvíře. Stále je všechno v pořádku, i když se nedá říct, že stoprocentně kontrolované. Rychlost je tu snad ještě vyšší než v kataraktu pod okýnkem. Když se přede mnou otevře samotná Škvíra, doslova mě to na chvíli paralizuje. Při vynoření automaticky nadvakrát zvedám, přemýšlet se tu nedá, tělo se řídí reflexy a ne hlavou.

V tišince před Schodama vydechuju a vnitřní hlas mi říká, že bych měl vystoupit a pořádně si je ještě jednou prohlédnout a odpočinout si. Za tohoto stavu se totiž z válců stávají megavlny a ze skoků megaválce. A schody jsou skoků plné... Přesně si nepamatuju, kde jsem a jaký je na Schody nájezd. Poslední dva ročníky jsem byl vždycky v termínu Lipna pryč, jednou pádlovat na Altaji a jednou v Sajanách. Na druhou stranu čas tlačí, stmívá se a kamera pípáním hlásí, že brzy vypoví službu.

Vyrážím do proudu a hned mě překvapují dva šikmé válce, o kterých jsem fakt nevěděl. Druhý mě hází na pravou stranu do nájezdu do Schodů a to je přesně tam, kam jsem nechtěl. V tomto okamžiku se ale nedá už nic dělat a než se snažit přejet nalevo, zkouším pravou lajnu. Normálně tam je asi tak půlmetrová hrázka a projet se tudy nedá, teď tam je ale víceméně všude voda a všechno se dá přejet. Akorát se stalo přesně to, čeho jsem se obával - mimo hlavní proud válce neodtékají a tak prakticky bez rychlosti padám do megažumpy na prvním schodu, přesně v místech, kde se za normální vody boofuje skok. Samozřejmě mě zvrhává a na první rychlý pokus se mi nedaří zvednout. Nepanikařím a na svůj druhý pokus čekám, druhý schod je z velké části zatopený a bez jakéhokoliv kontaktu s kameny ho dávám hlavou dolů a pod ním v relativním klidu zvednu a jedu se vydechnout ke břehu. Na opravku doopravdy nemám náladu, dost mě ty Schody vyškolily a sil a sebevědomí zas zásadně ubylo. Naštěstí se kamera úplně vypla až pod Schodama a tak mám alespoň hlavní úsek Čerťáků na videu.

Čas postupuje, pomalu se stmívá a tak nemeškám a už na oči dojíždím na standardní vystupovací místo nad vyrovnávačkou. Ani ten spodek není zadarmo, sice už tu voda nemá ten tah, ale zase tu nejsou všechny kameny pořádně zatopené a tvoří se za nimi válce, takže člověk musí obezřetně.

Vida výstupní louku, mocně si oddechuju a děkuju andělům strážným za kvalitně odvedenou práci, jsou to opravdu borci. Kajak nechávám ve křoví a vracím se pěšky proti proudu zpátky k autu. Ani nemám náladu si ještě jednou prohlédnout, co jsem to vlastně sjel. Po cestě mě ještě odchytává kamarády zavolaná spojka, jestli jsem přežil a taky mně pořádně nadává. Mezitím ale padá tma, vyzvedávám loď na výstupu a domů se dostávám až v půl dvanácté, kde koukám na tu šílenost na videu, opíjím se a neúspěšně se snažím usnout.

Co říci závěrem? Spousta lidí se mě ptá, jestli bych to jel ještě jednou. I kdyby byl čas, tak ten den určitě ne, ani příští a ani ten další. Možná s větším odstupem, ale doopravdy nevím. Přeci jen se nedá říct, že bych měl všechno pod kontrolou. Na pohodu se takový terén jet nedá.

A jaktože jsem do toho šel sám, co bezpečnost na vodě? Při tomto průtoku a v tomto terénu se stejně zachraňovat nedalo. Dalo se tak maximálně lovit v tišině nad Škvírou, nad Schodama a pod nimi. Taky se mohlo odjistit házečkou Okýnko, ale těžko říct, jestli bych byl schopen ji v těch karfiolech vůbec chytit. Všude jinde byl člověk odkázán stejně na sebe. Naopak lovit někoho přímo z kajaku by byla skoro sebevražda.

Bohužel fotky ani video ze břehu nejsou k mání, protože jsem jel sám a tak mě ani nikdo neviděl. Mám pouze záznam z kamery na helmě.

Povodňové Lipno se těžko přirovnává k druhým řekám. S jistotou můžu říct, že já osobně jsem nic težšího nejel, podobný adrenalin jsem nezažil a taky jsem se ještě nikdy tak nebál. Ani na Ötzu, Innu, Altaji nebo v Sajanách. Byla to kontinuální síla vody, dlouhé peřeje s obrovským tahem v úzkém korytu a se stromy strašně blízko. To vše bez možnosti zastavit a s vědomím, že mi nikdo v problémech nepomůže.

text foto a video: Ondřej Pokorný