Chvilku to zkoumá a pak signalizuje sevřenou pěstí položenou na hlavě a zvednutým palcem, že to půjde. Obava z toho, že budeme muset složitě přenášet, je nahrazena strachem z toho, co nás vlastně čeká. Ron naznačí rukou dvojskok, ukáže první vpravo a naznačí rukou boof. Druhý skok je slide a jede se na pravý střed. No, a je to jasné. Posunkuju mu zpátky, co si myslím, že po mě chce. Ukazuje mi, že OK, a já vzkaz předávám ostatním. Dag se připravuje jet hned za mnou, kdyby něco nevyšlo. Vyjíždím z vracáku. První skok najíždím naslepo na boof, je to vyšší, než jsme čekal. Druhý šteluju na střed velkého slidu. Dole ukazuju, že je všecho v pořádku, a stavím se na záchranu. Zbytek také dojíždí v pohodě a Ron jede poslední, protože do té doby funguje jako komunikace mezi námi dole a zbytkem skupiny nahoře.

Takhle nějak vypadá jeden ze scénářů fungování skupiny na divoké vodě. Ano, v tomto případě by bylo ideální mít ještě jednu záchranu pro prvního jezdce, jenže tady to nebylo tak úplně možné. Záleží na úsudku a dovednostech členů skupiny. Ten, kdo prohlíží, na sebe bere velkou část odpovědnosti za ostatní. V tomto případě Ron uznal, že prvních několik pádlerů by nemělo mít potíže a pro ostatní uprostřed skupiny bude možná záchrana jak svrchu, tak dole pod peřejí.

Jízda ve skupině
Skupina nebo „team” má velkou zásluhu na tom, jak moc si řeku užijeme. Existují různé taktiky a způsoby jak, s kým a kam jezdit. Řeka, na kterou se vydáte, bude hlavní proměnnou, podle které určíte, jak pojedete. Jinak asi budete přistupovat ke strmému potoku v Alpách a rozvodněné vodnatce uprostřed patagonské divočiny.

V ideálním případě máte skupinu, jež se zná, jezdíte spolu dlouho a víte, co si můžete či chcete dovolit. V českém prostředí je to zároveň snad jeden z nejtypičtějších scénářů. Pádlisti ve skupině se znají, hodně toho spolu najezdili, a tak každý víceméně ví, co očekávat. Mají svoje domluvené signály a rituály. Ale často se také stává, že se skupinka utvoří nečekaně, třeba až na břehu na nástupu. Před odjezdem v hospodě, kde se většina plánů střádá a dává do kupy, jezdí snad každý „class V“. Na vodě pak může nastat úplně jiná situace. Vaši noví kamarádi zkormidlují hlavou dolů několik prvních peřejí a vám je jasné, že po zbytek dne nebudete pádlovat, ale zachraňovat. Občas se tomu nedá předejít, ale doporučuju pozeptat se co nejvíce kámošů, jestli o vašich nových „buddies“ něco nevědí. Na Novém Zélandě vás často nevezmou ani do helikoptéry, pokud nevědí, jak jezdíte. Není na tom nic špatného. Nikdo si nepřeje přenocovat v kaňonu uprostřed džungle kvůli tomu, že jeden pádler si řekl, „že to zkusí“, a přecenil své schopnosti.

Další věcí jsou signály. Pokud nejedete ve své sehrané skupině, je dobrý nápad zastavit v prvním větším vracáku a dohodnout si signály pro případ, že se neuslyšíte. Hlavní jsou: přenášení, stop, prohlížení, navigace na správnou „lajnu“, vracáky, boof, strom v řece apod. Pravidlem číslo jedna je vždy ukazovat na správnou cestu. Nikdy neukazujeme na překážku, sifon nebo nesprávnou lajnu!

Řeka Drop – Pool
Jde o celkově jednodušší a méně hektický scénář z hlediska taktiky ve skupině. Nejzkušenější jezdec prohlíží a ukazuje cestu nebo signalizuje skupině, aby šla prohlédnout peřej. Případně najíždí lajnu ostatním. Slabší členové mohou většinou přenést a celá skupina se může podílet na zajištění záchrany. Mezi pádlery by vždycky měl být zrakový kontakt, kdy žádná osoba nezůstává „sama“ a vždy víme, kdo je poslední.

Bigwater
Velká voda je známa svou rychlostí, a tudíž všechny scénáře a skupina musí být daleko dynamičtější. Situace není možno zmrazit, ale musíme pořád jednat „za běhu“. Mě se nejvíc osvědčila uzavřená semknutá skupina. Záchrana je dynamická z kajaku, těžká místa se odjistí ze břehu a jedou se ve skupinách po dvou nebo po třech. Pokud někdo zaplave, pak je prioritou plaváček a až potom vybavení. Na většině velké vody se plavající vodák nebude schopný dostat ke břehu přes široká rozhraní, a tak je naprosto nutné ho dostat až na břeh!

Zkušený nebo řeky znalý pádler jede první a vybírá lajnu, s tím, že ostatní si musí udržet takové odstupy, aby viděli na signály, ale zároveň byli schopni zastavit v případě nouze alespoň o jeden vracák výše, než vedoucí jezdec. Je snadné se nechat strhnout a zafixovat oči jen na osobu před vámi, zvláště pokud máte strach. Pokud se ale dotyčný rozhodne zastavit v posledním mikrovracáku, nezbývá než pokračovat, což nemusí být zrovna příjemné.

Může se také stát, že se dostanete do skupiny, která uzná, že máte na to je řekou následovat. Záleží na vás, jak sobě a ostatním věříte. Pokud ano, čeká vás jízda na horské dráze. Je pak velmi důležité zůstat v očním kontaktu s ostatními členy skupiny.

Velikost skupiny je věcí, která záleží na charakteru řeky. Na menší průtoky či řeku s malými či nemnoha vracáky je lépe skupinu rozdělit na několik menších, stejně zdatných týmů. Na bigwater je zase bezpečnější zůstat pohromadě, pokud to místo dovoluje.

Co se týče pořadí ve skupině a rolí: Já mám za to, že fixní pořadí často jen dělá zmatky. O tom, kdo pojede první, není většinou pochyb, ale je třeba, aby i méně zkušení pádleři občas vedli skupinu, protože se toho tak daleko více naučí a nabudou sebevědomí. Poslední pádler by měl být také jeden ze zkušenějších. Takzvaný sweep (zametač) jistí skupinu zezadu. Pokud máte ve skupince slabší pádlery, je lepší je nechat jet až ke konci. V tu dobu už je zbytek skupiny pod peřejí a pokud máte plaváčka, máte i dost schopných pádlerů pro pomoc.

Článek vyšel také v HYDRU 2/12.