Před půlnocí jsme zatábořili. V kempu bylo prázdno a klid. Kromě nás tam byla dvě auta a to s českou a rakouskou SPZetkou. Náš rozjařený večírek v nacpaném obytňáku, který není stavěný na 9 lidí, nikoho nerušil.

Salza byla pro většinu z nás druhou řekou letošní sezony. Rozjezdili jsme se jen na Doubravce a protože v Čechách (a na Moravě) bylo stále sucho, bylo lépe vydat se za hranice.

Salza byla blízko minima, ale nezklamala. Odpendlovali jsme od Wildalpenu a sjeli zpět až k tábořišti. Salza byla krásná, čisťoučká, tekla hezky svižně, peřejí jsme si užili. Skály v závěrečném kaňonu byly tmavé, ponuré, sluníčko už na ně nesvítilo a my pozorovali spadané kusy slepenců v korytě i podemleté úzké břehy. Stačí silnější déšť a další slepenec se může octnout na dně koryta.

Ujeli jsme 23 km, což bylo na celý den tak akorát. Když by mně ale někdo druhý den řekl, že se pojede Salza znova, nezlobila bych se.

Náš klidný kemp byl po návratu plný a ještě plnější. Sjeli se tu party českých i moravských vodáků, místních tu byla menšina a u ohníčků se sedělo a zpívalo dlouho do noci.

Druhý den jsme přejeli na Enns v úseku mezi soutěskami. Vody bylo dost a začátek pod horní soutěskou pěkně tekl i kolem ostrova. Levým korytem valila řeka pěkně s kopce a vlny si pohazovaly lodě ze strany na stranu. Všem se tam jet nechtělo a tak bylo pod „Nohavicemi“ dostatek záchrany, která nakonec nebyla potřeba.

Na doporučení Barase jsme po pár kilometrech zastavili u cedule Bruckgraben a vlezli do kaňonu potoka co přitéká zleva. Prošli jsme ho tam a zpět tak za hodinu a moc se nám to líbilo. Cestou byly 2 žebříky a asi dvě lana na zdolání větších šutrů a muselo často jít i vodou. Barasovi se obzvlášť líbila závěrečná sprchu. Až pojedete Enns, zajděte si tam, je to opravdu krásný kaňon.

Protože na plánovaném Steyeru byl zákaz jízdy do konce května a Teichl poblíž neměl moc vody a není tak zajímavý, přejeli jsme na jih k řece Gail.

V přepychovém kempu v Kotschachu, kde jsme byli na noc, jsme se vyptávali českých vodáků co sjeli. Z jízdy na spodním úseku Gailu měli dost adrenalinu. Druhý den jsme přejeli k potenciálnímu startu na spodním úseku a tam valila úplně jiná řeka s více jak čtyřnásobným průtokem. Protože je Gail přístupný jen na několika místech a případná záchrana by byla těžká, tak jsme splutí vzdali.

V relativní blízkosti je pěkná řeka Möll a v horním úseku měla přiměřenou vodu a 13 km pěkné jízdy (most u Kraftwerke - most u Lederer s vodočtem) Nebylo moc vody, tak se muselo obzvlášť na deblech pádlovat a dalo se i cvičit ve vracácích. My jsme měli ale smůlu. Po ranním dešti se udělalo krásně a při přesunu na Gail jsme zapomněli odfouknou rio. Vzpomněli jsme si včas, nepraskl nám. Dno jsme ale neodfoukli, má přeci přetlakový ventil, a asi se nám teplem a tlakem odlepil kousek staré záplaty. Nic jsme netušili, když jsme šli na vodu, ale po chvíli jízdybylo dno měkké a kolena ta nemají ráda skákání po kamenech. Raději jsme to po asi dvou kilometrech vzdali.

Protože jsme byli dost daleko, tak jsme plánovali jen řeku, kterou bychom sjeli cestou domů v neděli. Na doporučení Honzy Šupa jsme jeli na sever a zakempovali v ještě přepychovějším kempu u městečka Kossen u hranice s Německem. Ráno lilo jako z konve a hory vůbec nebylo vidět. Dojeli jsme k nástupnímu místu na Tiroler Ache před soutěskou, kde jsme našli policejní ceduli, že je řeka pro vodáky do konce května uzavřena pro nějaký sesuv sněhových zábran. V tom slejváku to tolik nemrzelo, a tak jsme už vyrazili k domovu. Najezdili jsme celkem autem 1500 km, ale v krásné scenerii Alp se zasněženými vrcholky hor, loukama plnýma pampelišek to byla nádhera.

text: Michal Krupka a Věra Kučerová, foto Eva Svobodová a Věra Kučerová