Po vystoupení z horního úseku Manavgatu a zvládnutí všeho nezbytného, se vydáváme na naše oblíbené spaní u mostu s hlavní silnicí, pod kterým začíná úsek na další den. Ten by měl byt zhruba 13km dlouhý s obtížností WW IV – VI. Druhý den je opět úplně vymetená obloha a tak jdeme s radostí na vodu hned ráno, nechceme opakovat zážitek ze včerejška, že ano.

Tento spodní úsek začíná hned od začátku docela zajímavými místy – menší stupně, technické peřeje a průtok zhruba 20 kubíků. Rozhodně si to užíváme. Prvním záludné místo však přichází docela brzo. Růža prohlíží a napřed to vypadá, že vše bude v pohodě. Pak ale ukazuje zkřížené ruce a volá něco moravsky. No netušíme nic. Vylézáme a nestačíme koukat. Krásně vypadající vracák je ve skutečnosti obří sifon a v něm mizí v podstatě všech 20kubíků. Hned sice vznikají teorie, jestli by to nasálo celý kajak, kdyby tam člověk zaparkoval. Ale nějak to nikdo nechce vyzkoušet. Přenášíme asi 50metrů a až tam najednou vytéká voda ze skal. No rozhodně zajímavý zážitek.

Svižně pokračujeme dál a užíváme moc hezkých peřejí. V jedné části koukáme, jak přímo ze skály vedle nás přitéká jeden potok za druhým. Bohužel hned po této 100 metrové části, díky které se průtok řeky asi tak ztrojnásobil, musíme zastavit. Z pravé strany sice opět přitéká moc hezký vodopád, ale před námi je velká peřej s válcem ve výjezdu. Nakonec volíme rychlou přenášku a pokračujeme dál. Za dalších 50 metrů přichází další hrana a opět dlouhá a pořádně vodnatá peřej.

Jdeme to omrknout a někteří jdou rovnou pro lodě, že budou přenášet. Nakonec se ukazuje, že to byl planý poplach a že peřej není tak strašná a stačí v podstatě udržet loď mezi karfioly a vlnami rovně dolů, být předkloněný a nezaplavat. Nakonec jsme všichni úspěšně pod peřejí a každý si to rozhodně užil (někteří totiž zvolili dost dlouhou přenášku). Řeka následně pokračuje v dost podobném stylu. Některé peřeje jsou přece jen nad naše síly a tak párkrát přenášíme. Rozhodně je ale všechno v podstatě sjízdné. Každý to zná, stejně je to všechno o tom, jak velký máte koule. A ty my už měli odpoledne rozhodně malý.

Po dojetí přemýšlíme, co na další den a nakonec zjišťujeme, že se dá jet ještě úsek mezi horním a tímto spodním Manavgatem. Druhý den, opět za sluníčka, jdeme na obhlídku. Kilometráž říká, že u malé vesničky je soutěska s místem, které se za určité vody dá jet vpravo, ale že jinak je to obtížné přenášení. Když po více než půl hodině objevujeme jenom jedno těžší místo s celkem jasnou lajnou, rozhodujeme se jít na vodu. Skupinka se nám trochu ztenčuje, protože na některé leze teplůtka - konkrétně na norského tvrďase Vojtu a moraváka Růžu (pražáci drží, zajímavé).

Jdeme tedy na to a řeka nás rozhodně nešetří. Jedná se o větší spád s velkými kameny, trochu rakouského typu. Trochu se občas musíme brzdit, protože téměř každý kámen je podemletý, ale řeka odsýpá. Zhruba po 2 km svižné jízdy přijíždíme k místu, které je dost z kopce a výjezd je hodně ošemetný. Rozhodně sjízdný, ale jedna chyba a je nadobro hotovo pod nějakým kamenem. Po chvilce siláckých keců volíme ústup a po pravé straně přenášíme. Pokračujeme dál a občas narazíme i na hezké menší stupínky či úzká místa ve skalách. Už se radujeme, že máme za sebou i místo, které jsme prohlíželi před nasednutím a že by teda řeka mohla pomalu končit. Opak je ovšem pravdou.

Přijíždíme k místu, kde vylézám na kámen uprostřed řeky a přes kámen pode mnou nevidím zhola nic. V tuhle chvíli nám dochází, že jsme u místa popisovaného v kilometráži. Vory vylézá za mnou a dost nebojácně skáče na další kámen. Hned po dopadu nám je jasné, co bude následovat. Další přenášení. Jediné štěstí pro nás je, že se dá vypádlovat o kousek výš a vylézt tam na skálu. Dobrá zpráva je, že tady už někdo rozhodně přenášel a tak je cesta celkem jasná. Uprostřed je však asi 4 metrová díra mezi skálami a tak sestavujeme lanovku na lodě a pádla. Sami nakonec slézáme dolů a pak opět nahoru. Přenáška je docela rychlá a tak jsme vcelku bez problému u vody. Když potom vidíme místo ze spodu, za přenášku jsme rozhodně rádi. Vůbec si nedokážu představit, že je místo za jakéhokoliv stavu sjízdné. Jediné co vidím je pořádný sifon přes celou řeku. Pokračujeme pěkně dál a cestou nás čekají ještě další dvě přenášky. Obě dvě s nádhernými sifony. Když se pak objevujeme u aut, tak si říkáme, že tento úsek asi příště vynecháme. Spíš jsme si totiž zanosili, než zapádlovali.

Na poslední den se rozhoduje mezi tím dát znovu střední úsek Manavgatu a nebo se přesunout na řeku Kopru Caj, která je o dost blíž odletové Antalyi. Volíme Kopru, abychom vše pořádně zmapovali. Druhý den projíždíme asi tak kolem 50 větších či menších raftových společností a ptáme se na možné úseky. Po delším hledání nic moc nenacházíme a tak se rozhodujeme pro raftový úsek WW II – III. Poslední den aspoň nebudeme přenášet a užijeme si vlny.

Ještě teda od místňáka zjišťujeme, že vysedačka je u prvního mostu přes řeku, protože pak následuje velký kaňon s nějakým obřím sifonem. Pádlování si docela užíváme, ale najednou míjíme most. Všichni na sebe mrkneme a bohužel řidiči sdělují, že auto je ještě někde níž, protože tenhle most nějak neodpovídal popisu. No co, nic podstatného se zatím na řece neděje a tak pokračujeme dál. Po pár set metrech volí vodácký nestor Pája ústup a nakonec se ukazuje, že se všichni máme ještě rozhodně co učit. My ostatní totiž pokračujeme ještě asi 300 metrů k velké peřeji a za zatáčku není nic vidět.

Někteří sice už načítají, jak si peřej dají, ale rozumnější část skupinky má už dávno jasno. Opět vylézt ze soutěsky nahoru. Vše jde relativně jako po másle a tak se po hodině potkáváme i s Pájou. Pikantní informaci navrch se dozvídáme o pár dní později v Čechách. Nějaká skupinka kajakářů musela dokonce zavolat helikoptéru, aby je z kaňonu vytáhla. Takže jediné štěstí, že nejsem úplný bezmozci. S helikoptérou by to byl pekelný konec zájezdu.

Druhý den už nás čeká jenom přesun na letiště a klidný let domů. Cestou ještě dáváme nějaké ty nápoje na účet Turkish Airlines. Následující občerstvování vínem při čekání na auta ve Vídni je tak úspěšné, že ještě druhý den ráno mám v práci rozhodně něco v krvi. Závěrečný večírek se tedy rozhodně povedl a naše truchlící ženy z nás mají po návrtu velkou radost.

Pár slov závěrem. Přestože se Turecko plní přehradami dost rychle, rozhodně je to destinace, která na jaře stojí za to. Já osobně bych se rozhodně nebál tam za rok na týden odletět znovu. Takže kdo pojede za rok se mnou?

První díl článku si můžete přečíst ZDE.