Všude už staví skládací lamelové hráze a povodňové štáby pečlivě sledují vývoj počasí. To se letos opravdu předvádí už od zimy, na kterou opět seděla Nohavicova píseň – „večer to odházím, namažu záda, ráno se podívám, kurva zas padá!“. Ani jaro nebylo žádné, což lidový sakrasmus komentuje průpovídkou „Jestli nám to červenec a srpen nezkazí, bude letos krásná zima“.

My s Radkou však máme v plánu zaslouženou dovolenou a to na jih za sluncem, kterého jsme si v zimě i na jaře užili opravdu poskrovnu. Náš odjezd tedy vypadá jako úprk, zprávy nás zajímají pouze do té míry, jestli se nezavřou mosty přes rozběsněné řeky. Zatrne nám jen mezi Protivínem a Vodňanama, kde musíme brodit 100m dlouhý a půl metru hluboký proud vody valící se přes silnici. Po cestě až na jih Rakouska nic nového – vytrvale leje, teplota kolem 15°C.

Svéhlavost navigace (se kterou se člověk musí naučit žít) se ukázala jako ideální, protože nás zatáhla do úžasné kopcovité krajiny končící v italských přímořských nížinách. Ale hlavně rovnou na vodácky velmi zajímavou Venezii, které se česky bůhví proč říká Benátky. Máme totiž v úmyslu, se drze vloudit do pověstných kanálů na lodi, a to na vlastní, dokonce nafukovací. Jestli se tam vůbec může, nevíme, já pouze kdysi četl, že se tam čeští vodáci vnutili jednou asi v pět ráno a nikdo je nevyhnal a těsně před odjezdem jsem na internetu zahlédl neuvěřitelnou nabídku nějaké cestovky – pojďte s námi pádlovat v Benátkách. Bohužel až těsně před odjezdem jsem rozeslal našemu vodáckému KPP (Klub Pitomců Praha) tázací mejl – jestli o pádlování v Benátkách někdo něco neví, tedy nikoli v těch nad Jizerou, ale v Itálii. S vynadáním, že jsem si vzpomněl pozdě, mi stihl odpovědět jen Vojta Jančar s trochu moc stručnou informací – abych dodržoval zásadu míjení s protijedoucími loděmi. Jestli vpravo, nebo vlevo už mi neřekl, a tak vjíždíme na tu dopravně přetíženou kosu spojující město na pilotech s pevninou čtyřkolejnou tratí a dálnicí.

První zásadní problém parkování se řeší s italskou elegancí – hned vpravo za mostem je ohromný párking i pro kempry a karavany, za „pouhých“ 21 éček na 12 hodin! Dokonce s kohoutkem vody a přípojkou elektřiny – co víc si můžeme přát! Honem nějakou sváču, petku vody a nafouknout loď, protože odplout lze kolem plovoucí maríny po moři přímo z parkoviště!

V rostoucím horku se peru s pumpou – Radečko, nechceš si taky trochu zacvičit? Nic. Slyšela jsi? Nic. Jdu do auta a oněmím úžasem: nemůže mi pomoct, protože si právě nalakovala nehty!!! Dokonce i na nohou!!!!!! Její šibalské úsměvy jsou na mě moc, potácím se Outsida dofouknout a v duchu ženským odpouštím. Prostě to tak mají, že jejich základní pud – dobře se cítit a vypadat – pobije všechny ty podružné starosti ostatní, jako na čem pojedem, jestli máme pádla a dost dobrý loďák a jak se vůbec servem s tou záplavou plavidel ostatních.

Konečně sedíme v naší vzducholodi a hned na vjezdu do Canal Grande se ukazuje, že otázka vyhýbání se lodím je naprosto zásadní. V deset dopoledne už se v ústí hemží lodí tolik, že musíme číhat na průjezd a radši pak rychle z hlavního kanálu zahnout doprava na klidnější Rio Nuove. Tou dobou už máme za sebou nejen řadu policejních lodí parkujících před stanicí. Přestože jsme se na našem poskakujícím prámu promotali těsně kolem nich, neřekli nám vůbec nic a tak se zdá být vyřešen i základní problém druhý – jestli se do Benátek takhle soukromě vůbec smí.

Malinko bloudíme kanály, protože máme k orientaci jen stránku s centrem města v autoatlasu. To je ale jedno, hlavně že se podařil vjezd a můžeme si Z VLASTNÍ LODI plně vychutnávat romantiku jedné z nejúžasnějších památek světa. Fotíme jak o život, a když potkáme první gondoly s tetovanými siláky v pruhovaných trikách, nelze prakticky prst ze spouště sundat. Srandovní nám připadají klasické dopravní značky – jednosměrky, zákazy vjezdu a dokonce tu mají i zrcadla na nárožích. Ta se nám brzy jeví jako hodně důležitá, protože nákladní motorové lodice tu jezdí dost rychle a potkat je na rohu není zrovna příjemné.

Jinak ovšem musíme ocenit jak bravurnost lodivodů v ovládání těžkých plavidel, tak i velký ohled na nás drobečky. Dost důležitý je oční kontakt a domluva posunky s pánem na kormidle – jako ty jeď, já počkám, a to zejména teď na začátku, kdy stále nevíme na které straně se míjet. Posléze nám pomohl gondoliér, který nám to anglicky přímo řekl – jezděte vlevo! Až během dne jsme ale přišli na to, že tahle zásada funguje jen v užších uličkách, ale neplatí na širokém kanále, kde se motorové lodě míjejí vpravo, kdežto gondoly, veslice a kanoe se mohou pohybovat po stranách obou, hlavně když těm velkým nepřekážejí.

Oklikou se dostáváme do Rio Foscari a po ní na ten bájný Velký Kanál, ale skoro až na jeho druhém konci. Dochází nám hlavní přednost gondol, vodních taxíků a vůbec všech lodí vozících miliony turistů. Mohou totiž ukázat průčelí překrásných paláců, katedrál a domů z vody, protože hodně budov má hlavní vstupy jen od kanálu a až na výjimky vůbec nemají z této strany chodníky. Plížíme se u kraje kanálu podél pravého břehu (i když slovo břeh tu mezi domy zní podivně) a jak se ústí Canal Grande rozšiřuje, začínáme mít starost, jak se mezi záplavou lodí dostat na levou stranu k náměstí sv. Marka. V rostoucích vlnách si blahořečíme, že jsme si nevzali pevnou loď, která by asi občas nabírala, protože ani velké lodě tu nijak nezpomalují. Gumák je sice pomalý a na přejezd těch asi 80 metrů musíme čekat na mezeru mezi motoráky dlouho, ale ani větší vlny na něj nemají.

Ještě jedna poznámka k úspěšné plavbě na malé lodi. V úzkých kanálech nikdo zase jako blázen nejezdí, do některých ani motorové lodě nesmí. Hlavní nebezpečí číhá na velkém kanále u přistávacích mol větších lodí pasažérských, kolem kterých je třeba propádlovat dost rychle, protože se ty fúrie zásadně přiřítí ve chvíli, kdy se potřebujete kolem mola prosmeknout. Ale i tady funguje oční kontakt s kormidelníkem, který v případě krize dokáže svou obludu zastavit zpětným chodem doslova na fleku.

No a ostatní nebezpečí – jak známo – se prezentují zcela nečekaně. Jen jsme přistáli v kanálku za zahradou Palazzo Reale, uklouzla Radka na slizkém schodu tak blbě, že si rozřízla o něco palec na noze. Hned nato mi upadla do vody a zmizela v bahně duralová karabina, ke které jsem měl za 40 let už citový vztah, a tak si jen v duchu říkám, snad nepřijde nic do třetice.

Přišlo. Po obligátní prohlídce Markova náměstí, všech paláců a tisíců milých turistů z Japonska upadla Radka na stejném schodu znova! Tentokrát bohužel ještě hůř, zády na hranu schodu předchozího. Ale vstává a prej dobrý, jen teď s nalakovanými nehtíky jaksi nejde dohromady to černé bahno a zelené chaluhy na jejím zadku. Asi musela dost nasrat vodáckého Neptuna, protože ten sajrajt jde dolů těžko a Radka tu jiné kalhoty nemá.

Bůh našeho vodáctva, který právě dal Radce důrazně najevo, že lakování nehtů u háčků nemá rád, asi poslal rychlou esemesku zprávu o naší drzosti tomu místnímu benátskomořskému, protože jsme ve snaze přijet ke kanálu uličkami ze severu beznadějně zabloudili. V mapce z místního íčka jsme si spletli H nemocnice asi o 300m s H jiným a vypluli omylem na otevřené moře. Hodně kanálů a kanálků jsme tak poznali dost nechtěně, abychom se najednou ocitli zpátky u náměstí svatého Marka. Aspoň Canal Grande projedeme cestou zpět celý, což jsme chtěli stejně, směle do toho.

Už se tu i trochu cítíme jako doma, protože jsme zjistili

a) že nám nikdo nenadává a žádná kolize nehrozí

b) že máme vlastně taky gondolu – zvedlou příď i záď

Zvenku je černá a uvnitř červená – přesně jako gondoly pravé. Jediné, na co si netroufám, je stání v lodi jako pravý gondoliér. To jsem s Radkou zkoušel naposledy loni na Zámecké Dyji při burčákové plavbě, kde jsem se chtěl vestoje vyčůrat bez přistání, protože se mi chtělo moc a kolem byly jen kopřivové břehy. Bohužel jsem nedomyslel Honzovu zlomyslnost, protože jeda kolem začal učit Radku vylehnutí na pádlo, aby držela balanc. Co jí však utajil, byla poloha listu na hladinu – nikoli hranou, nýbrž na plocho! Výsledek – letím po zádech do vody a trochu si čůrám do obličeje, loď převrácená a historický výrok mokré Radky, ledva vyplivla žábu: To musíš chcát zrovna tady?

U nejkrásnějšího benátského mostu Ponte di Rialto stavíme na kafe ve stylové kavárně s židlemi venku – tady si nám nesedejte, když nechcete manžáre, ale jenom kafe a víno blanco.

Z místa u zdi je ale výhled lepší a presíčko s dvoudeckou bílého z nás konečně sundavá celodenní stres z neznámého, ze záplavy lodí a gondol a někdy i mohutných vln. Zabral jsem Outsidem místo gondole a tak musím přeparkovat a 19 euro skoro za nic také není příjemných, ale vycházka na most vše maže.

Návrat kanálem je tedy (hlavně díky požitému vínu) v pohodě, už jen zase zdolat přejezd na levý břeh a dostat se k obytňáku ještě před bouřkou, která hrozí dost neodvratně. Jedeme pryč s pocitem dobře vykonané práce, i když to pádlování bylo díky hloupému bloudění docela dřina. Příště si vezmeme jednak navigaci Garmin s dobrou baterií a přepnutou na režim „vodní trasy“ a druhak kamarády, aby byla větší sranda a byla možnost sdílet ten ohromný zážitek s více lidma.

Tahle dvanáctikánoe dokazuje, že jsme v Benátkách bohužel neudělali prvosjezd.

Baras