Tréninky a závody na umělých slalomových drahách v Československu odstartoval na tu dobu jedinečný kanál navržený Ondrejem Cibákem v Liptovském Mikuláši. Jezdili jsme tam v létě na soustředění a dá se říci, že jsem tam ve svém vodáckém životě strávil hodně dní. První závod, kterého jsem se tam zúčastnil, byl mezinárodní Tatranský slalom v roce 1980. Pak začaly růst kanály i v českých zemích. V roce 1981 jsme poprvé závodili v Brandýse nad Labem a o rok později jsem byl pozván k slavnostnímu otevření kanálu v Roudnici nad Labem, abych se zúčastnil slalomového utkání kraj Karl-Markstadt (NDR) s krajem severočeským.

Dalším v řadě českých slalomových kanálů byla pražská Troja. V bývalé vorové propusti se závodilo i v minulosti. Také se závodilo na peřeji pod dnešní lávkou přes řeku do Stromovky.

Na přelomu 70 – 80 let se začala budovat v propusti umělá slalomová dráha. Spočívala hlavně v umístění překážek a vyřešit zavírání kanálu. Některé překážky byly vytvořeny z betonu, další z panelů a „nejmodernější“ překážky byly obří gumové vaky, které se používaly na přepravu sypkých materiálů. Osobně jsem jich několik do Troje vezl z hradeckého Vegasportu. Tyto vaky se kotvily řetězy za oka ve dně. První idea byla, že se vaky napustí vodou. Nebylo to ideální, proud vody s nimi, i když nepatrně pohyboval a za čas se prodřely a voda vytekla. Později se plnily pískem, ale ani to nebylo dokonalé. Tyto první překážky postupně nahradily pneumatiky zalité betonem. To už znají i současní závodníci. No a dostáváme se pomalu k tomu, proč tento článek píši. V Troji vyrostla ve spodní části trati uprostřed kanálu betonová překážka, která se příznačně pojmenovala „žehlička“. Velmi brzy se stala pojmem, neboť prověřila řadu pádlistů. O kolize nebyla nouze. Jenže řada i velmi dobrých závodníků měla značné problémy a došlo i k řadě zranění.

V roce 1983 se konal přebor České republiky poprvé na nové trati v Troji. Všichni jsme se na závod hodně těšili. V té době trať měla 30 branek a čas vítěze neměl být pod 180 sekund. Takže závod ve slalomu byl skoro dvakrát tak dlouhý než dnešní. U pověstné „žehličky“ byla kombinace branek postavená tak, že z protivodné branky se najíždělo do branky nad žehličkou která byla R, tzv. returka, branka, která se musela jet pozadu. Kdo najížděl na tuto branku tak, že zahájil točení špičkou doleva, tak se mu většinou o vlnu zvedla špička lodi tak, že udělal „šťouch“. Tomu jsem se chtěl vyhnout a tak jsem svoji první jízdu vymyslel tak, že zmiňovanou R pojedu na austrálii, točení nejdříve zadní částí lodi. Tím se špička nemohla zvednout a průjezd brankou by měl být jistější.

Jel jsem poměrně pěknou jízdu, ale ve zmiňované části jsem trochu zaváhal a udělal chybu. Nedostatečně silný záběr znamenal, že jsem kajak dostatečně rychle nedotočil a proud mě přirazil dnem kajaku na „žehličku“. Bylo to velmi rychlé. Byl jsem naprosto dokonale připlácnutý na rovné ploše „žehličky“. Okamžitě se mi strhla špricka, loď ihned plná vody, pádlo mi vyrazil silný proud z ruky. Síla proudu byla taková, že jsem byl zapasován do lodi a nemohl se téměř pohnout, natož se vysoukat ze sedačky. Kajak se zlomil naštěstí až za mými nohami. Marně jsem bojoval s obrovskou sílou vody, která mě nesmlouvavě tlačila do lodě. Byl jsem dokonale uvězněn. Síly pro boj se živlem velmi rychle odcházejí. Začal jsem si uvědomovat, že je to asi můj konec. Zaklíněný v lodi na „žehličce“jsem se odevzdal osudu. Bylo mě tak sladce, vše co se mi v hlavě odehrávalo, bylo neskutečně fialové. Jak se vypráví, že v obdobných situacích se začíná zrychleně odvíjet film dosavadního života, i já jsem to poznal. Poslední co si pamatuji je, jak vidím v takovém růžovém oparu matku, kterak čte v novinách zprávu, kde se píše o tom, že jsem se utopil. Poslední moje myšlenka byla, jak slyším matku, která mi vyčítá: „Vidíš, já jsem Ti to říkala, že se jednou utopíš“.

Moji rodiče neměli ke sportu téměř žádný vztah. Viděli mě závodit jenom jednou a to ve Špindlerově Mlýně. Táta prohlásil, že je to hazard a ztráta času a matka ho prosila, ať již jedou domů, že se na to nemůže dívat. Do dneška nevím, kdy odjeli.

Připláclý v lodi na „žehličce“jsem všechno zanechal osudu. Bylo mě tak sladce, absolutní bezmoc a odevzdanost. Nevím, co se stalo, ale najednou tlak povolil a mě i kajak unášel proud. Vytáhli mě záchranáři. Jak mi později vyprávěli, skákali pro mě, ale vždy je strhl proud kolem mě. Na závody se přišlo podívat hodně lidí a samozřejmě i účastníků s doprovodem bylo hodně. Jak mi později vyprávěli, zábava to byla chvilku. Potom pochopili, že jde o život. Záchranáři se marně snažili strhnout loď i mě. Pouze kolem bezmocně proplavali.

Ale i taková pomoc byla asi dobrá, neboť loď i já jsme se pohnuli a sevření povolilo. Měl jsem toho docela dost. Seděl jsem na břehu a byl jsem strašně unavený. Stále mě nic nedocházelo, až později jsem si uvědomil, co se mi stalo. Po chvilce odpočinku jsem se začal ptát, jak vypadá kajak. Donesli mi ho i s pádlem a většina lidí si myslela, že určitě druhou jízdu nepojedu. Kajak měl praskliny ve špici, která byla zlomená, ale jelikož byl vyroben z diolenu, držel pohromadě. Domnívali se, že jsem po tom všem zlomen i na duchu, ale to neznali moji výchovu.

Věděl jsem, že jestli nechci mít z trati strach a respekt, musím nastoupit do druhé jízdy. To mě naučil sport, který jsem dělal dřív, než jsem začal jezdit na vodě. Sportovní gymnastika. Tam těch pádů a nezdarů je mnoho. Jakmile se nám něco nezdařilo a někdy to i dost bolelo, museli jsme ten cvik zkusit znovu, právě z důvodu, abychom se toho nezačali bát. Kamil Pavlásek, náš trenér a kamarád, aniž by si to uvědomil, nám dal obrovský dar do dalšího života.

Zázračná TESA páska zalepila praskliny a druhou jízdu jsem absolvoval.

V té době se hodně staral o kanál Jirka Mňuk st. Jelikož to co se mi stalo, nebylo prvním incidentem a dalo se čekat, že ne vždy by to muselo dopadnout dobře, navrhl jsem mu řešení. Zahradit jednu část kanálu u „žehličky“ jako šlajsnu. Mezi břeh a „žehličku“ zasunout fošny, nebo klády. Bylo by to variabilní řešení, protože by bylo možné střídavě zahradit jednu, nebo druhou stranu kanálu, ale již nikdy by se na „žehličku“ nikdo nenamotal. A tak se skutečně stalo. Trámy na dlouhá léta zajistili bezpečnost trojského kanálu.

Až jednoho dne, nevím přesně který rok to bylo, někdo přišel také s „nápadem“. Proč vlastně ty trámy tam jsou a tak byly odstraněny.

Tady začíná pokračování mého příběhu, jak jsem uvedl na začátku. Ten kdo na to doplatil a mohl dopadnout ještě hůř, tak jak jsem předpovídal, byl Vašek Hradilek. Tento příběh je již mnohem známější, než můj. Při tréninku došlo k přesně stejné situaci, která se mi stala při závodě. Nabalení i s lodí na plochou stranu betonové překážky. Díky mnoha náhodám, studená voda, protože to bylo časně z jara, pomoci kamarádů, jelikož naštěstí nejezdil sám a asi i odborná pomoc Lukáše Polerta, který se na místě údajně nacházel, se podařilo „trosečníka“dostat na břeh a začít se starat. Na rozdíl ode mě nebyl při vědomí.

Díky okamžitému oživování, odvozu do nemocnice a profesionální péči, to Vašek zázrakem a bez následků přežil. Jeho pobyt pod vodou se mezi vodáky řadí mezi rekordní. Byl pod vodou opravdu hodně dlouho. V takových rekordech je ale lepší nesoutěžit.

Trojský kanál zřejmě chrání hodný anděl strážný a dosud vždy vše dobře dopadlo. Přejme si, aby tomu bylo tak i nadále.

Dnes má „žehlička“ již jiný tvar, nebezpečná plocha je zaoblená a doufejme, že i po dalších úpravách je náš nejužívanější slalomový kanál bezpečný.

Poznámka autora:

Jak to přesně bylo s kolizí Vaška Hradilka vím jen z vyprávění, takže za případnou nějakou nepřesnost se omlouvám.

Pokud jste měli také nějaký problém na „Žehličce“, neváhejte a napište nám.