Sifon

Poté, co do Československa vtrhly hordy z Východu, skončil jsem až za velkou louží. S mojí ženou Emou jsme přestali závodit někdy v roce 1974 a já přesedlal na debl s Jirkou Lhotou. Byl jsem tehdy v Michiganu, Jirka v Bostonu, tak jsme se viděli jen málokdy, ale stejně se nám moc dobře pádlovalo a byli jsme dobří kamarádi. Měli jsme krásnou loďku, říkalo se jí Vltava, byla to deblovka s dírami u sebe a postavil nám ji další český kamarád Vláďa Vaňha.

S Jirkou jsme několikrát pádlovali na skvělé řece Gauley v Západní Virginii v Apalačských horách. Je to těžká řeka, která protéká mezi podemletými pískovcovými skalami. Tehdy v osmdesátých letech minulého století to byla zkouška vodácké zdatnosti, klasifikovaná WW V–VI. Normální průtok při vypouštění přehrady byl asi 70 m3/s. Ten den, kdy jsme ji tenkrát jeli, však bylo vody skoro dvakrát tolik, zejména potom, co se do Gauley vlila rozvodněná řeka Meadow River. Byla to prostě jiná řeka a peřeje měly, mírně řečeno, slušnou pumprdenci. Na řece nebylo ani moc vodáků, myslím, že jsme pádlovali skoro sami. Ale byli jsme plni sebedůvěry, mysleli jsme si, že sjedeme všechno, uměli jsme perfektně eskymák a mysleli si, pitomci, že se nám absolutně nemůže nic stát. Ale živly jsou silnější a zahrály si s námi krutý žert v peřeji zvané „Ztracené pádlo“ (Lost Paddle).

Řeka tam padá velkým spádem přes několik stupňů, nalevo jsou podemleté skály a po více než půl kilometru peřej končí nad malým rybníkem úzkou šluchtou mezi mega-balvany. Co čert nechtěl, dostali jsme se příliš daleko vlevo, mezi ty podemleté šutry, které tvoří jakési síto. Cvakli jsme se, ale zvedli jsme a pádlovali dál.

Přišel další průšvih, opět hlavou dolů, opět jsme zvedli. Kousek jsme zuřivě pádlovali, abychom přejeli doprava. Další zvrhnutí… a už jsme nezvedli. Byl to rachot, nevěděl jsem, kde je Jirka, kde je loď, a náhle jsem skončil na horní straně podemletého balvanu na konci peřeje a proud mě táhl za nohy pod něj.

Držel jsem se na hladkém kameni za konečky prstů a věděl jsem, že to dlouho nevydržím. Voda se mi hrnula přes hlavu a já měl sen. Viděl jsem jako ve filmu svůj život, rychle se mi promítaly moje příhody, vzpomínky na rodiče, na rodinu a věděl jsem, že to mám spočítané. Jasně jsem si uvědomoval, že budu vtažen do podvodní jeskyně, kde se zachytím v naplaveném dříví a už nevyplavu. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, jsem si řekl: „Tak Stando, už dost, běž, ať to máš za sebou.“ A šel jsem, nadechl jsem se, pustil se šutru a zmizel v díře… A hle, za chviličku jsem plaval v klidném rybníku, kousek ode mě byl Jirka, loďka a vše bylo v pohodě.

Měl jsem kliku, že kanálek pod skalou, kterým jsem se provlékl, byl bez naplavenin, možná, že ho ta povodeň vyčistila. Musím ale přiznat, že jsme sice sjeli zbytek řeky (a byl to ještě pořádný kus), ale byli jsme trochu schlíplí…

Druhý den, po sjetí i dolního lehčího úseku, jsme vylezli z lodě ve vesnici Swiss. Tam už bylo dost pádlistů, ti se pak různě převlékali a vybalovali ve vesnici. Musím dodat, že jako většina odlehlých vesnic v Apalačských horách, i tato je obydlena „Hillbillies“, značně zaostalými náboženskými blouznivci. Jeden z těch místních bláznů náhle otevřel okno a zařval: „Vy se mi tady nebudete svlékat a vystrkovat holé p….e na moji nezletilou dceru!“ A zamířil pušku na holý zadek jednoho pádlisty z Ohia, a ten chudák měl hned plnou záď broků. Pak, že nebezpečí číhá jen v peřejích…

Potkala-li třeba i vás situace, kdy jste velkému maléru unikli jen o vlásek, napište i vy svůj příběh a pošlete na info@hydromagazin.cz. Může být poučením nebo varováním pro ostatní.