Je to nesmazatelný kus vodácké historie, pravdivá, nic nezastírající výpověď člověka, který se vodáctví upsal celým svým životem. Bylo by velkou škodou pro všechny generace vodáků, aby nespatřila světlo světa. Jelikož se nenajde už nikdo, kdo by knihu vydal, pokusíme se ji na veřejnost dostat ve formě seriálu našem webu. Dnes otevíráme první kapitolu, vzpomínky na to v jakém „ovzduší“ vyrůstal. Ještě nečekejte povídání o vodě, na to dojde až v příštích dílech.

Chtěli bychom jednotlivé kapitoly prokládat dobovými fotografiemi a tak žádáme i Vás čtenáře, pokud najdete něco ve svém archivu, zapůjčte tato historická fota k uveřejnění. Stačí poslat naskenované na adresu: [email protected].

Skaut, vodák, čundrák, dobrodruh, státní reprezentant, držitel několika medailí z Mistrovství světa, trenér, chemik, horník, pomocný dělník, pašerák exilové literatury, majitel nakladatelství Leprez a vydavatel dobrodružných knih pro mládež.

Milan Svoboda (1939 – 2004)

Když si někdo přečte tvé profese,musí si nutně položit otázku, co vlastně jsi?

Nevím, stejně jako ostatní. I já jsem měl o tom, čím bych chtěl být různé plány a představy. Některé se splnily, některé ne. S přibývajícími se lety, s dosaženými úspěchy i prohrami se ustálili na jednom. Snažím se, abych byl vždy člověkem. Člověkem, který je takový jaký je, má své názory a zásady, ať už dobré, nebo špatné, ale chce vždy zůstat sám sebou.

Můžeš říci něco o sobě, o svém životě a jak jsi se ke všemu co jsi dělal dostal?

To mi trochu připomíná psaní životopisů, které jsem z různých důvodů tvořil a psal v minulosti. Pokud jsem v jejich úvodu uváděl „pocházím z dělnické rodiny“, dnes bych k tomu dodal „orientované v duchu sociálně-demokratických ideí“. Oba moji rodiče byli dlouholetými členy Sociálně demokratické strany. Otec v letech 1945 – 1948 v Děčíně snad členem Okresního výboru. Oba také v období první republiky aktivně pracovali v DTJ.

Už jako malý kluk jsem roznášel pozvánky schůze a akce Sociálně demokratické strany a byl jsem upozorňován, abych je neukazoval sousedům, kteří byli komunisté. Před volbami v roce 1946 jsem chodil vylepovat po Děčíně plakáty a rozdával lidem letáky.

V roce 1947 jsem se s otcem zúčastnil i sjezdu Sociálně demokratické strany v Teplicích. Vzpomínám jak otec negativně hodnotil vystoupení předsedy Firlingera, jako prokomunistické a v tom duchu o něm hovořil s různými delegáty. Oba rodiče se dobře znali a stýkali s Bohumilem Laušmanem (protinacistický odbojář, poválečný ministr průmyslu, předseda SDS a exulant unesený v roce 1953 komunistickou tajnou službou zpět do Československa, kde po mnoha letech věznění záhadně zemřel), který jak jsem se později dozvěděl byl matčinou „tajnou láskou“.

Po únoru 1948, který byl dlouho nazývaný „Vítězný“, se rodiče odmítli sloučit s KSČ a zůstali bezpartijní. Otec byl dlouholetým zaměstnancem ČSD (Československé dráhy). Vzhledem k jeho popularitě byly ze strany komunistů na něho dělány různé nátlaky a přesvědčovací akce. Nikdy jim ale nepodlehl. Jednou z bytu vyhnal funkcionáře KSČ, který ho přišel přesvědčovat ke vstupu do KSČ. Vytýkal otci, že máme v pokoji obraz presidenta Masaryka, který nechal střílet do dělníků. Po jeho odchodu nám otec rozčileně vysvětloval, že právě tento člověk ho v době okupace přesvědčoval ke vstupu do Vlajky, což bylo studentské fašistické hnutí.

Přestože rodiče byli od mého prvního roku rozvedeni a já žil střídavě u matky i otce, který se znovu oženil, ani jeden z nich od svých antikomunistických zásad a názorů nikdy neustoupili. Zvláště zásadový byl otec, který jakoukoliv spolupráci s tehdejším systémem odmítal. Mnoho času věnoval poslechu zahraničního rozhlasu v českém jazyce, zejména Svobodné Evropy. Matka žila sama a jako bývalá vězeňkyně koncentračního tábora působila ve Svazu protifašistických bojovníků. Tam byla občas nucena nějaké ústupky udělat. Vzpomínám jak nám v období padesátých let každý rok o Vánocích otec sděloval, že to už příští rok bude jiné. “Musí to určitě prasknout a budeme opět svobodní.“ Nadšeně hovořil o pilotech, kteří s letadly plnými cestujících odletěli na západ. O vlaku svobody, kterým přijede nová vláda v čele s presidentem Zenklem, i o nově se formujícím zahraničním odboji.

Jelikož očekávaný převrat nepřicházel, upnul se v pozdějších letech k zahradě a domácím zvířatům. Já jsem to odnášel tím, že jsem musel zalévat kytky, zeleninu, chodit na trávu pro králíky, pečovat o husy a slepice. Je samozřejmé, že jsem z toho nebyl nadšený a všemi způsoby jsem se snažil tomu vyhnout. Žil jsem s dalšími třemi sourozenci z otcova druhého manželství. Všichni jsme měli své domácí povinnosti, jejichž plnění otec důsledně kontroloval. A tak se často stávalo, že když jsem přinesl pro králíky málo trávy, což byla moje každodenní povinnost, dostal jsem menší večeři. Když přišel otec v noci ze služby a viděl, že nemáme vyčištěné boty nebo uklizené věci, neváhal nás vzbudit a museli jsme vše dát do pořádku.

Možná se to zdá drastické, ale se zpětnou platností mohu říci, že to mělo alespoň na mě výchovný účinek, zejména na učňáku nebo na vojně. Rozhodně nemohu říci, že vykonávání domácích prací by mě nějakým způsobem znemožňovalo, nebo omezovalo prožití dětských let. Dnes vím, že mě to naučilo využívat volný čas, získal jsem pocit zodpovědnosti a povinnosti jak k sobě, tak k ostatním. Vůli k překonávání překážek, vážit si práce a péče rodičů, včetně šetrnosti a ocenění skutečné hodnoty peněz a majetku.

Přestože rodiče měli jen základní vzdělání, měli jsme doma velkou knihovnu, v které byla jak beletrie, tak různá politická, legionářská a memoárová literatura, včetně spisů TGM a E. Beneše. Jelikož jsem byl od dětství „knihomol“, četl jsem všechno možné, od Tarzana, kterého jsem ve svých devíti letech použil při náboženství jako důkaz, že člověka nestvořil Bůh, ale vznikl z opice, přes klukovské knížky, dobrodružné romány, Rodokapsy, Rozruchy a Divoké západy, až k Dějinám národa českého od Palackého, nebo Vančury a různé knihy o Masarykovi a Benešovi, včetně jejich pamětí. Byli jsme vychovávání k obdivu a úctě k presidentům Masarykovi a Benešovi. Pamatuji si jak v období nacistické okupace, kdy jsme bydleli v Hradci Králové, otec občas vytáhl obraz Masaryka na koni, který jsme měli schovaný ve sklepě a mě malému klukovi vyprávěl o presidentech, ale i o husitech a legionářích. Vyprávěl jak se ho dotklo, když po smrti presidenta Beneše jel brzy ráno na jeho pohřeb a nemohl se dostat do Prahy, kterou soudruzi uzavřeli.

Je samozřejmé, že stejně jako rodiče, ani já jsem nikdy neuvěřil pozdějšímu veřejnému špinění a odsuzování TGM a Dr. Edvarda Beneše. Vzpomínám jak v roce 1952, to jsem byl již u matky v Terezíně, jsem si koupil brožurku vydanou ke stým narozeninám TGM od tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého. Ve škole nás učili, že Masaryk byl dosazen na prezidentský úřad buržoazií proti vůli dělnické třídy, já jsem v této brožurce objevil větu, že Masaryk byl zvolen presidentem právě na základě požadavků dělníků a rolníků.

Když jsem s tím při hodině občanské nauky vystoupil uvedl jsem učitele do nepříjemné situace. Ve třídě kde byli většinou děti živnostníků a kulaků jsem vyvolal značný rozruch. Matka byla následující den volána do školy na „kobereček“. Učitel ji požádal, ať mě vše náležitě vysvětlí a současně ji sdělil, že i když jsem v občanské nauce nejlepším žákem, nikdy od něho nedostanu na vysvědčení jedničku, protože můj zájem o předmět není motivován ničím jiným, než snahou jeho ponižování před žáky a dokazování, že nemluví pravdu. Proto prý do všeho rýpám, chytám ho za slovíčka a veškeré dostupné věci doslova studuji. Matce to dokazoval zmíněnou brožurkou, kde jsem měl některé věci podtrhané. Já jsem snad ani nechtěl provokovat, ale na základě rozporných informací od rodičů a učitelů jsem se naopak pokoušel sám najít pravdu. Když jsem nabyl přesvědčení, že jsem ji objevil v duchu svého vidění, nebo otcovy výchovy, považoval jsem za nutné s ní veřejně vystoupit.

Mými nejoblíbenějšími předměty ve škole byl dějepis a občanská nauka a domnívám se, že jsem v nich byl na takové úrovni, že jsem byl schopen vést s učiteli různé polemiky a dokazovat jim, že se mýlí. Častokrát když jsem se přihlásil to raději přehlíželi, protože měli obavy s čím zase vystoupím a naruším jim nadekretované třídní pravdy a směrnice, kterým stejně nevěřili, ale v jejich duchu nás museli učit.

Jak jsem už uvedl, značný vliv na to měla skutečnost, že jsme měli doma značné množství historické i faktografické literatury a že zvláště o období první republiky i první a druhém odboji s námi otec častokrát hovořil a „opravoval“ to, co nám říkali ve škole. Protože těch protikladů bylo značné množství a otec častokrát nebyl doma, snažil jsem se tu skutečnou pravdu hledat sám. Tím jsem se nejspíš už tehdy naučil tyto knihy pouze číst, ale doslova studovat. Možná to bylo i důsledkem toho, že jak o mě říkali učitelé, jsem měl dobrou paměť a podle jejich slov i určité nadání. Přesto jsem neměl moc dobrý prospěch. Pokud mě nějaké předměty bavily, pak to bylo dobré. V opačném případě, což se hlavně týkalo ruštiny a tělocviku, jsem se pohyboval na hranici propadnutí. Navíc jsem byl lajdák.

O vlivu otcovy antikomunistické výchovy i mého klukovského černobílého vidění svědčí i to, že v období procesu se Slánským, o jehož pravdivosti od počátku naši nevěřili a otec tvrdil, že to už začíná, protože „vlci se požírají mezi sebou“, jsem ve škole vyvěsil plakát s nápisem „DO BOJE PROTI KOMUNISMU“. Několik okamžiků po vyvěšení ho objevil školník, který mě z toho usvědčil a přivedl k řediteli školy. Ten mi nejdřív dal pár pohlavků a potom se mě snažil vysvětlit, co jsem tímto mohl způsobit a že si nedovedu představit, jak jsem mohl ublížit nejen sobě, ale i rodičům. Naštěstí ředitel i školník byli rozumní a také antikomunistického smyšlení. O tomto mém činu informovali pouze matku, která mě se slzami v očích prosila, ať už nikdy nic takového nedělám.

Uvažuji-li nad vším co mě ovlivnilo, opět se musím vrátit k otci, k jeho zásadovosti a nekompromisnosti.

S úctou k němu vzpomínám jak mě častokrát říkal, že příjmení Svoboda, které máme, vychází z toho, že v období kdy všichni museli chodit na robotu, tak naši předkové byli svobodní lidé, kteří na ni chodit nemuseli. Že toto jméno zavazuje k tomu, abych vždy chtěl být víc než ostatní a že pokud něco dělám, mám to dělat poctivě, naplno a přitom vždy jednat tak, abych se každému mohl podívat do očí. Sám nevím proč, ale tato jeho filosofie ve mně zůstala a snažil jsem se, i když s různými problémy a potížemi v tomto duchu žít a později vychovávat i svoje děti. Je otázkou, nakolik se mi to povedlo a nakolik ne. Každopádně tato jeho filosofie a osobitý způsob výchovy mě naučil samostatnému rozhodování, utváření osobnosti a respektování určitých pravidel. Ale to jsem trochu předběhl dobu a tak se opět vrátím do svého dětství.

Je logické, že v důsledku této politické orientace jsem už v roce 1945, po nástupu do školy začal chodit cvičit do DTJ, jehož vůdcem byl otec mého spolužáka a pozdějšího kamaráda pan Kerner. Jelikož jiskřička skautingu ve mně doutnala, místo do Sokola, kam z DTJ přešla většina kluků, přihlásil jsem se do skautského oddílu a jeho členem jsem byl až do likvidace Junáka v září roku 1948.

Dle přepisu magnetofonového záznamu zpracoval Jiří „Choroš“ Hron.