Zkoumám lajnu, snažím se přestavit si a vizualizovat svoji pozici v jednotlivých klíčových místech hlavolamu. Po chvíli nacházím řešení situace a dokážu si představit sám sebe v jednotlivých místech. Mám rozhodnuto. Vidím lajnu a věřím, že to dám.

Ještě dohadujeme s klukama záchranu a už mi ukazují palec nahoru a já jdu k lodi. Mám rozhodnuto, a tak není čas ani místo na pochybnosti. Snažím se úplně koncentrovat na lajnu a zbytek světa je aspoň na ten kratičký moment dost bezpředmětný. Vyjíždím z vracáku a jako mávnutím proutku se většina pochybností rozplývá. Na nic jiného než na správný nájezd prostě není čas. Nabírám rychlost, hledám místo odrazu, boof a najednou jsem ve vysněném vracáku mezi dvěma dropy. Jestě není čas na oslavu, protože mě čeká lehčí, ale daleko vyšší vodopád. Ještě jednou si v duchu přehrávám, co musím udělat. Palec nahoru, znovu pro jistotu v duchu projdu, jak na to: vracák, proud, záběr na hraně, zabalit se – a po chvíli se už křením dole ve vracáku.

Takhle nějak probíhá moje příprava a rituály, když se připravuju jet nějakou těžší peřej. Každý máme své rituály a přípravy. Není důležité, o jaký rituál jde, hlavní je, že vám pomůže naprosto se soustředit na to, co vás čeká.

Mám za to, že každý má strach, a taky by ho mít měl. Je to základní pocit pudu sebezáchovy, který nám pomáhá přežít a upozorňuje nás na nebezpečí. Tentýž, který nás varuje před strkáním prstů do ohně.

Nejsem psycholog, a tak se můžu podělit jen o svoje zkušenosti. V poslední době jsem se naučil rozeznávat dva druhy strachu. První typ je ten, který je pro mě prospěšný. Takový, který rozproudí krev a adrenalin a zároveň zbystří mysl a soustředění. Prostě takový, kdy na světě v danou chvíli neexistuje nic jiného, jen vy a hlavolam divoké vody před vámi, který se snažíte rozuzlit. Je jedno, jak tento pocit nazvete, ale je to něco jako příprava k boji, úplně čistá mysl a naprosté soustředění. Já jej nazývám dobrým strachem nebo také „fight response“.

Druhým typem je strach, který vás doslova paralyzuje nebo vyvolá paniku. To je problém, protože v daný moment nejste schopni reagovat na vzniklou situaci. Velká část z tohoto strachu je vyvolána nejistotou a pochybnostmi. V daném prostředí na divoké vodě se pádler soustředí daleko více na „špatná“ místa, než na správnou lajnu. Pokud se necítíte jistí svou lajnou a svými schopnostmi ji trefit, možná je opravdu lepší místo přenést. Na druhou stranu, pokud si pádler věří a rozhodne se jet, měl by se maximálně soustředit na lajnu a na to, jak se dostat do vracáku bezpečně a pokud možno stylově. Pokud se pořád výrazně zaobíráte vším, co se může přihodit, ubírá to na vašem soustředění a schopnostech. Dá se to přirovnat k rychlé jízdě autem po horské silnici, kde se místo naprostého soustředění na řízení obáváte srážky v každé zatáčce.

Pocit strachu nad obtížným vodopádem či peřejí je velkou součástí jízdy na divoké vodě. Nejvíce stresující je prohlížení. To je chvíle, kdy děláte všechna rozhodnutí ohledně pádlování či přenášení, plánujete cestu a vnímáte všechna rizika. Každý máme trochu jiný styl a je důležité být si jistý a věřit cestě, kterou vyberete. Já se snažím vizualizovat sebe sama v jednotlivých částech peřeje a představit si, jaké záběry, rychlost a náklon bude potřeba, abych jel tím spravným směrem a bezpečně se dostal do vracáku. Pokud se vše zdá v pořádku, jsem si dostatečně jistý svou lajnou a dokážu si představit sebe samého v jednotlivých částech, pak jdu zpátky ke svému kajaku. Ve chvíli, kdy vyjedu z vracáku, snažím se stoprocentně soustředit na lajnu, kterou jsem si vybral. V tomto momentu už není čas ani místo na pochyby. Jste v proudu a nemá cenu řešit co kdyby. Jediné, co zbývá, je se naprosto soustředit a „vyslat“ co nejlepší lajnu.

Častá otázka je jak překonávat strach. Dave Caroll, jeden z mých nejlepších kamarádů, říká „Já se vždycky vracím zpátky k faktům, snažím se srovnat svoje schopnosti a zkušenosti s objektivním rizikem. Pokud se cítím dobře, vidím cestu a věřím, že dokážu jet čistě, tak jdu na to“. Lézt do lodi s třesoucíma se rukama a napůl paralyzován strachem jen pro to, abychom jej překonali, nedává velký smysl. Správná vnitřní motivace a soustředění je stejně důležité jako samotné pádlování. Pokud se necítím na to, abych danou peřej jel, tak se snažím naslouchat něčemu, co se dá přirovnat k vnitřnímu hlasu, který pramení ze zkušeností. Buď přenesu, nebo se snažím znova prohlédnout peřej a předtavit si sám sebe v kritických fázích, dokud se necítím dostatečně jistý svojí lajnou a tím, že celý sjezd půjde tak, jak bych chtěl.

Nejistota a nízká důvěra ve svou lajnu pramení z „paralyzujícího“ strachu, který nás svazuje a omezuje naše schopnosti. Nejde ani tak o strach ze samotné peřeje, jako o strach z neznáma. Neznámem myslím možnost ztráty kontroly. V tom případě mi pomáhá znovu si peřej pořadně prohlédnout a následná vizualizace. Namísto možných chyb a nebezpečí se snažím soustředit na možnou čistou lajnu. Super je, když se dokážete uvolnit a dostat se do stavu, kdy si říkáme: „ Já to dokážu a vím, jak na to.“ Pokud si cestu prohlédnete a správně představíte, váš mozek už je v jakémsi „naprogramovaném“ stavu a připravený „to dát“.

Zlepšování jezdeckých schopností jde ruku v ruce s nabíráním „morálu“. Neustále se snažte zlepšovat své dosavadní zkušenosti po malých krůčcích, tím zvýšite svou sebedůvěru a získáté nové zkušenosti. Vyberte si cestu během prohlížení a vynaložte všechno usilí na to, abyste se jí pak drželi. Když se totiž rozhodnete sjet něco opravdu těžkého, neexistuje situace, kdy se po výběru levé lajny zabýváte myšlenkami, co když se dostanu doprava. Jediným výsledkem pak je, že skončíte uprostřed, kde to rozhodně není nic příjemného. Rozhodněte se pro jednu cestu, věřte si, že to dáte, a jedte s tím! Za chvíli uvidíte, že budete jezdit známé peřeje s větší kontrolou a prohlížet s jistotou nové a těžší.

Článek vyšel ve 3. čísle HYDROmagazínu 2012