Když jsem se letos rozhodl vyrazit v létě pádlovat do Norska, ještě jsem netušil s kým pojedu. Nakonec po pár telefonátech bylo rozhodnuto, pojedu se stejnou partou jako loni. Všechno probíhalo v pohodě a po pár dnech jsme se slušně rozpádlovali v oblasti Telemarku. Jenže po cestě dál do Norska přišel nečekaný problém s autem a k Raumě jsme ani nedojeli. Už v Norsku jsem se domluvil, že vyrazím do Norska podruhé. Druhý pokus zapádlovat si v Norsku skoro padl kvůli autopůjčovně, kde nám bylo oznámeno, že auto, za které už byla zaplacená záloha, nejede a že máme smůlu. Řešili jsme co dál. Nakonec dopadlo vše neočekávaně dobře... Auto nám půjčil Tonda Železný, tímto mu ještě jednou děkuji.

V Norsku probíhalo vše hladce ať už na vodě či na suchu. Sešla se pohodová partička: Já, Ivoš, Panda, Džembís, Štěpán a Páťa. Jen ke konci zájezdu nebyla voda ve Vossu, tak jsme se vydali zpátky přes Raumu. Oproti cestě tam měla mít Rauma výrazně větší půtok. Dopoledne jsme jeli standartní úsek s Little Huka. Ten den jsem se na vodě cítil dobře a padlo rozhodnutí: pojedeme se podívat na Flemming Fossen na spodní Raumě. Byl jsem jediný, kdo uvažoval o sjetí tohoto vodopádu. Stálo trochu přemlouvání zbytku auta, abychom se tam stavili. Na první pohled bylo zřejmé, že je výrazně víc vody než poprvé, na začátku výletu, a že to asi půjde. Během prohlížení z různých úhlů, z hrany z boku a z pohledu přímo proti vodopádu mě začíná docházet jak je to obrovské. Kluci se snaží ze všech sil mě to rozmluvit. Padají hlášky:
„Já to tvým rodičům nepůjdu říct.“
„Já taky ne!“
„Klidně si to někdy skoč ,ale ne s náma, my u toho nechceme být až se rozbiješ.“
„Proč si myslíš, že to ještě žádnej Čech nejel?“

Jisté bylo, že levá cesta je nesjízdná – spadla do ní skála. Jediná možná cesta je přes obří kicker v prostředku vodopádu. Po další asi hodině prohlížení je lajna jasná. Je široká možná metr a půl a nájezd do ní není vůbec jednoduchý. Nakonec říkám Ivošovi:
„Tak jo.“
„Kašleš na to?“
„Ne, jdem na to.“

Šli jsme zpátky k autu pro věci. Beru si věci a jdu zpátky k vodopádu. Ivoš a Štěpán sjíždí autem na nižší parkoviště, budou mě jistit dole pod vodopádem z kajaků. Zbytek party jde se mnou. Nahoře čekáme docela dlouho, než se kluci objeví dole na vodě. Ještě proběhl rozhovor s Jo, Páti kamarádem z Norska. Říkal mě něco ve smylu: ať uvážim, co je lepší, jestli pár vteřin legrace nebo rok nepádlovat, když se něco podělá. Kluci se objevili pod vodopádem. Vzal jsem loď a vyrazil na hranu. Ještě poslední pohled na vodu kudy... Sedám do lodě, zvedám palec, Panda ukazuje, že jsou všichni připravení.

Rozjíždím se proti bubláku, a pomalu mířím na hranu. Říkám si, že jsem na správném místě, strhávám špičku lodě doprava. Za hranou vidím obří kicker, který se ze břehu zdál výrazně menší. Dopad na něj byl hladký, ještě poslední řídící záběr, zahodit pádlo, zabalit se a doufat. Najednou jsem hluboko pod vodou, dopad vůbec nebyl znát. Jsem na hladině, zvedám a vidím Ivoše. Pádlo má Štěpán. První Ivošova slova: „Jseš kokot vole, ukrutnej kokot vole.“ Začalo mě docházet co se právě povedlo a dostavila se obrovská radost. Pak následovala cesta zpět k autu, kde už byli ostatní. Džembís mě ukazuje video... Lajna vyšla parádně.

Díky všem! Hlavně Ivošovi a Štěpánovi za náročnou cestu pod vodopád kvůli záchraně a zbytku party za podporu ze břehu a za focení a natáčení.

text: Lukáš Reich