Když jsme si v loňském roce objednali ubytování v penzionu ve vesnici Lužnice, chtěli jsme strávit týden s partou na kolech. Dopadlo to však plně jinak. Naše vodácká kolena už pomalu dosluhovala, a čekala nás proto jejich operace. Na kolo ani pomyšlení. Místo kol jsme si s sebou přivezli spoustu čtení, můj muž Jára berle, ale i nafukovací Rio.

Hned první den jsme vyrazili vlakem na Lužnici. Nač pendlovat autem, když jsme měli vlak nedaleko penzionu. Já šla s loďákem, pádly a naším voříškem Denym na vodítku a Jára s berlemi v rukou a Riem na zádech. Vláček nás odvezl do Suchdola, kde jsme nafoukli člun na, představte si, poloprázdném tábořišti a vyrazili.

První po kom jsme se museli ohnat nebyli komáři, ale náš šestiměsíční Deny. Vůbec mu nedošlo, že voda je voda a skočil přes palubu. My jsme se, ve snaze ho zachránit, pro něj naklonili a co následovalo je jednoduché si domyslet. Vykoupal se nejen pes, ale i my... Ta ostuda, ještěže to nikdo neviděl. Za loňský rok jsme ujeli 300 km na mnohem těžší vodě bez Čochtana, a tady na hladké vodě zaplaveme. Posbírali jsme plovoucí věci, usušili Denyho a pak už následovala vodácká idyla.

Klikatící se řeka plná vrbiček, které nám mnohdy stěží dovolovaly projet, vysoké břehy zarostlé vysokou travou, netřeskem i kopřivami. To je Lužnice.

Zřídkakdy jsme se míjeli s vodáky a tak nás nalákala písčitá pláž ke koupeli. Nuda pláž na obvykle přeplněné řece, to bylo neskutečné.

Komáři měli asi také dovolenou. Než jsme dojeli do Majdaleny cíle tohoto dne, napočítali jsme jen asi 5 zásahů.

Rio jsme ponechali u nějakých vodáků na tábořišti a tak jsme druhý den mohli přijet vláčkem zpět do Majdaleny nalehko.

Na Rozvodí jsme se rozhodli pro Starou řeku.

Den byl teplý a tak nám byl stín stromů velice příjemný. Projížděli jsme písčitým korytem řeky, občas přetáhli mělčinu, občas strom přes řeku, a až na rybník Rožmberk jsme jeli sami. Škoda, že jsme si zapomněli foťák, to by byly kýčovky.

Vítr nám na Rožmberku nepřál, vál samozřejmě proti nám a zdvíhal pěkné vlny, ale dojeli jsme v pohodě až na hráz. Pod přehradou nás čekalo mělko a volej a po chvíli nás v Lužnici přivítalo prázdné tábořiště. Pivo v místním občerstvení jsme si opravdu zasloužili.

Třetí den jsme opět naložili vodácké vybavení na záda, já vzala psa, Jára berle a dojeli vlakem do Majdaleny, abychom si sjeli od Rozvodí Novou řeku.

Nová řeka, dílo Jakuba Krčína, už není tak romantická, ale pořád tu byl klid. Vodáků trochu přibylo, sluníčko svítilo a my měli radost, že se hejbeme a ne jen tak válíme u vody.

Končili jsme nad mostem u pomníku Emy Destinnové.

Když jsme na mostě nasedali se vším vybavením do linkového autobusu, pomáhal nám pan řidič velice ochotně s naložením bagáže. Zdálo se nám divné, že jsme za lístek do Třeboně platili tak málo. Nebylo divu, vždyť jeden z nich byl díky Járovým berlím pro invalidu za 2 Kč. Není to krásná dovolená „invalidního“ důchodce?