Je fakt, že v ten víkend kluci v Čechách smahli velice zajímavé věci, ale přeci jen české řeky máme za rohem. Neznám pádlistu, který by litoval tak zdařilého pádlování, nicméně to se vždy pozná až po akci. A tak jsme se vydali do Tessinu s Marťasem ve dvou. Naložili kolo pro případný přejezd a vyrazili za nechutného počasí směr Locarno.

Vyrazili jsme v devět večer, u Verzascy to zapíchli kolem páté ranní. Probudil jsme se ráno za krásného počasí a vodočet v Lavertezzo ukazoval nějakých 25m3/s. Na rozpádlování jsme si dali horní Verzascu. Ne tak náročnou vodu dokonale doplňovalo nádherné počasí a krásná Švýcarská příroda. Stopování nebývá problém, ale kolo je jistota – konečně je pádlování komplexní záležitost s procvičením celého těla.

Po rozpádlování jsme se respektujíc dopravní předpisy vydali na pravý přítok Verzascy ve městě Brione a to Osolu. Dodal bych, že jsme byli s Marťasem v Tessinu prvně, takže všechny řeky byly pro nás velkou novinkou. Osola měla dle našeho názoru vodu ideální. Na nástupním místě pro střední část jsme potkali partičku švýcarských němců, kteří tuto řeku také neznali, takže jsme nasedali v ideálním počtu 6 pádlistů.

Kluci z Německa byli nesmírně fajn, nicméně ne všichni měli ideální lodě na takovouto řeku a jejich častým přenášením jsme byli zvikláni na tzv. bots – jak říkali – boat on the shoulder. Každopádně atrakcí nám Osola připravila mnoho v podobě různých průskoků, slidů a dropíků.

Dojeli jsme k jednomu krásnému, avšak nesjízdnému vodopádu a jelikož jsme neměli lano a úvazek, byli jsme nuceni hluboký kaňon Osoly opustit. Po vyčeprávajícím výstupu k cestě jsme se s ostatními dohodly, že se na nižší úsek této řeky už nevrátíme, tak jsme se vydali na střední Verzascu.

Němečtí kluci Verzascu znali velice dobře, takže to bylo bezstarostné svezení korytem členěným obrovskými balvany. Poznali jsme, proč se každý na Verzascu s chutí vrací. A i těch mnoho nudistů – lépe nudistek – nám nemalou měrou přispěje k návratu na tuto řeku.

S partičkou německých pádlistů jsme se rozloučili a vydali se ten večer ještě do Itálie a to na San Giovanni. Projížděli jsme ztraceným údolím kolem řeky a se smutkem konstatovali, že pro splutí bude zřejmě málo vody. Ovšem ty fotky z různých kilometráží nám nedaly jen tak se otočit a odjet. Hledali jsme, až jsme objevili místečko se známými čtyřmi vodopádky.

Sice bylo v řece vody poskromnu, ale přespali jsme do rána a místo snídaně jsme si každý jednou hupli ony krásné vodopádky. I když zážitek nepoznamenaný těžkou vodou, vylézali jsme pod vodopády celí veselí a rozesmátí s obrovskou chutí pokračovat někam dál.

.

Dalším cílem byla řeka San Bernardino. Na tuto perličku jsme se hodně těšili. Informací jsme ať už z článků H2Omaniaks, nebo od Snížáka měli vcelku dostatek. Vydali jsme se na nasedačku horní části – ta snese více vody, než část spodní.

Pod mostem u Ponte Casletto jsme shledali řeku zřejmě sjízdnou, nicméně hledali jsme nasedačku na spodní úsek. Všude ji popisují krapet jinak, každopádně po silnici směrem proti proudu řeky je to odpočívadlo po pravé straně cca 0,5 km za vesničkou Rovegro. Vedou tam schody až dolu k řece.

Ve všech článcích bylo psáno, že na spodní úsek je ideální stav 3-5 m3/s. U širokého jezu jsme dlouho přemýšleli nad tím, kolik má skutečně řeka vody. Vylekal nás článek od kluků z H2O, jak z řeky utekli na nějakém šíleném místě, když měla moc. Soutěska, ze které se nedá vylézt, s pár místy, co nelze obnést.

S velkým respektem a zvláštním pocitem né úplného vědomí, co nás čeká, jsme na řeku nasedli. Zřejmě měla vodu nakonec optimální, jelikož nikde nenastal žádný problém, ale mezi soutěskami jsme proplouvali s obrovským očekáváním, co si pro nás řeka připraví za zatáčkou. Jakmile člověk projede jedním těžším místem, už se to veze a jen jsme si užívali tuto přírodní krásu.

Za stavením na levém břehu jsme vylezli vpravo a vydupali nesmírnou výšku k silnici. S jedním Italem jsem odjel k autu a opět jsem se předvedl – zapomněl jsem si dole klíček od deffend-locku. Měl jsem zamknutou zpátečku a nechtělo se mi jet na kole dolu a pak zase zpět, tak jsem světe div se, úsek 3 km po klikaté silnici couval. Pár taliánů si klepalo na čelo, když jsem kolem projel.

Následoval přejezd a i když mi všichni říkali, že Calancasca bude suchá, ten večer jsme spali na jejím břehu a usínali s tím, jestli nemá vody moc. Ráno jsme nasedli těsně pod vesničkou Arvigo a užívali si krásných peřejí a průskoků za optimální vody. Člověk se celou 3,5 km dlouhou jízdu vůbec nenudil.

Za 3 dny jsme nasedli 6x na řeku a i když jsme byli jen 2 a nepouštěli se pochopitelně do žádných průserem vyhlížejících záležitostí, pádlování jsme si maximálně užili. A až si zase někdo bude klepat na čelo, že takhle daleko na 3 dny nejede, vystřelím ho na Mars.

Ahoj Vory

___