Tak nám ten novej rok moc pěkně začal. Zase a opět máme o jednoho naprosto výjimečnýho člověka míň. A to v době, kdy je takovejch Honzů „Zoidbergů“ Lisků zapotřebí nejvíc. To je neskutečný, já fakt píšu tvůj nekrolog...

Jsou na světě jistý nosný pilíře, na který člověk spolíhá jako na jistotu. Pravda, ne všechny voněj po fialkách, někdy nosej jen jednu dost řídkou ponožku, tričko, který se mj. hodilo jako provizorní košík na bedly a vlastně celkově dost zaváněj rybinou a přihnilym hydrem. Jenže pod timhle škraloupem zahnědlýho humusu přebejvaj osobnosti, který když jednoho nekrásnýho dne odejdou, vyplněj kdysi obývanej prostor hlubokou prázdnotou a celá naše budova se bez těchhle nosnejch prvků stává jen stěží obyvatelnou.

Za rok 2015 jsem Zoidíka viděl jen asi čtyřikrát, ale pořád sem žil s vědomym, že někde je, že kdykoli můžu přijet k němu do Všenor na ryby a následnou grilovačku a že všechny moje problémečky se vyřešej u prvního nahození udice (chtěl bych napsat, že i u prvního načatýho Braníku u vody, jenže než sme vůbec nahodili, tak při přípravách, oblíkání atd. padly nejmíň tři).

Ve středu byla v domovský hospodě V Síti jakoby smuteční tryzna. Když sem se blížil ke vstupu, tak se mi ani nechtělo otevírat dveře, jak sem se bál podívat do známejch obličejů, který budou smutný. A ono, Zoidbergovejma slovama řečeno, hopla!

Někde sem čet frázi „kterak se neuvěřitelné stalo skutkem“. A to přesně sedí na včerejšek. Velice brzo se celá „tryzna“ zvrhla do stylu „milujeme a pomlouváme Zoidíka“ a byla to neskutečná legrace, protože každej sám za sebe věděl, že Honza je ten první, kterej by tuhle bizarní zábavu schvaloval, podporoval a ještě si přiložil na svůj účet. Každej z nás tahal historky jako králíky z klobouku a moc sme se všichni nasmáli, a mě v tu chvíli teprv došlo, jak moc nás Zeeman všechny ovlivňoval. Že je jedno, jestli ho někdo znal patnáct let, nebo se s nim potkal jednou na pivku. Pokaždý tenhle týpek sršel dobrejma nápadama, jako (a to častějc) i neuvěřitelnejma pitomostma, kdy mu člověk říká „no ty vo*e, to snad nemyslíš vážně, takhle to přece ale vůůůbec nefunguje!!“, ale každej z nás si je nesmazatelně zapsal do paměti. Protože to ani jinak nešlo. Je totiž dost podstatnej rozdíl v tom, jestli Vám za bílýho dne předvede scénku jak z Chaplina střízlík, kterej váží padesát kilo, nebo stotřicetikolovej mastodont, kterej se ze srdce chechtá svýmu holýmu neštěstí a ponížení… Tenhle chlápek nám ukazoval, že když budete Zoidberg se všim všudy, můžete využít každou vteřinu svýho života totálně naplno. S plusama i mínusama, to je úplně fuk, hlavně když bude legrace a obecný blaho.

Od dob vynálezu papyru se ještě nevyprodukovalo dostatečný množství papíru, kterej bych popsal zážitkama s Honzou. I tuctová jízda ze Slap do Všenor byla vyplněná gigantickou zábavou. Schopnost udělat z komára velblouda a potom dotyčnýho velblouda hnát k odpovědnosti, to byl styl, kterej mi hrozně moc seděl. A i když mi ty jeho růžový brejle, se kterejma se narodil a díval na svět, často lezly na nervy, zapříčinily dlouhou řadu útrap, odříkání a nekončících hádek, tak tyhle brejle mi teda budou sestsakramentsky chybět. Takhle výrazná postava whitewater freestylu, kayak fishingu, freeridingu, houbaření, cestování, pindání na poměry, života, vesmíru a vůbec, se nerodí každej den. Poznal sem hodně lidí, ale nikoho, kdo by ve svejch třiceti letech stihnul tolik věcí jako stopadesátiletej dědek.

Byl by to krásnej svět, kdyby sme každej měli dva tři takovýhle lidi kolem sebe.

Myslete prosím a podpořte Zoidíkovu rodinu.

Tenhle článek vznikal během absence v práci, probulenejch hodin, mnoha kafíček tralala, pár dcl vína a stejně se mi psal úplně na p**u. Tak to prosím berte na zřetel.

A především proto, že se tenhle canc psal fakt strašlivě a napadaly mě jenom veselý příhody, který mě rušily v „nekrologu“ a kterých mám se Zoidíkem milion, tak bych chtěl všechny čtenáře, který dočtou až sem, poprosit o následující: pokud budete vkládat komentář, tak nepište „Díky za článek“, „Super počtení“ apod. Místo toho každej napište libovolně dlouhou veselou příhodu, kterou ste se Zeemanem prožili. Jsem si stoprocentně jistej, že jich každej máte fůru. A abych šel příkladem, tak tady máte jednu zimní.

Psal se rok 2011, nebo tak nějak. Prostě mezi Vánocema sem přijal Zeemanovo pozvání na lov ryb ve Všenorech. Dorazim k nim do haciendy a dostanu královskej oběd od bábí. Ta se nás ptá na plány. My řikáme, že berem lahev rumu a jdem lovit ryby.

Bábí: Nechoďte k tý řece, spadnete tam a budete mít zápal plic! To se prastrejdovi stalo!

Zoid: Babi v pohodě, nejsme přece dementi.

Tak sme přišli k řece, která byla zpola zamrzlá a v nezamrzlý části tekla ledová tříšť.

Zoid: Tak daleko nedohodíme a když jo, tak tam ryby ani nebudou. Musíme k mostu, tam je to zamrzlý jenom málo.
Já: Du první!

Polovina lahve potrestaná. Co bych Vám povídal, nezpevněnej povrch mě neunes a zahučim do prosincový Berounky až po pás. Ze začátku se směju, ale to je nic proti Zoidíkovi, kterej se válí na břehu a neni ani schopnej mluvit, jak se směje. Břichem lámu ledovej masiv ke břehu a do smíchu je mi míň a míň.

Zoid: Babička ti to řikala ty blbe. Nechoď k vodě, spadneš tam a budeš mít zápal plic! Cha cha cha cha ch chachacha!!!!(115x)

Tak sem vylez a poslušně se začal klepat zimou. Všude sněhu jako sviňa a mě ten rum přestával hřát.

Zoid: Chá chá chá, ty si fakt pako, du tam já, chá chá chá!

Co následovalo, si asi dokážete představit. Zeeman se postavil na poslední kousek ledu, kterej sem svým návratem na pevninu nechal v kuse, vteřinu postál, připravil prut k nahození a ŽUCH. Byl ve vodě celej až po prsa a smál se jak úplnej cvok. Tak sme to zabalili a vrátili se k bábí, která měla jen malou radost a pramálo pochopení.
Po cestě vlakem domů na Žižkov sem dostal zápal plic.

Tak a teď se vytaste vy :-)

text: Honza Bubník, foto: facebook