Plán byl tedy pro letošek více než jasný, vyřídit všechny potřebné papíry (letenka, pracovní víza, školu) a co nejrychleji se dostat do města Boise ve státě Idaho. Nakonec společně s Kačou přilétáme v půlce června a přestože sněhu letos nebylo úplně moc, voda se drží docela pěkně vysoko (2500 cfs = 100 kubíků). Sice to není tolik jako v roce 2011, kdy teklo přes 5000 cfs, ale na evropské poměry je to více než dost.

Po příletu šlo vše jak po másle. Práce v raftové a kajakové společnosti Cascade Raft & Kayak je z říše snů a navíc je možné si kdykoliv odskočit zapádlovat na North Fork. Navíc North Fork teče pěkně celé léto a hlavně ho máme hned za naším stanem (všichni z Cascade totiž kempují u jedné z větších peřejí).

North Fork samotný se dělí v podstatě na 3 části. Spodních 5 mil je považováno za nejlehčí část, má pouze 3 větší peřeje a zbytek je taková svižná WW IV. Největší rozdíl je asi v tom, že mezi peřejemi jsou větší klidné části, takže případné plavání není úplně životu nebezpečné. Nad spodními 5 mílemi je nejtěžší část, prostředních 5 mil, která obsahuje více než 10 pojmenovaných velkých peřejí (na jedné z nich – Jacob's Ladder, se každoročně koná North Fork Championship). Navíc mezi peřejemi není v podstatě žádný čas na oddechnutí a za jakékoliv zaváhání může člověk lehce zaplatit i vlastním životem. O tom, jaké to je plavat a zachraňovat na tomto úseku vám něco povím později, určitě je to na samostatný článek. Nad touto nejtěžší částí je ještě dalších 5 mil, kde jsou opět 3 velké peřeje, na rozdíl ale od těch na spodním úseku jsou o dost strmější a i nebezpečnější – první se jmenuje Steepness, následuje Nut Crucker a poté více než kilometr dlouhá S-turn.

Pro mě je North Fork asi tou nejlepší řekou, na jaké jsem kdy byl. Jediné k čemu by se dala přirovnat je horní Jizera za hodně velké vody. Je to opravdu silná vodnatá, ale přitom maximálně technická řeka, která obsahuje množství nádherných boofů, úzkých průjezdů ale přitom i velkých válců. Co je navíc úžasné vidět, jak se místní kajakáři dokáží strašně rychle zlepšovat. Jak se sem jednou člověk dostane, už tuhle řeku jenom těžko opustí.

Letos jsme si dokonce vylepšili léto o jeden závod, který jsme uspořádali hned vedle našeho kempu na skvělé peřeji s názvem Otter's Slide. Závod jsme nakonec nazvali Otter's Slide Grand P.R.E. (paddle race extravaganza). Závod se skládal ze dvou disciplín, jejich výsledek se sčítal. První na řadě byl slalom, který byl pěkně náročný s přejezdem přes celou řeku ke konci trati, vítěz zajel čas 2:03. Druhou disciplínou byl Boater X. Celkově se přihlásilo 24 závodníků, které jsme rozdělili do skupin po 6. Finále potom obsahovalo celkem 8 lidí, protože z každé rozjížďky postupovali 2 kajakáři. Po závodě došlo i na vyhlášení výsledků a hodnotné ceny, vítěz bral krásný nůž s orly v americkém stylu. O vítězi se však muselo rozhodnout pitím piva na ex, protože Galen Volckhausen a Seth Stoenner měli stejně bodů. Vítězem se nakonec stal Galen, který kromě nože sebral i všechny peníze za startovné. Za ním následoval Seth a poté já.

Po tomto závodu následovala párty a další každodenní pádlování. Osobně jsem měl v plánu se podívat i po jiných řekách v okolí, ale jelikož všechno ostatní bylo v podstatě suché, opustit Payette by byl hřích. Co říci závěrem, asi jen to, že Payette je řekou snů – pádlování v krátkém tričku, dost vody celé léto, pohodový kajakáři v okolí. Já jenom teď doufám, že se sem zase brzy podívám, nevím sice, jestli příští rok, ale určitě se sem musím vrátit.

Pokud toužíte po tom vidět další fotky, určitě se podívejte buď ke mně na Facebook nebo k Johnu Websterovi či k Ashtyn.

foto: John Webster, Ashtyn, archiv Cascade Raft & Kayak